Absolventi TCP se představili ve Stavovském divadle

Atmosféra na těchto večerech bývá velmi specifická, v hledišti jsou pedagogové, rodiče a další příbuzní absolventů a také mladší neúčinkující studenti, kteří všichni vystupujícím otevřeně fandí. Představení se pohybuje na pomezí studentského a plně profesionálního, protože je to poslední příležitost, při níž tanečníci vystupují ještě jako studenti, kteří už by ale měli být stoprocentně připraveni na profesionální dráhu. Od jejich výkonů už se tedy čeká vysoká nejen technická, ale i výrazová vyspělost.

Večer zahájil člen správní rady a výkonného vedení TCP a také dramaturg večera Antonín Schneider. V úvodním slově se zaměřil na zdůraznění rozdílu mezi tancem a tanečním uměním, respektive scénickou podobou tance. Upozornil na to, že ne všechny pohybové formy jako např. mažoretky jsou tanečním uměním, a povzdechl si, že se mu nedaří v tomto ohledu najít společnou řeč s Ministerstvem kultury. Proslov ale vkusně příliš neprodlužoval, připomněl ještě 30. výročí konzervatoře, popřál všem účinkujícím hodně štěstí a brzy nechal prostor tanečníkům.

První tři čísla večera měla charakter scénických etud. Nejprve Rozloučení Pavly Zuskové na hudbu George Gershwina, Stéphane Karo, Michaela Wintera a Aurela Ionita, kde se studenti představili v neoklasickém stylu, dívky na špičkách. Číslo mělo příjemnou dynamiku a bylo zakončeno jakousi codou, v níž se střídala zejména sóla a duety. Studenti zde mohli předvést technické dovednosti nejen v piruetách a fouettés, ale i v bravurně zvládnutých přemetech. Anima vestra, choreografie Šimona Kubáně na hudbu Maxe Richtera, zase přivedla na scénu fúzi jazzu a contemporary techniky. Studentům věc dobře sedla a byla zarámována poetickou stínohrou na zadním prospektu. Úvodní trojlístek uzavřela koláž choreografií Pavly Zuskové, Pavly Königsmarkové, Jitky Tůmové a Igora Bezdienieznycha s chytlavým doprovodem písní Jaroslava Ježka, tentokráte pro mladší studenty z 3. až 6 ročníku, kteří vystupují pod hlavičkou Baby Balet Praha. V první části tanečnice opět obuly špičky, v závěru pak stepové boty. Na tomto místě nutno podotknout, že TCP je snad jediná konzervatoř, která vyučuje i tuto disciplínu. Choreografové zkušeně schovali nedokonalosti zejména špičkové techniky do jazzového hávu a celý kus tak udělal dobrý dojem.

Po kratičké pauze na přečtení programu následovalo Forzisimo Magdaleny Matějkové na stejnojmennou skladbu Adriána Berenguera. Poslední číslo před přestávkou byl fragment z choreografie Vlasty Schneidrové a studentů Pravdy. Ukázka z tohoto kusu už zaujala na představení TCP v rámci Mezinárodních týdnů tance a opět nezklamala. Choreografii na hudbu Eltona Johna a Antonína Dvořáka měli tanečníci dobře zvládnutou a navíc, což není pro studentské choreografie pravidlem, viděli diváci i neotřepané pohybové motivy. Závěr první poloviny tak pěkně vygradoval a vzbudil příjemná očekávání pro zbytek večera.

V druhé části programu publikum čekalo pět výstupů. Nejprve fragment z choreografie Attily Egerháziho na lyrický cyklus klavírních miniatur Leoše Janáčka Z časů minulých. Už z Gala MTT víme, ač byla ve Stavovském divadle prezentována jiná část, že Egerházi nachystal tanečníkům – členům souboru Balet Praha Junior, jenž je složen z nejlepších studentů konzervatoře – náročný úkol po technické, ale zejména po výrazové stránce. Tentokrát z choreografie uvedli pouze duet a jeho interpretace byla opět na velmi vysoké úrovni.

Balet Praha Junior a Janáčka vystřídali mladší Baby Balet Praha a Antonín Dvořák s velice příjemnou choreografií Terezy Chladové Příliš. V dalším kuse se opět vrátili na scénu starší studenti a absolventi s fúzí contemporary a asijského stylu v díle Jitky Tůmové Kodo. Přes vysoké nasazení studentů a energickou hudbu Tetsura Naita na chviličku spadl řemen a dynamika z jeviště přestala doléhat k divákům. Rychle se ale večer vrátil ke svému tempu v další práci Šimona Kubáně doprovázené kapelou Radiohead Reckoner.

Úplný závěr absolventského představení patřil jazzu v podání Etty James a Franka Sintary, kterým studenti 7. a 8. ročníku adekvátně sekundovali v choreografii, již zpracovali společně s Evou Plockovou. Prostřednictvím lehce scénicky pojatého kusu Hold on Me prostoupila celé divadlo čistá radost z pohybu. Tanečníci předváděli vyzrálý jevištní projev, který byl naprosto přirozený a uvolněný. Podařilo se vytvořit atmosféru podobnou závěru kultovního filmu Hříšný tanec, kdy divák sleduje tančící lidi, a tak nějak doufá, že tenhle pocit nikdy neskončí.

Absolventi TCP ve svém závěrečném představení odvedli kvalitní výkon. Velmi jim v tom napomohla dramaturgie večera, která pracovala s rozumnou délkou celého koncertu i jednotlivých kusů. Slabou stránkou je špičková technika, která se prostě nevyrovná baletním konzervatořím a na předváděná čísla tak tak stačí. Konzervatoř TCP dlouhodobě pracuje na tom, aby studenti během celého studia hojně vystupovali, což je na jejich jevištní práci a jistotě na scéně hodně znát. Představení jako celek fungovalo a kromě toho, že si v něm absolventi splnili svoji poslední zkoušku, diváci si užili příjemný večer s tancem, který sice neaspiruje na hluboké intelektuální sdělení či mistrovské podání, ale poskytne publiku srozumitelný estetický zážitek, který má svoji hodnotu.