Adéla Jordáková: Zažité stereotypy o „ideálním“ těle tanečníka můžou být nebezpečné

Jak se staráte o své tělo?
Čím jsem starší, tak víc a víc (směje se). Také se snažím stále vzdělávat a sledovat trendy. Naprostým základem je dostatek spánku. Bez něj nic nefunguje a pro regeneraci je zásadní. Světová olympijská federace IOC doporučuje pro sportovce minimálně osm a půl hodiny denně. Dalším bodem je výživa, a v tomto ohledu mají tanečníci hodně co zlepšovat. V mém vlastním tréninku je to určité plánování a frekvence. Nevěnovat se pouze „trikům“, ale pracovat na obecných kvalitách jako aerobní výkonnost, síla, dynamika, flexibilita a dělat i věci, které mě nebaví. V pyramidě stojí samotná cirkusová technika a jednotlivé „triky“ až na vrcholu, a u tanečníků to funguje stejně.

Jak vypadá jídelníček tanečníka?
Je to samozřejmě individuální. Důležité ale je si jídlo dobře načasovat vzhledem k fyzické aktivitě. Učíme tanečníky, aby nezapomínali na snídani a dali si aspoň něco malého. Když mají ráno trénink, potřebují se před ním najíst, aby mohli podávat výkony. Není ale výjimkou, že trénují na lačný žaludek a první jídlo mají ve dvě tři hodiny odpoledne. Během dne by si měli dávat menší porce jídla, doplňovat pravidelně cukry pro svalovou práci s přídavkem bílkovin, protože jedno velké jídlo většinou zatíží trávicí systém a nemají čas vytrávit před další zkouškou. Pro velký výdej ale potřebují i velký kalorický příjem a dostatek makro i mikro živin. Neméně důležité je najíst se před spaním. Jde to proti přesvědčení chodit spát s lehkým žaludkem, u sportovců tohle ale neplatí. Tělo se nejvíce regeneruje a posiluje během spánku, potřebuje tedy bílkoviny, cukry i tuky. Bílkoviny na regeneraci těla přes noc, opravy a přestavby v organismu, cukry doplní hladinu cukru v krvi a připraví svaly na další zátěž. Neznamená to najíst se večer k prasknutí, ale musím myslet na následující další den. Když ho začínám pohybovou aktivitou, je třeba se večer najíst, a po těžkém představení také. Pokud tanečníci celý den trénují, večer vystupují a potom jdou spát, aniž by se najedli, regeneraci tím nepodpoří.

Je ještě něco, na co se pro dobrou životosprávu zaměřit?
Je třeba se věnovat aspoň jednou týdně jinému typu pohybové aktivity než jen tanci, například plavání, pilates, crossfit. Mít ještě další silový a aerobní trénink. Na první pohled bychom se mohli ptát proč, když tanečníci trénují až až. Ve skutečnosti je to ale základ pro jejich výkon. Taneční trénink je hodně jednostranný a není dostatečně intenzivní. Tanečníkům často chybí síla, aerobní kondice a aktivní flexibilita, neudýchají to. Tady mají zázemí a vybavení pro trénink a možnost práce s trenérem, fyzioterapeuty nebo stroji pilates reformers. Není to povinné a je na nich, jestli toho využijí.

Dalším důležitým faktorem je psychika. Radíme, aby si vybudovali i jinou identitu než jen identitu tanečníka. U tanečníků je časté, že se odmalička pohybují pouze v tanečním prostředí, tráví veškerý čas ve studiu a na jevišti a nemají jiné koníčky nebo okruhy přátel. Ve chvíli, kdy se stane třeba něco nepředvídatelného a tanečník už nemůže tančit, hrozí nebezpečí, že neví, jak naložit se svým životem. Všímáme si, že hodně tanečníků ale už předem myslí na to, čemu se budou věnovat, až jejich profesionální taneční kariéra skončí, a například studují. Hodně k tomu přispěl covid, kdy se zapsali do různých online kurzů nebo studují na online univerzitách. Vybírají si obory převážně z oblasti sportu, jako třeba sportovní výchova, výchova ke zdraví, psychologie nebo pilates či jóga.

Dbají tanečníci na prevenci, nebo přicházejí až ve chvíli, kdy jsou zranění?
Sportovní fyzioterapie by ideálně měla být hlavně o prevenci, jak se nezranit, a udržet v dobré kondici a bez zranění co nejdéle. K většině úrazů u tanečníků dochází z chronického přetížení nebo nedostatečné funkční kapacity. Společně se ji proto snažíme zvýšit. Pokud je nízká a přijde větší zátěž, jde se do funkčních rezerv, a je zde větší riziko úrazu. Koukáme proto na slabá místa a snažíme se je posílit dřív, než ke zranění dojde. Když se o sebe tanečníci kontinuálně starají, zvládnou i vyšší zatížení Jsou tací, kteří přijdou až se zraněním. Povědomí se ale zvyšuje a stále více lidí chodí na prevenci. Za těch pět let, co tu jsem, se to hodně zlepšilo. Už se známe, získali jsme k sobě důvěru a spolupráce hezky probíhá.

Děje se často, že tanečníci vystupují i zranění?
Pokud jde o velké zranění, je jasné, že tančit nemůžou. Ta ostatní jsou tady takový evergreen, pořád to řešíme. Samozřejmě doporučujeme dopřát si klid a netančit. Téměř nikdy to ale neznamená naprostý klid. Ke zraněním máme proaktivní přístup a vhodné zatěžování je k hojení podle odborníků nezbytné. Tanečníci jsou ale profesionálové a dospělí lidé a konečné rozhodnutí, jak se situací naloží, je na nich. Umí naslouchat svému tělu a odhadnout, co už je za hranou, někdy se tím ale neřídí. Často si myslí, že to prostě musí odtančit nebo že přijdou o příležitost a nedostanou už další. Svěřují se nám a víme, co je trápí. Komunikace ale nezřídka vázne mezi tanečníky a uměleckým vedením nebo baletními mistry, nebo jim o zranění raději vůbec neřeknou. Bohužel se to pořád děje.

Všímáte si rozdílu mezi mladšími a staršími tanečníky a jejich přístupu k jejich tělu?
U starší generace jsou ještě časté zažité stereotypy. Před tréninkem se potřebují rozcvičit a zahřát, což nedělají, a často přicházejí na sál pár minut před tréninkem, protahují se zastudena. Je pro ně nové chodit na fyzioterapii nebo mít i jiné tréninky a pohybové aktivity a dbát na regeneraci organismu. U mladých tanečníků je povědomí větší. Lidé šíří, nejen na sociálních sítích, informace o taneční medicíně, sdílejí tipy a cviky. Hodně členů souboru také přichází ze zahraničí, kde se prevenci a práci s tělem často věnují už i na školách.

Jak jsou na tom české taneční školy?
Osobní zkušenost nemám, jsou ale bohužel hodně pozadu. Určitá snaha je na Konzervatoři Duncan centre a na HAMU. V zahraničí jsou na tom mnohem lépe. Byla jsem například nadšená z univerzity Codarts v Rotterdamu. Mají tam velké taneční oddělení. Probírají se studenty, v čem jsou slabí a v čem silní, co a jak by mohli podpořit, dělají jim krevní testy, a na základě toho sestavují individuální plán. Hodně se řeší praxe a klade důraz i na komunikaci a psychohygienu, což v tanečním prostředí často chybí.

Hraje věk u tanečníků opravdu tak velkou roli, jak se často říká?
Laická veřejnost si často myslí, že tanečníci odcházejí ve čtyřiceti do invalidního důchodu. Jsou to nejen umělci, ale vrcholoví sportovci, takže jejich profese má kratší životnost. Není to ale tak, že by v pětatřiceti museli skončit. Po třicítce by se měli více zaměřit na svou životosprávu a víc o sebe pečovat. Regenerace je ve vyšším věku pomalejší. Za léta má tanečník už něco odžito, tělo si každý úraz pamatuje a co se ve dvaceti hned zahojilo, může ve třiceti trvat déle. Ještě jsem se ale nesetkala s tím, že by tanečník musel ukončit profesionální kariéru ze zdravotních důvodů nebo že by z divadla odcházel se zdevastovaným tělem. Velkou roli hraje estetika každého souboru. Tělo občas neodpovídá ideálu, jak by měl vypadat tanečník klasického baletu. Tanečníci jsou si hodně vědomí svých nedostatků, protože to slýchali na škole nebo od baletních mistrů. Ze zdravotního hlediska je dobře, když jsou svalnatí, protože jsou zdravější a riziko zranění je u nich nižší. Oni ale opáčí, že musejí zhubnout, protože na jevišti nevypadají dobře. Tanečníci některých profesionálních klasických souborů v USA nebo Austrálii jsou ale atletičtější a naštěstí se víc a víc mluví o funkčnosti, zdraví a různé fyziognomii těla.

Všímáte si velkých rozdílů v baletu a cirkuse?
Je to podobné a rozdílné zároveň. Systém prevence funguje u obou směrů stejně. Styl života je také podobný. Jsou to umělci, kteří nemají přesný harmonogram a pracují často dlouho do noci. Cirkusoví umělci ale mívají lepší kondici a větší sílu než tanečníci. Více se od sebe také odlišují, jak fyzicky, tak i svou identitou. Většinou nejsou v životě fixovaní jen na cirkus a jsou svobodomyslnější. Cirkus je celkově rozmanitější svět než svět klasického tance. Cirkus ale zahrnuje spoustu směrů a disciplín a zejména v komerční sféře jsou také určité požadavky na tělesnou estetiku, jak by „správné cirkusové tělo“ mělo vypadat.

Jaké jsou vaše osobní zkušenosti?
Já se pro komerční sféru nehodím. Snažím se ale případné poznámky nebo odmítnutí nebrat osobně a hledat si svoji cestu. Mám svůj vlastní pohybový projev a věnuji se tomu, co mě baví.

Centrum fyzioterapie funguje přesně rok. Je to pro Balet ND velká změna?
Obrovská! Když jsem tu před pěti lety začínala, byl tu akorát pan Jiří Čumpelík a můj spolužák z vysoké školy Matyáš Rytina. Byli jsme v jedné malé místnosti a měli k dispozici jedno lehátko a krabici s pár pomůckami. Mám zkušenosti ze zahraničí, sleduji trendy a měla jsem představu, jak by to mělo vypadat. Nápad na rehabilitační centrum už zde byl předtím, než jsem zde začala pracovat, ND je ale kolos a trvá mnohem déle, než se něco změní, záleží také na financích. Postupně nám do týmu začali přibývat fyzioterapeuti, maséři, nyní nejnověji trenér, máme tu i pilates. Dnes jsme už relativně velký tým a důležité jsou i externí spolupráce s lékaři, nutričním terapeutem, psychologem ad. Účastníme se konferencí v zahraničí, navazujeme kontakty. Mám z toho velkou radost.

Mají tedy tanečníci dostatečné podmínky k tomu o sebe pečovat?
Centrum fyzioterapie Baletu ND je nejlepší centrum pro tanečníky v České republice. Má navíc síť specialistů, ke kterým můžou zajít a dostanou přednostní termín. Tanečníci z nezávislé scény nebo jiných souborů tyto podmínky nemají a všechno si musejí hradit sami. V porovnání se zahraničím jsme už na evropské úrovni a co se týče návaznosti péče a provázaností s externími subjekty, řekla bych, že i přesahujeme standard.

Co by se mohlo ještě zlepšit?
Rozvrhy by se mohly zefektivnit. Tanečníci mají každé ráno trénink, v průběhu celého dne pak zkoušky, které jsou někdy zbytečně dlouhé, a ne ideálně časově rozvržené. Kdyby se zintenzivnily a zkrátily, bylo by víc času na kvalitní trénink, regeneraci a osobní život. A přála bych si, aby se změnil úhel pohledu na fyziognomii tanečníka. Být víc otevřený a uvědomit si, že lidská těla jsou různá. Česká baletka se může snažit sebevíc, nebude ale vypadat jako drobná Japonka. Být silný ale neznamená tlustý, ale že je člověk zdravý a vydrží větší zátěž. Určité zažité a genderové stereotypy můžou být nebezpečné a vést k mnoha problémům, jako třeba poruše příjmu potravy a dalším.

Adéla Jordáková je fyzioterapeutka a cirkusová performerka. (přečtěte si více…)