Adam Plachetka: Stěhuji se do Vídně

redakce, 04.06.2010 0:00

Je mu pětadvacet, v pražském Národním divadle se ještě ani pořádně “neohřál” a už od nové sezony nastupuje angažmá v jednom z nejprestižnějších zahraničních operních domů, ve Vídeňské státní opeře. Celoživotním nesplněném snu mnoha jeho kolegů po celém světě. Rozhodně nic proti jeho talentu, proti jeho dosavadním výtečným výkonům, či proti důvodům, které vedení Wiener Staatsoper k jeho angažování vedly. Ale při jeho věku jde přinejmenším v našich poměrech o záležitost naprosto výjimečnou. Basbarytonista Adam Plachetka. Podle všeho o něm ještě hodně uslyšíme.

Jak byste sám charakterizoval svůj hlas? V čem si myslíte, že jsou jeho přednosti? A cítíte v něčem rezervy?

To je hned zpočátku otázka „na tělo“. Momentálně se vidím jako basbaryton vhodný pro repertoár, kterému se převážně věnuji, tj. klasicismus a baroko. Samotného by mě zajímalo, jaké změny přinese čas. Je několik možností, z nichž nevím, která by mě potěšila víc. Řekl bych, že mojí přeností může být můj koníček. Velice mě baví zkoumat a zlepšovat práci s dechem. S tím souvisí, že vydržím dlouhé fráze a hlas je zároveň relativně hybný, což je hlavně v baroku nepostradatelné. Prozatím asi největší rezervu cítím v tom, že přesně nevím, jak pojmout romantický, převážně italský repertoár. Můj krk s ním v současné době není moc zajedno, takže se mu radši vyhýbám a čekám, jak se v něm budu cítit časem.

Nedávno jsem kdesi četl vaše přiznání, že původně jste měl v úmyslu být někým takovým, jako Daniel Hůlka – po studiu klasického zpěvu se věnovat muzikálům. Povězte, co přesně bylo tím hlavním impulsem, momentem, který přinesl ve vašich plánech zvrat? Který vás přesvědčil, že muzikály ne a opera ano?

Impulzem byly časté návštěvy divadla. Jako student konzervatoře jsem měl vstup do všech oper v Praze zdarma, ač často jen na stání, takže jsem chodil minimálně třikrát týdně na představení, nasával dojmy a tvořil si názor. Tehdy jsem ještě neměl tak velké srovnání, takže mi přišla ta představení bezchybná. Z dnešního pohledu už bych na nich asi nějakou tu pihu na kráse našel, ale myslím, že pro utváření vkusu to byla nenahraditelná zkušenost. Řekl bych, že k opeře může těžko někdo mít indiferentní vztah. Buď jí propadnete nebo vás prostě nebaví, a mně se stalo to první. Muzikály mám rád i nadále, ale spíše ty klasické, než současnou tvorbu.

Určitě si pamatujete na své první vystoupení na profesionálním jevišti. Jaké pocity ve vás zůstaly?

To je moc zajímavý dotaz. Nejsem příliš sentimentální člověk, takže tyhle pocity si v sobě nijak zvlášť neuchovávám. Můj první profesionální zážitek byl Antonio ve Figarově svatbě v Karlových Varech, kam mě angažovala naše tehdejší profesorka herectví Regina Szymiková. Byla to krásná produkce ve společnosti převážně spolužáků, takže jsem vlastně moc nevnímal rozdíl mezi ní a absolventskými představeními, na kterých jsem se podílel už od druhého ročníku na škole. Moje první větší role ve velkém divadle byl Don Basilio v Lazebníku sevillském ve Státní opeře. Z této produkce jsem si odnesl největší poučení, že přehnaná snaha nemusí vždy přinést nejlepší výkon. Neuměl jsem tehdy pracovat s akustikou, pořád jsem se snažil vydávat co největší tóny a ve výsledku jsem byl slyšet míň, než kdybych si zpíval pohodlně, ale tím si asi musí projít většina zpěváků. To jsou věci, které na zkušebně nepochopíte, a když mi to říkal pan profesor, tak mi to přišlo natolik divné, že jsem si usmyslel, že to prostě nemůže být pravda.

Při pohledu na váš dosavadní profesní životopis musí snad každého napadnout: Ten Plachetka ale musí mít hodně šikovného agenta… Jak k tomu přesně došlo, že jste se dostal – byť v menších rolích – na salcburský festival? A že tam zatím každoročně vystupujete?

Šikovné agenty rozhodně mám. Vůbec musím říct, že jsem v dosavadním životě měl obrovské štěstí na lidi kolem sebe. Od skvělých učitelů na základní škole a v dětském sboru, přes pana profesora Löbla, který byl asi jedním z mála, kdo mě mohl ke studiu přimět tak moc, jak se mu to podařilo, výbornou hereckou průpravu na konzervatoři, které se bohužel už současní studenti nedočkají, až po skvělé kolegy, kteří mi pomáhali a radili. Agenti jsou pro určení cesty zpěváka na počátku dosti zásadní. Jak s agenturou Camerata, se kterou jsem začínal, a se kterou dál spolupracuji v České republice, tak s anglickou Askonas Holt mám jenom ty nejlepší zkušenosti. Vědí, jak se postarat, a zároveň jsou opatrní, co se výběru repertoáru týče, což bývá někdy velký problém. Do Salcburku jsem se dostal díky produkci Tita v Praze. Umělecká šéfová festivalu se tehdy přijela podívat na premiéru a já při té příležitosti dostal šanci jí předzpívat.

Jak to vůbec na salcburském festivalu z pohledu zpěváka chodí? Jak dlouho a intenzivně se tam jednotlivé nové produkce zkouší? Jaká je tam atmosféra? A jak tam trávíte volný čas mezi jednotlivými představeními? Navázal jste tam nějaké bližší přátelské kontakty s některými lidmi z „branže“?

Salcburk mám moc rád a doufám, že se tam budu co nejdéle vracet. Teď se tam mění vedení, tak uvidíme, jestli o mě bude stát i to nové. Tím, že se tam všichni umělci sjíždějí a vlastně nikdo tam není doma, se dost utužuje kolektiv a je spousta času na společné aktivity. Většinou se zkouší pět až šest týdnů, poté následuje od pěti do sedmi představení. Když se nějaká inscenace pouze obnovuje, bývá to i míň. Řekl bych, že ze Salcburku mám asi nejvíc přátel a vracím se tam rád, už trošku jako domů.

Od nové sezony nastupujete do Vídeňské státní opery. Další, v našich „operních poměrech“ rozhodně ne běžná věc. Určitě to nepřišlo jen tak náhodou. Co všechno vůbec podpisu smlouvy předcházelo?

Předzpívání do Vídně bylo jedno z prvních, které jsem absolvoval po navázání spolupráce s novou agenturou. Je to skvělá příležitost, kterou jsem v té době neměl důvod odmítat. Bohužel poté jsem musel odmítnout dost jiných zajímavých hostování, protože mě bohužel z angažmá nepustili. Kdyby se ta předzpívání odehrála v opačném pořadí, tak by asi všechno dopadlo trochu jinak. Ale ač nejsem velkým zastáncem angažmá a mám raději volnou nohu, tak doufám, že dva roky práce v jednom z nejlepších divadel na světě mně dají velkou průpravu pro budoucí dráhu.

Během dvouletého angažmá máte ve Vídni nastudovat – pokud se nemýlím – 17 rolí. Můžete prosím všechny uvést? A budeme ve všech také vystupovat? Nebo jsou mezi nimi i studijní úkoly, kdy budete k dispozici jako cover?

Trošku se mýlíte, protože, ať to zní trochu šíleně, se číslo sedmnáct týká pouze první sezony. Role jmenovat nechci, protože nevím, které jsou do obsazení a které studijně. Čekám, že to bude asi tak půl na půl, ale je možné, že se na jeviště dostanu i míň. Ve druhé sezoně mě čeká dalších pět nebo šest úkolů.

Určitě již znáte datum svého prvního vídeňského představení. Které to bude, v jaké roli a s kým se potkáte na jevišti?

První představení bude Schaunard v Bohémě 6. září. Dirigovat by měl Franz Welser-Möst a zpívat Rolando Villazón, Krassimira Stoyanova, Boaz Daniel a Alexandra Reinprecht.

Kterou z těch nových rolí pokládáte za nejtěžší a proč? Konzultoval jste s někým, kdo váš hlas dobře zná, jejich výběr? Smlouval jste s vídeňskou operou u některých z nich nebo jste prostě celý ten seznam „jen“ odkýval?

Role jsem samozřejmě konzultoval. Pozitivně mě překvapilo, že se tam neobjevila žádná vyloženě nevhodná. Zároveň nebylo moc prostoru k vyjednávání. Zatím ještě nevím, jak to dopadne se dvěma operami pro děti, jejichž part neznám, a tudíž ho budu konzultovat, až uvidím noty. Je ale známá věc, že Vídeňská opera využívá členy svého ansáblu na maximum, takže jsem s velkým objemem práce počítal. A jaká role je nejtěžší? Na tuhle otázku nedokážu odpovědět ani retrospektivně, natož dopředu. Každá role má svá specifika a čím obsáhlejší je, tím víc práce na ní člověk nechá, ale když je hlasově vhodná, tak je to vždycky spíš radost. A když ne, tak ji umělec nemá přijmout.

Troufnul bych si tipnout, že všechny ty „vídeňské“ role s vámi žádný korepetitor v divadle studovat nebude, že se je budete muset naučit sám. Je to tak? Máte někoho, s kým je budete připravovat, s kým budete na těch rolích pracovat?

To bohužel zatím nedokážu říct, protože jsem doposud neměl příležitost tam pracovat, ale kolegové, kteří tam jsou v úvazku tvrdí, že je to neuvěřitelné, ale i při tom smrtelném tempu se všechno jako zázrakem zvládá, protože všichni včetně korepetitorů táhnou za jeden provaz. Doufám, že to tak skutečně bude. Samozřejmě si budu muset role napřed připravit sám, ale ten základ snad zvládnu na vlastní pěst.

Znamená vaše vídeňské angažmá, že se na dva roky víceméně stěhujete do rakouské metropole? Jak to máte v praxi zařízeno? Již máte zajištěný nějaký byt? Co všechno budete muset ve svém životě změnit?

Odstěhovat se musím. Ani si nedovedu představit, jak často se nakonec dostanu do Prahy. Byt budu shánět teď v červnu, tak snad budu mít štěstí. Co všechno bude třeba změnit netuším. Doufám, že ne mnoho, a že si rodina a přátelé najdou čas za mnou občas přijet, jestli se nedostanu já sem.

Jaký jste vůbec v soukromí? Určitě častá otázka vašich fanoušků a hlavně fanynek. Co o sobě prozradíte? O svých přednostech i slabinách? Zájmech mimo zpívání?

Nevím, jestli je to zrovna otázka pro mě. Sám můžu těžko posuzovat, jaký jsem. První co mě napadlo je, že slabiny nemám a moje hlavní přednost je skromnost 🙂 Vážně nevím, asi jsem v soukromí podobný, jako v práci, protože nikdy nemám pocit, že bych na jevišti musel něco měnit. Zájmy mimo zpěvu jsou hlavně sporty. Těch dělám dost, ale všechny jenom rekreačně. S kickboxem, který jsem pár let dělal a hrozně mě bavil, jsem musel přestat kvůli nedostatku času a problémům s kolenem, takže teď hraju příležitostně badminton, volejbal, ping pong, hokej, jezdím na lyžích a bruslích a sem tam běhám sem tam…

Pane Plachetko, za čtenáře Opery Plus díky za rozhovor a ve Vídni zlomte vaz!