Ad honorem Mozart po sedmé

  1. 1
  2. 2

Že se může Praha, jako málokteré z evropských měst pyšnit Wolfgangem Amadeem Mozartem je evidentní. A skladatelova slova „Moji Pražané mi rozumějí“ toto město zavazují. Figarova svatba, Don Giovanni, La clemenza di Tito na straně jedné a Josefina Dušková a Bertramka na straně druhé nejsou jen pouhou historií. Proto jakýchkoli kvalitních hudebních projektů připomínajících tohoto hudebního velikána není nikdy dost.

V roce 2006, kdy si celý hudební svět připomínal sto padesáté výročí Mozartova narození, přišlo vedení Originálního hudebního divadla Praha s myšlenkou založit hudební festival s pěveckou soutěží pro mladé mozartovské umělce. Určitě to pro pořádající agenturu nebylo jednoduché, ale po roce se již konal první ročník. Pochopitelně byla u takového projektu sponzorská podpora. Festival Ad honorem Mozart (Certamen iuvenum opera Mozartiana canentium sollemne) zahájil v autentických prostorách, kde jistě dlí duch slavného skladatele. Smíchovská Bertramka a Stavovské divadlo byla povolaná místa, která festivalové koncerty a kursy hostila. První tři roky si užívali účastníci mistrovských kursů a soutěže  krásného prostředí Bertramky, později v důsledku peripetií okolo tohoto sídla vystřídala a poskytla festivalu střechu nad hlavou Konzervatoř a Ladičská škola Jana Deyla. Ta se nachází ve starobylém Strakovském paláci na Maltézském náměstí na Malé Straně. Tamější, krásnými barevnými freskami vyzdobený barokní sál v druhém patře je vskutku ideální pro provozování Mozartovy hudby. Konec konců i během roku se v něm pořádají časté hudební produkce různých žánrů. Koncerty finalistů s vyhlášením vítězů soutěže se ale naštěstí stále konají ve Stavovském divadle.Dále se také pořádají koncerty i v jiných prostorech, jako byl letošní varhanní koncert laureátů Mezinárodní pěvecké soutěže v Loretě, kde na varhany doprovázel náš renomovaný varhaník a cembalista docent Jaroslav Tůma. K účinkování na hudebních produkcích festivalu jsou zváni i další renomovaní profesionální umělci.

V rámci festivalu probíhají také mistrovské kurzy za účasti uznávaných lektorů a umělců ze zahraničí. Nejvýznamnějším byl asi slavný finský baryton Tom Krause, který působil na největších světových scénách. Není bez zajímavosti, že právě tento umělec v roce 1978 ztvárnil právě v Praze roli Dona Giovanniho ve stejnojmenném Mozartově díle. Dalším z profesorů byl mozartovský a oratorní pěvec Konrad Jarnot z Anglie, z našich umělců bych jmenoval kupříkladu sopranistku Zdenu Kloubovou.

Obě soutěžní kola v sále Strakovského paláce byla volně přístupná. Pěvecké klání probíhá ve dvou věkových kategoriích, z nichž jedna je do devatenácti let a další od devatenácti do třiceti pěti roků.

Závěrečné finále se pak uskutečnilo – jako vždy – ve Stavovském divadle, a to 19. srpna před prakticky zaplněným hledištěm. Zde je nutno podotknout, že vstupné padesát korun (senioři zdarma) je neskonale nízké a v dnešní době, kdy na prvním místě bývá slovo zisk, zároveň neobvyklé.

Do finále se dostalo osm účastníků, z toho dva muži. Každý zpíval vždy jednu píseň a jednu árii. Při písních doprovázel mladé umělce na kladívkový klavír Jaroslav Tůma (bylo až s podivem, jak krásně se nástroj nesl prostorným hledištěm divadla), árie zněly s doprovodem Sukova komorního orchestru pod taktovkou Jana Chalupeckého (toto těleso hraje na finálových koncertech již řadu let).

Soutěžní výkony hodnotila porota v níž zasedali profesor Jiří Kotouč, PhDr Ivan Ruml z Českého rozhlasu, operní pěvci Zdena Kloubová a Pavel Horáček a také dirigent Jan Chalupecký. Po vyhlášení vítězů zpestřil program jako host loňský laureát Matěj Chadima, další avizovaný pěvec Aleš Briscein bohužel v důsledku indispozice nevystoupil (ten byl ale jako host ke slyšení již v minulých ročnících, podobně jako například i Eva Urbanová, Roman Janál či Vratislav Kříž).

Nebudu u všech účinkujících uvádět, které písně a operní árie zpívali, je ale třeba podotknout, že standard byl docela vysoký a někteří soutěžící vskutku překvapili na svůj mladý věk velmi kvalitním výkonem. Během přestávky rozhodovala porota o oceněních a také diváci měli možnost vhozením lístků do připravených boxů volit svého favorita. Zvlášť hodnotili i novináři. V druhé půli večera pak porota oznámila pořadí cen. Na prvním místě se ocitl vynikající bas ze Slovenska Tomáš Šecl, Jeho rejstříková árie Leporella předčila očekávání, byl skutečně výjimečný a hodný umělce pro velké operní scény. Druhé místo pak obsadila Yukiko Šrejma Kinjo, Japonka žijící a zpívající v České republice. A jako třetí se umístila subtilní, roztomilá blondýnka z Velké Británie Christina Johnston Myachin, s brilantně podanou přetěžkou árií Královny noci z Kouzelné flétny. A cenu diváků oprávněně získala obdivuhodná pětadvacetiletá Ester Pavlů. Osobně bych ji viděl zařazenu mezi vítězi volenými porotou, protože její sugestivní podání Sexta z opery La clemenza di Tito bylo příkladné. Ceny novinářů se pak dostalo Michalu Křístkovi za jeho hraběte Almavivu z Figarovy svatby, v kategorii za nejlepší interpretaci písně (a to Unglückliche Liebe) byla honorována Lucie Hilscherová, a konečně zvláštní cena za interpretaci Mozarta byla udělena nevidomé Pavle Čichoňové. Na závěr si všichni účinkující zazpívali legendární duet Zerliny a Giovanniho, Mozartovou hudbou opojené obecenstvo po dlouhém aplausu jen nerado odcházelo domů.

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (8) “Ad honorem Mozart po sedmé

  1. „Že se může Praha, jako málokteré z evropských měst pyšnit Wolfgangem Amadeem Mozartem je evidentní. A skladatelova slova „Moji Pražané mi rozumějí“ toto město zavazují.“

    Proč by se měla Praha Mozartem pyšnit „jako málokteré“ ervopské město? Tradovaný výrok o Pražanech, kteří mu rozumějí, je andekdotický a není nikterak doložený. Často se dokládá údajná preferance Prahy počtem oper, které byly složeny pro Prahu – i v tomto článku se mylně uvádějí opery tři. Chyba, byly jen dvě.
    Každému, kdo chce líčit Prahu jako Mozartovo oblíbené město, bych doporučil zvolit jiné měřítko než počet oper: Praha a Mnichov se nalézají s 2 operami spíše na konci žebříčku, za Salcburkem, Milánem a Vídní.

  2. Nevsiml jsem si, ze by se v clanku uvadelo, ze Mozart napsal pro Prahu tri opery; nicmene fakt, ze Figarova svatba, ktera ve Vidni propadla, byla v Praze nesmirne popularni a Mozart se v Praze konecne dockal skutecneho uspechu teto opery, je zminovan snad ve veskere literature, ktera toto obdobi Mozartova zivota pokryva. Stejne tak jako Mozartuv vrely vztah k Praze a k jeho dobrym pratelum; jako priklad muze poslouzit i fakt, ze nechal vlastniho syna v Praze studovat – a to prave u Josefa Duska.

  3. shimo

    Pokud jste si nevšiml, že by se v článku uvádělo, že Mozart napsal pro Prahu 3 opery, pak se zamyslete nad touto pasáží:“toto město zavazují. Figarova svatba, Don Giovanni, La clemenza di Tito na straně jedné a Josefina Dušková a Bertramka na straně druhé nejsou jen pouhou historií.“

    Pokud z toho vyčtete něco jiného než náznak, že Mozart Praze adresoval zmíněné tři opery, pak klobouk dolů.
    Pokud jde o tradovaný výjimečný vztah mezi Mozertem a Prahou, pak to není „historie“, nýbrž anekdotické povídání. Co skutečně mezi doklady na toto téma nalézt lze, je např. Mozartův dopis příteli Jacquinovi z 15.1.1788:

    „Musím vám poctivě přiznat, že ačkoliv zde požívám všemožné pocty a Praha je vskutku pěkné a příjemné místo, pak se mi přece jen velice stýská po Vídni…“

    A 25. října 1787: „… to se tedy mýlíte. Zaprvé není zdejší divadelní poersonál tak šikovný jako ten ve Vídni, aby dokázal za tak krátkou dobu nastudovat takovou operu… zadruhé jsem shledal při svém příjezdu tak málo připravené a zařízené, že bylo zhola nemožné operu 14tého dávat… Musím vám vyprávět vtip. – Některé zdejší urozené dámy ráčily shledávat velmi směšným, nevhodným a co já ještě vím, že by se princezně předvedl Figaro…“

    Z citovaných dokladů vyplývá ledacos, jen ne privilegované vztahy Mozarta a Prahy.

    Mozart nenechal studovat v Praze žádného ze svých 2 žijících synů. Starší Karl Thomas byl do Mozartovy smrti u cisterciáků, teprve po otcově smrti byl dán na výchovu k F.X. Niemetschekovi do Prahy, přičemž bral i hodiny hudební výchovy od Duška. Nebyl to ovšem Mozart, kdo o tom rozhodl – ten byl již mrtvý. Motivem rozhodnutí matky Konstanze byla jednoznačně Niemetschekova nabídka, že se postará o Karlovu výchovu na své náklady. Karl si ve svém domově moc nepobyl – od cisterciáků do Prahy a odtud opět do Livorna…

    Taková jsou fakta, která se neslučují s tvrzeními mýtu, který mnozí tak rádi hýčkají.

Napsat komentář