Adam Plachetka na novém CD Radioservisu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Pěvecké recitály soudobých českých pěvců jsou dnes vzácností, nesledují se jako dřív, a když už, tak jen u největších světových stars. Nebo se jedná o retro recitály známých osobností minulosti, zejména zlaté éry české opery, realizované zpětně Radioservisem ze starších snímků pražského rozhlasu. Ty současné, propagující zajímavé soudobé osobnosti, poněkud chybí, ač bez propagace těchto osobností divadlo nebude moc nikoho zajímat. Opera je prostě v první řadě dána výraznými pěveckými osobnostmi. Počin Radioservisu je tak právě zde víc než chvályhodný, navíc jde o snímky pořízené přímo za účelem realizace CD, v letech 2014 a 2015. Pěvec Adam Plachetka se nově představuje většinou v barytonových áriích a scénách z děl Gaetana Donizettiho, Giuseppa Verdiho, Georgese Bizeta, Richarda Wagnera, Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Jiřího Pauera. Zvěčnil zde ale rovněž svoji osvědčenou interpretaci dvou polohově vyšších basových árií – Rossiniho Basilia z Lazebníka sevillského a znamenitého Dulcamaru z Donizettiho Nápoje lásky.

Adam Plachetka (foto © Petr Kurečka)
Adam Plachetka (foto © Petr Kurečka)

Basbarytonista Adam Plachetka vytváří zvláštní fenomén soudobé české pěvecké školy. Ta by při nevídané kvantitě soudobých pěveckých učilišť u nás zřejmě ani neobsáhla sólistickou potřebu českých operních scén, pokud by zde zůstala organizace divadel ansámblového typu. Ale česká škola se může zároveň pochlubit vzácnými špičkami, které o to více vynikají. Adam Plachetka, absolvent profesora Luďka Löbla z Pražské konzervatoře, je vzácným příkladem souhry vynikajících předpokladů hlasových i muzikálních, spolu s obdivuhodně úspěšným pěveckým školením. Dodám jen, že rovněž souběhu velmi šťastných momentů. Tento pozitivní souběh vidím například v možnosti postupného polohového růstu od oborů vysokého basu typu Mozartova Figara, Masseta i Giovanniho, až po dnes na CD prezentované velké italské barytonové obory. S plným hlasovým rozsahem a vysokou, místy až tenorální polohou. Prestižní vysoké barytony, které mladý pěvec zvolenými áriemi prezentuje na nově vydaném CD Radioservisu, ve velmi dobré hudební režii, jsou pozoruhodné a technicky moc dobře realizované. Partnerem je Adamu Plachetkovi Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Praze s citlivým operním dirigentem Ondrejem Lenárdem, s jeho zřetelným vztahem k italské operní tvorbě, citem pro volbu temp a tektoniku skladeb.

Nové CD nám představuje Adama Plachetku především jako barytonistu, v áriích z partií, které namnoze ještě přímo na jevištích nevytvořil, ale představují typickou oborovou osu, kudy se bude patrně pěvecká cesta umělce ubírat. To bude záležet ale víc na operních šéfech divadel, na jejich úsudku a přání, pěvec sám si v divadelním angažmá hlasový obor nemůže vybírat. Pozoroval jsem tyto zajímavé oborové otázky na koncertech, které mi bylo dopřáno sledovat. Na recitálu v Českém Krumlově před dvěma roky jsem vyslovil v recenzi názor, že fond Adama Plachetky cítím per futurum zřetelněji jako baryton. Nové CD dokládá přesvědčivě, že je již dnes barytonem velkého rozměru, jistých vysokých poloh i výšek. Jeho barytonové dispozice vyniknou více právě v plném lesku rozeznění vyšších hlasových poloh. Hlas je témbrem osobitý, vyrovnaný, s bezvadným registrálním propojením, kdy hrudní rejstřík vyznívá plně, sytě, mnohdy přímo pompézně. Ale vždy pod kontrolou vrchního hlavového rejstříku, s důsledným posazením všech tónů takzvaně v pocitu „shora“. Voce apperta je zde předváděno v onom pravém významu italského pěveckého pojmu. Je požitkem slyšet tak výborně technicky zvládnutého Donizettiho ve třech zvolených ukázkách, které jsou pro italský barytonový obor technickým fundamentem (kromě moc dobře zažitého basového Dulcamary).

Dramaturgie zajímavého CD se opírá o zmíněnou pěveckou operní osu od Donizettiho přes Verdiho, Wagnera, Smetanu, Dvořáka, Bizeta, s nápaditým vybočením až po Jiřího Pauera. Přiznejme si, že se ukázky moderní opery druhé poloviny dvacátého století dají jen obtížně zařazovat na pěvecký recitál nebo i na pouhou pěveckou soutěž. Lupou je třeba hledat, neboť opera od Debussyho se mění z oné původní typicky pěvecké na stále více hudebně výrazovou, ale s minimem uzavřených čísel. Ale právě v ukázce ze zdařile kompozičně kompromisního díla Jiřího Pauera Zuzana Vojířová (premiéra 1959), které nepohrdlo několika uzavřenými pěveckými čísly ve smetanovsko-fibichovském duchu, se jedná o jednu z řady výjimek. Tohle dílo ukázalo na jednu z možných cest soudobé opery a souzní i s pohledem Adama Plachetky, prezentovaným nedávno na ČT art. Pěvcův názor souzněl značně s mým: „Soudobí skladatelé musí zvážit, zda chtějí psát hudbu jen pro úzký okruh známých, či pro širší kruhy publika.“ Osobně se divím, že Pauerova zdařilá novinka si přes ohromný dobový úspěch nenašla dramaturgy, již by si na ni vzpomněli. Třeba Plachetkův progresivní dramaturgický počin právě toto Pauerovo půvabné dílo ozřejmí a oživí zájem o jeho znovuuvedení.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Adam Plachetka Arias (Radioservis 2015) (CD)

[Celkem: 14    Průměr: 4.2/5]

Související články


Napsat komentář

Reklama