Adam Plachetka sfoukl svíčky i strop O2 areny
Akustika sportovní haly: Výzva nebo problém?
Nejsem osobně příliš velkým fanouškem koncertů ve sportovních halách (pokud pomineme pop, rock, metal či podobné hudební žánry). Jednak je daný prostor primárně určen pro jiné účely a jeho industriální genius loci mnoho propojení s klasickou hudbou či operním repertoárem nenabízí a je také zcela odtržen od divadelní iluze. Navíc, přísná bezpečnostní opatření v O2 areně nejsou pro diváky zvyklé na kultivovanost Národního divadla či Rudolfina ničím příjemným. Ano, největší česká multifunkční hala už sice hostila operní pěvce jako Andreu Bocelliho, José Carrerase či domácí Evou Urbanovou a je zřejmý producentský záměr umožnit účast na koncertě hvězd co nejvíce divákům, ale koncerty měly u obou pěvců spíše parametry recitálů, ne velké show.
Basbarytonista Adam Plachetka si osahal prostor O2 arény už vícekrát. A to nejenom jako host Leoše Mareše v roce 2018, ale i samostatně na svém koncertu Bez mantinelů v lednu 2020.
Spojení opery, muzikálu a crossoveru
“Letošní narozeninový koncert je ve všem nový, ač je postaven podle podobného modelu jako ten první. Jedná se o kombinaci největších hitů, klasiky a populárů, muzikálů a crossoverů. Věříme, že jsme programu věnovali dostatek péče, aby potěšil i ty, kteří na mém koncertě už byli, i ty, kteří tam budou poprvé,” uvedl Plachetka před koncertem a svá slova dodržel, čehož důkazem byl nebývalý zájem – hala byla téměř vyprodaná.
Jména většiny hostů se dařilo do poslední chvíle utajit, oficiálně zveřejněno bylo pouze jméno manželky Kateřiny Kněžíkové. Už dramaturgie minulé show však naznačovala, že si Plachetka pozve nejen hosty z oblasti opery, ale i z popové scény. Nápovědou na sociálních sítích pěvce byly krátké upoutávky se Štefanem Margitou a Vojtěchem Dykem. V průběhu večera dále vystoupily a pozvání přijali mezzosopranistka Markéta Cukrová a Markéta Klaudová (mimochodem, výběr nebyl náhodný – obě dámy jsou narozené rovněž 4. května). Ve druhé části se na pódiu objevil již zmíněný Vojtěch Dyk a jako „překvapení“ večera Ondřej Brzobohatý.
Divadelní duch v aréně
Po minulé Plachetkově O2 Aréně bylo zřejmé, že publikum bude přirozeně očekávat více a domnívám se, že se produkčnímu a tvůrčímu týmu podařilo obstát se ctí. Ke spolupráci na koncertu oslovil Plachetka operní režisérku Magdalenu Švecovou. Jejich společná představa byla, že narozeninové show vdechnou více divadelní podobu. Publikum i recenzenti tedy s napětím čekali, jak a nakolik se avizované přenesení z arény do divadla podaří realizovat.
Geneze příprav koncertu sahá už do roku 2022, Plachetka spolupracoval s operní režisérkou Magdalenou Švecovou a scénografem Davidem Janoškem (aktuálně umělecký ředitel Divadla Spejbla a Hurvínka) už na Rossiniho Lazebníku Sevillském v Národním divadle a spolu s jeho domovskou agenturou Camerata začali plánovat návrat do O2 areny. Adam Plachetka přišel už od začátku s poměrně jasnou dramaturgií a představou o tom, jakým směrem se bude koncert ubírat.
Opera v moderním hávu
První část byla koncepčně zřejmá – šlo o procházku operním světem. Zde však tvůrčí tým řešil zejména realizaci myšlenky, jak přenést do moderního a navíc obrovského prostoru divadelního ducha a útulnost. Zejména druhá polovina koncertu prošla od prvních nápadů až do své finální realizace velkým vývojem – měla by stát v kontrastu s operou a být odvázanější narozeninovou oslavou interpreta.
Oba nápady se povedlo produkci realizovat v nebývalé míře, a to zejména díky již zmíněné scéně Davida Janoška – tři horizontálně ustupující roviny, které propojují u levého a pravého portálu schodiště. Symfonický orchestr Českého rozhlasu byl přiznaný a polozapuštěný v přední části spodní scény.
Light designu se ujal zkušený Přemysl Janda a zejména díky poctivé a dlouhodobé práci na animacích a projekcích z dílny Josefa Lepši – art directora umělecko-technologické skupiny 3dsense, se původní idea a snaha o vytvoření specifického prostředí operního světa povedla velmi dobře. Zejména využití horních a bočních obrazovek pro projekci portálů divadla podtrhlo iluzi reálného divadelního prostoru.
Režisérka Švecová (režie mj. Prodaná nevěsta, Lazebník sevillský, Figarova svatba, Jakobín, Hubička, Nápoj lásky, Bohéma a další) pojímá svou režijní práci jako uchopení celkového významu díla, a ani u tohoto projektu to nebylo jinak. Halová show není divadlo, je jednorázovou akcí, a neskýtá šance na reprízy a ani čas a prostor, aby si představení „sedlo.“
Pomyslnou Ariadninou nití, která prováděla oběma polovinami koncertu, bylo téma narozenin. Ty se prolínaly i častými předtáčkami – pojatých vtipně a s nadhledem, s využitím rokokových „služtiček“ nejenom ve videu. Naživo jsou nedílnou a originální složkou show – představují „průvodkyně“ večera v rámci pohybové a herecké složky koncertu. Na tuto spolupráci přizvala Magdalena Švecová Studio MagNifique a akrobata Matěje Petráka.
Už generální zkouška odpoledne naznačovala, že zkušený produkční tým udělá maximum pro to, aby večer ve dvacet hodin nabídnul publiku kvalitní podívanou. Reakce diváků po koncertu a vyvrcholení koncertu potleskem ve stoje prozrazovaly, že se nelehký úkol povedl.
Vraťme se však k samotnému interpretu a oslavenci. Ten si na svá bedra naložil více úkolů, než je možná zvykem – v průběhu koncertu zpíval nejen operní árie či muzikálové či swingově a jazzově laděné písně, ale i dirigoval a celý koncert i sám moderoval.
Ke všem interpretovaným klasickým autorům hudby má pěvec blízký a citový vztah – zejména pokud se jedná o Smetanu, Dvořáka či Mozarta, kteří ho doprovázejí již od dob studií operního zpěvu.
Po úvodní projekci podpisu Adama Plachetky zazněla v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou Jana Kučery ouvertura z divácky známé Mozartovy Figarovy svatby, následovaná první Plachetkovou árií Non più andrai, ze stejné opery. Během obou kusů se scéna vizuálně pomocí projekcí portálů a jeviště proměnila na plnokrevné divadlo ve zlaté a červené barvě. Nápis v horní části „Adam sobě“ dával tušit, že koncert bude protkán i humorem pěvci tak vlastním.
Mozarta vystřídala v další části domácí klasika a to Smetanova Prodaná nevěsta v árií Každý jen tu svou (projekce bílých, postupně se rozrůstajících květinových ornamentů na tmavě modrém podkladu ve stylu lidové výšivky) a duet se Štefanem Margitou Znám jednu dívku – v bočních portálech běžely projekce rustikálních almar, s horní částí otevřenou pro pohledy kamer a na zadním plátnu se pohybovala truhla, do které padaly dukáty. Avizovanému saltu Štefana Margity bylo učiněno zadost vtipnou iluzí, kdy se „interpret“ (Matěj Petrák) objevil u pravého portálu a akrobaticky zmizel v levém, odkud se následně znovu vynořil. Drobný „divadelní zázrak“ publikum kvitovalo se smíchem a potleskem – proč taky ne.
Koncert pokračoval dramatičtější částí první poloviny, na árii z opery Andrea Chénier Nemico della patria?! navazovala projekce interiéru vysokého gotického kostela a ve čtvrté části Berliozovy Fantastické symfonie – Pochod na popraviště přišly ve finále skladby ke slovu pyrotechnické efekty a projekce padající gilotiny a hala se pomocí světel zbarvila do krvavě červené.
V další části nastal čas pozvat na pódium „spoluoslavenkyně“ Adama Plachetky, a sice Markétu Cukrovou a Markétu Klaudovou k Mozartovu tercetu Soave sia il vento (z opery Cosi fan tutte), kde se interpreti pomocí projekcí přenesli na palubu plující lodě na moři.
Návratem na domácí operní scénu byly árie z děl Antonína Dvořáka Jakobín a Rusalka. S manželkou Kateřinou se oba převtělili do rolí Bohuše a Julie z Dvořákova Jakobína. Oslavenec vtipně odkázal na film Kulový blesk (mimochodem operního pěvce mistra Bílka hrál Karel Kalaš, dlouholetý člen opery Národního divadla), kde árie zazněla, a před projekcí vesnické krajiny ve zlatém zdobeném historickém rámu předvedli strhující výkon.
Árie Měsíčku na nebi hlubokém je srdeční záležitostí Kateřiny Kněžíkové, projekce nazelenalého podvodního světa, do kterého postupně proniká měsíční záře až na dno, se stíny tančících Rusalčiných sester, doplnila vizuální složku vokálního projevu a nabídla publiku opět možnost být součástí iluze divadla.
Závěrečným číslem před přestávkou byla Rossiniho Popelka, konkrétně árie Plachetky jako koloraturního Alidora z 2. dějství La dell ciel. Projekce obrazárny na zámku, kde se objevují a mizí postavy (včetně Plachetky) na obrazech, připomínala zčásti Harryho Pottera, je však fascinující kulisou, na které se i herecky odehrává akce Popelky ve zlatých šatech a jejího prince s očekáváním svatby.
Swingový Plachetka: Když opera tančí
Po přibližně třicetiminutové přestávce a úvodních už zmiňovaných v předtáčkách se služtičkami v roli „cukrářek“ chystajících oslavenci dort, se na scénu vrátil ještě poslední operní kus a sice část Polonézy z Rusalky, kdy se taktovky ujal Plachetka osobně a obdaroval sám sebe dirigentským debutem. I tyto atributy dávaly tušit, že druhá část naplní svůj obsah a dramaturgii z hlediska projekcí, herecké a pohybové akce, zvuku, světla i zpěvu.
Následně se na scéně objevil dort v nadživotní velikosti a vizualizace se prolínala do sokolské tělocvičny s visícími gymnastickými kruhy a žebřinami po bocích. Z dortu vyskočil Vojtěch Dyk a započal duet Naše těla, který je vtipnou nadsázkou zdravotního stavu oslavence. Text k písni si napsal sám Plachetka, o svěží hudební stránku ve swingovém rytmu se postaral Jan Kučera. Na zadní scéně tančily „služtičky“ v klasicistním negližé, v popředí probíhalo inscenované boxování pánů.
Vojtěch Dyk v dalším výstupu uvedl píseň Petra Hapky Hladiny z lyrikálu Kudykam, na které mohl ukázal nejenom nuance svého hlasu, ale i osobité interpretace.
Autorské duo Plachetka-Kučera se ukázalo jako nejen tvůrčí, ale i hudebně sehrané (což samozřejmě není divu). V dalším kusu se Jan Kučera ujal hudební složky a Adam Plachetka překvapivě nezůstal pouze interpretem, ale ukázal se i jako zdatný textař. Jednosměrná ulice má jednak podtext mementa mori, ale i carpe diem. Zejména, ale nejenom v umělecké oblasti, tedy platí text písně: „Život je jednosměrná ulice a není možné se vrátit zpátky, může to někdy kruté být, musíš počítat se zadními vrátky. Život je jednosměrný kolotoč, zběsile se s tebou točí a ty ani nevíš proč, ta jízda najednou skončí…“
Plachetkova jízda O2 arenou však stále neskončila, nastal čas na další vlastní text v podobě převzaté satirické písně od Tima Minchina (australský zpěvák, hudebník, herec a komik) Thank You God. Minchin ji, shodou okolností, také uvedl v O2 areně, ale té londýnské, na svém koncertě v roce 2010 s Heritage Orchestra.
Píseň je původně založena na příběhu, který slyšel od jednoho křesťana jménem Sam, jenž tvrdil, že jeho matka byla vyléčena z šedého zákalu prostřednictvím modlitby. Text je plný ironie a sarkasmu, které používá nejen k pobavení, ale skrytě i k vyvolání diskuse o víře a modlitbě.
Plachetka podstatu příběhu přenesl na Moravu a Sam je v jeho podání jeho známý Pan X, kterého, jak vtipně uvedl, z důvodu GDPR nemůže jmenovat. V rychlejším tempu písně bohužel místy nebylo rozumět textu, což mohlo být způsobeno zvučnějším orchestrem. Během písně byla použita snad všechna světelná technika, která byla k dispozici, a bylo zřejmé, že narozeninová show graduje.
Plachetka už svým výběrem muzikálových písní na CD The Music Man (2020) a Impossible Dream (2017) dal najevo, že si rád z operní světa odskočí do lehčího žánru a nebylo tomu jinak ani v dalším, už předposledním čísle z muzikálu Jekyll a Hyde s hudbou Franka Wildhorna a textem Leslieho Bricusse. Muzikál se uváděl i v České republice v létech 2005–2007 v Hudebním divadle Karlín a později i v Městském divadle Brno (2011). Plachetka vybral záměrně This Is The Moment jako jednu z vrcholných písní večera, spolu s projekcí fasády muzikálového divadla a svíčkou na jeho střeše naznačila, že je ten pravý moment gratulací a sfouknutí svíčky na dortu. Není celkem jasné, proč píseň nezazněla v češtině (To je ta chvíle), rozhodně ne všichni diváci vládnou angličtinou a jistě by si rádi užili i nuancí českého překladu Adama Nováka.
Konfety, ohňostroj a standing ovation
Vizuální ohňostroj a konfety byly signálem, že se i druhá část koncertu pomalu chýlí ke konci a uzavřela ji árie Finch’han dal vino z Mozartovy opery Don Giovanni. Následovala poděkování a klanění všech umělců z první poloviny (Kněžíková, Cukrová, Klaudová, Margita), poděkování Symfonickému orchestru Českého rozhlasu a dirigentovi.
Jako překvapení na závěr vystoupil „nečekaně“ Ondřej Brzobohatý, který se na jeviště dostal jakoby „násilím“, když na ně vpadl nepozván a nevítán v doprovodu dvou statných mládenců z ochranky, kteří se jej snažili odtáhnout pryč. Tomuto netradičnímu, rádoby vtipnému extempore sice nerozumím, ale asi pro něj účinkující měli svůj důvod (podobným způsobem ho pak ochranka opět odvedla ze scény). V doprovodu klavíru Ondřeje Brzobohatého a SOČRu pak společně zazpívali Tóny, které s nadhledem glosují propojování žánrů a s gustem si utahují z popově-operních duetů. Píseň není novinkou, vznikla na podnět oslavence a Plachetka ji uvedl i na svém předešlém koncertě v O2 aréně. Původně vyšla v roce 2021, autorem hudby a textu je O. Brzobohatý. Zázemí pro klip našli interpreti v Hudebním divadle Karlín, hudbu nahrál Epoque Orchestra, dirigoval Jan Kučera.
Závěrečným kusem celého dvouapůlhodinového koncertu byla poslední bilancující píseň autorského dua Plachetka-Kučera Kam jde cesta. Na potemnělé scéně osvětlené štychem stojí pěvec sám a během písně za ním na obrazovce běží, či spíše „padají“ fotografie z Plachetkova dětství, soukromého a zejména pracovního života, který mu přinesl jeho účinkování v nejlepších operních domech světa, ale i doma. Toto dojemné písňové vyznání chvílemi vyznívalo jako loučení s uměleckou kariérou v návaznosti na text „…cesto bílá, k cíli jsem došlapal“, navíc Plachetka konstatoval, že další podobný koncert rozhodně dlouhá léta neplánuje. Vzhledem k dalšímu textu písně „…jde se dál, jde se dál…“ berme však jeho vyjádření jako uměleckou nadsázku.
Plachetkovi O2 arena sluší a rozhodně není příliš co vytýkat. První operní část připomněla i loňský Rok české hudby Dvořákem a Smetanou a bylo vidět, že si ji jubilant s chutí užívá. Druhé části dominovala víc rozvernost, show a zjevný i skrytý humor, pěvci tak vlastní. Co možná chybělo veřejnosti, ale i věrným fanouškům Plachetky a opery, byl tištěný program, nebo minimálně online playlist přes QR kód na vstupence, aktivní od začátku koncertu. V dnešní době je tato možnost určitě technicky realizovatelná.
Když odhlédneme od prvotních obav o spojení klasiky a opery v O2 areně – koncert basbarytonisty Plachetky byl důstojný a elegantní, charizmatický oslavenec dokázal se svým týmem z večera vytěžit maximum, marketing kolem pěvce rovněž fungoval na výbornou. Publikum tak ocenilo interprety a orchestr potleskem ve stoje, a popravdě, zaslouženým.
Adam Plachetka – Narozeniny
24. ledna 2024, 20:00 hodin
O2 arena, Praha
Program:
W. A. Mozart: Le nozze di Figaro – Ouvertura
W. A. Mozart: Le nozze di Figaro – Non più andrai
B. Smetana: Prodaná nevěsta – Každý jen tu svou
B. Smetana: Prodaná nevěsta – Znám jednu dívku (Š. Margita)
U. Giordano: Andrea Chénier – Nemico della patria
H. Berlioz: Fantastická symfonie – Pochod na popraviště
W. A. Mozart: Cosi fan tutte – Soave sia il vento (M. Klaudová, M. Cukrová)
A. Dvořák: Jakobín – My cizinou jsme bloudili (K. Kněžíková)
A. Dvořák: Rusalka – Měsíčku na nebi hlubokém (K. Kněžíková)
G. Rossini: La cenerentola – La dell ciel
přestávka 30 min
A. Dvořák: Polonéza z Rusalky – část (diriguje Adam Plachetka)
Jan Kučera: Naše těla (Vojtěch Dyk)
Petr Hapka: Hladiny (Vojtěch Dyk)
Jan Kučera: Jednosměrná ulice
Tim Minchin: Thank You God
L. Briccuse: This is the moment (z muzikálu Jekyll a Hyde)
W. A. Mozart: Don Giovanni – Fin ch’han dal vino
Přídavky:
Ondřej Brzobohatý: Tóny
Jan Kučera: Kam jde cesta
Tvůrčí tým:
Režie a choreografie: Magdalena Švecová
Asistent režie: Eliška Mervartová, Veronika Staňková
Scéna: David Janošek
Animace: Josef Lepša – 3dsense
Light design: Přemysl Janda
Taneční a herecká spolupráce: Studio MagNifique
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
