Nově jmenovaný ředitel Vídeňské státní opery a první pochyby o správné volbě
Novým ředitelem Vídeňské státní opery bude Bogdan Roščić
(derstandard.at – 21. prosince 2016 – Ljubiša Tošić )
Dvaapadesátiletý manažer firmy Sony Classic Bogdan Roščić se stane roku 2020 ředitelem Vídeňské státní opery. Domnívá se, že umělecké formě opery je třeba dát novou závažnost. V tomto smyslu chce Roščić opeře pomoci – s novým hudebním ředitelem, jehož je třeba najít, a s novými díly.
Dřív, než ministr Thomas Drozda oznámil své zajímavé rozhodnutí, formuloval představy o divadle na Okružní třídě, které ho k překvapivé volbě vedly. Jmenováním Roščiće ředitelem od roku 2020 chce tuto „přední instituci naší kulturní země“ dostat do nové pozice. „Pokud chcete, pak jde také o to, vytvořit Státní operu 4.0.“
Drozda nechce, aby se na jeho volbu pohlíželo jako na „kritiku současného stavu“. Státní opera si koneckonců stojí dobře, tolik Drozda. Avšak koncept „vnitřního směřování Státní opery po roce 2020 ho nepřesvědčil beze zbytku“, neboť, jak říká, on přeje nové, velké „vůli k utváření“.
Kdo slyšel vedoucího Sony Classical, mohl skutečně získat dojem, že jde o záchranu opery jako druhu; podle Roščiće sice ještě jako umělecká forma žije, ale postrádá závažnost. „Opera je od roku 1945 považována za mrtvou. Ztratila význam. Jako nikdy dřív jí konkurují čas a peníze publika. Opera nemůže doufat, že nezajde jen proto, že má prestiž. Je pod tlakem. Představuje největší materiální bitvu kulturního světa!“
Roščić dosud operu nevedl (což se ostatně týká i Ioana Holendera, jednoho z jeho předchůdců), je ale přesvědčen, že dnes musí operní divadlo „mít jasno, kde opera jako druh stojí“. Poukazuje na Spojené státy, kde je tlak větší než u nás, u nás současný ředitel Dominique Meyer tvoří, pokud jde o návštěvnost, jeden zázrak za druhým. V běžném americkém životě, „vlevo Broadway, vpravo Netflix“, je sice situace zostřenější, ale okolnost, že opera příliš spoléhá jen na svou prestiž, skrývá nebezpečí, že význam úplně ztratí. A to je důležité téma i zde.
Řada otázek
Dnešní publikum a „publikum zítřka potřebuje odpověď na řadu otázek: co pro mě opera znamená, proč musí být součástí mého života?“ Odpovědi však podle Roščiće mohou dát „zážitky jiné hloubky a intenzity, než často nabízí divadelní rutina“.
Dnes, v repertoárovém provozu Státní opery, se rutině dá sotva zabránit, a Roščić to ví. Říká sice: „Repertoárová šíře Vídeňské státní opery je mimo diskusi. To je velká věc a zchudnutí hracího plánu, které by dopadlo na publikum, nemám v plánu.“ Ovšem také dodává, že to pro něj není dogma, spíš mu jde o celkovou skladbu sezony – pokud možno s více premiérami než dosud.
Konkrétní je pro Roščiće otázka případného generálního hudebního ředitele. Má to být kontaktní osoba a „jako špičkový hudebník musí být součástí týmu“, který se bude dobře starat také o soudobá díla.
Nové opery považuje Roščić každopádně „za Achillovu patu provozu. Příliš dlouho se to skrývá. Opera byla kdysi výhradně soudobá. Tehdy by bylo divné, kdyby se nějaké nové dílo nehrálo. V plné míře je to samozřejmě nereálné, ale přesto je třeba se k tomu vrátit.“ Roščić často jmenuje ve svých zdůvodněních jméno někdejšího ředitele opery Gustava Mahlera a jeho reformy. Mahler, „dosavadní nejvýznamnější operní ředitel“, mu byl inspirací: „Kupředu k Mahlerovi“ byl prý název jeho koncepce, v němž jistě neměla digitalizace a televize žádnou prioritu.
Velké platformy
„Nikdo nebude pochybovat, že čas televizních přenosů ve 20.15 je minulostí – a asi je to dobře.“ Ani menší digitální formáty nemají budoucnost. „Prosadí se velké platformy, kde si kulturní zájemce vybere, co potřebuje.“
Dosavadní ředitel Dominique Meyer popřál Roščićovi „mnoho štěstí a úspěch ke splnění náročného úkolu“.
***
Manažer Sony Bogdan Roščić se stane ředitelem Státní opery
(diepresse.com – 21. prosince 2016 – Wilhelm Sinkovic)
Překvapení se povedlo: ministr kultury Drozda jmenoval manažera Sony Classical Bogdana Roščiće intendantem Státní opery pro období 2020-2025.
Zkušenosti s vedením divadla tento nový muž dosud žádné nenashromáždil, zato jich ale má spoustu se světovými hvězdami byznysu s klasickou hudbou: bývalý kritik popu v „Presse“ a tvůrce nové podoby stanice Ö3 Bogdan Roščić byl – jak se dozvídáme, na naléhavé doporučení spolkového kancléře – ve středu designován.
Neobyčejně komplexně strukturované divadlo s více než tisíci zaměstnanci a kapacitou asi tří stovek představení do roka se tedy předává do rukou člověka mimo obor.
O co jde? Ministr by si přál „Státní operu 4.0“, její novou pozici, ačkoli přiznává, že vedení úřadujícího operního šéfa Dominiqua Meyera je skvělé. Ale změnily se prý podmínky. Jaké podmínky? Opera jako umělecká forma od roku 1945 neexistuje, navazuje nově jmenovaný ředitel na vizionářský tón ministra – aby sám potvrdil průrvu, která vězí mezi kulturně politickým snem a reálnými nároky na přední divadlo v mezinárodním měřítku, jakým je Státní opera. Úspěch by zde měli mít pouze dirigenti a zpěváci, kteří jsou schopni maximálně naplnit skladatelovu vůli.
To se týká aktuální situace divadla na Okružní třídě právě tak málo jako zjištění, že by se soudobost neměla prezentovat jen světovými premiérami. Roščić se domnívá, že by se měla hrát i taková díla, která už uvedena byla. Skutečnost zde budoucího ředitele předběhla. Nová díla už Dominique Meyer do hracího plánu dávno zařadil.
Co by tedy měla znamenat „Státní opera 4.0“? Kdyby bylo skutečně nové směřování nutné, protože se před deseti lety okolnosti radikálně změnily, nikdo by Meyera nevyzýval, aby se o funkci znovu ucházel. Jestliže se nyní na další pokračování jeho umělecky i finančně silného kurzu rezignuje, je to, mírně řečeno, pro úspěšného intendanta urážka.
A vyjednaný „new deal“ by mohl, jak tak posloucháme výroky designovaného nástupce, jako často v Rakousku, opět jednou dopadnout tak, jak to popisuje Johann Nestroy: „S pokrokem se to vůbec má tak, že vypadá větší, než opravdu je.“
Budoucí intendant sice hovoří moudře o konceptech a odvolává se dokonce na jednoho prominentního předchůdce, totiž Gustava Mahlera. Ale ten nasbíral hodně důležitých zkušeností, než nastoupil roku 1897 ve Vídni. Roščić si však musí choulostivé místo vybojovat dnešním způsobem „learning by doing“.
V nouzi o důkazy si vypomáhá odkazem na Spojené státy. Tam je největší operní dům, Metropolitní opera, kterou mimochodem vede Roščićův předchůdce u Sony Peter Gelb, poloprázdný. To je sice pravda, ale Vídeňská státní opera je plná k prasknutí.
Leckdo se už vzhledem k dřívějším „rozhodnutím pro budoucnost“ ministra Drozdy tázal, zda je tu snad v běhu nějaká vídeňská kulturní revoluce. Týkalo se to vedení galerie Belvedere i případu Burgtheatru, kde po jmenování Silvie Stantejsky coby „výtečné volby pro kontinuitu obchodního vedení“ následovala potopa.
Možná, až nastoupí Bodgan Roščić funkci, Thomas Drozda už ani ministrem nebude…
Připravila a přeložila Vlasta Reittererová
