Adéla Stodolová: Usilujeme o inscenaci, která bude nejen výpovědí, ale i silným smyslovým zážitkem

Znala jste původní předlohu Jordiho Casanovase, nebo jste spíše zaznamenala samotný případ, kterého se týká, v médiích?
S případem, jaký se odehrál v Pamploně, se profesně setkávám poprvé. Musím říct, že mě ten příběh zasáhl a posunul, znovu mi připomněl, jak důležité je o podobných věcech mluvit. Ten případ nám jako společnosti nastavuje zrcadlo.

Dostala jste nějaké konkrétní zadání či doporučení od autora, jak hru inscenovat?
S překladatelem jsme dostali několik omezení ohledně toho, jak inscenovat text Smečky. Jedním z nich je přístup k projekcím, autor si výslovně nepřeje, abychom používali jakékoliv materiály, které vznikly v průběhu vyšetřování. Zároveň je pro něj důležité, aby projekce nijak nenarušovaly samotný text, nesmějí odvádět pozornost, nebo mu konkurovat. Dalším omezením je absence konkrétní podoby odsouzených – nemáme zobrazovat jejich tváře a používat materiály soudního řízení.

Kromě těchto oficiálních podmínek jsme také přijali jakousi nepsanou prosbu, abychom do textu nezasahovali. To znamená, že jsme se rozhodli ponechat jej v původní podobě, bez škrtů a úprav. Respekt k autorově intenci byl pro nás zásadní.

V překladu a režii Petra Gojdy již vznikla loni adaptace do podoby rozhlasového dramatu, byla natočena pro Audiotéku. Znáte ji?
O dramatizaci Smečky jsem samozřejmě věděla, její autor, Petr Gojda, s námi od samého začátku konzultuje scénář a podílí se na vzniku inscenace i jako dramaturg. Přesto jsem si ji záměrně nepustila. Chtěla jsem si uchovat tvůrčí odstup a nenechat se ovlivnit konkrétní interpretací – ať už hereckou intonací, nebo samotným autorským záměrem Petra Gojdy. Potřebuji si v sobě ponechat prostor pro vlastní režijní uchopení tématu, nezatížené předchozími interpretacemi.

Jak probíhal open call na výběr performerů, byl o něj velký zájem?
Byla jsem velmi překvapená, že se do open callu přihlásily hlavně ženy. Opravdu mě potěšilo, jak všestranně talentovaná je současná mladá generace – herecky, pohybově i výrazově. Výběr jediné představitelky hlavní postavy pro mě byl proto náročný. Nakonec jsme se s divadlem rozhodli, že tuto roli – postavu Ony – ztvární dvě herečky.

Hlavní postava se ve scénáři jmenuje Ona, protože dodnes neznáme identitu ženy, na níž byl trestný čin spáchán. Neznáme její jméno, neznáme její tvář.

Jaké budou složky inscenace – pohybová, činoherní, projekce, hudba?
Ze začátku jsem váhala, jak k dokumentární formě inscenace přistoupit. Původně jsem choreografka, a tak pro mě byla pohybová složka důležitá. Chtěla jsem s ní v inscenaci přirozeně pracovat a tělem vyjádřit to, co slovy nejde. Inspirovala jsem se i samotným názvem Smečka – tím, jak se chová jedinec uvnitř skupiny, jak v davu mizí individualita a nastupují pudy a instinkty. Transformace herců do animální podoby se pro mě stala důležitou vrstvou představení.

Hudební složku jsme svěřili mladé a výrazné umělkyni Gertie Adelaido, má osobitý přístup, dodává inscenaci silnou emocionální hloubku. Její hudba není jen doprovod, ale vnitřní proud představení – vnímavý a intuitivní.

Na projekcích spolupracuji s Terezou Vejvodovou. Naše spolupráce navazuje na předchozí projekty. Projekce ve Smečce nejsou popisné ani realistické – mají spíše asociační charakter. Pomáhají divákovi vcítit se do situace, kterou si hlavní postava prochází.

Výraznou složkou inscenace jsou i kostýmy od Alexandry Gnidiak. Navázali jsme spolupráci s módní značkou 3 some, která přináší do projektu specifický styl a reflektuje současný jazyk mladé generace.

Pracujeme s chladnou světelností soudní síně, ale i s tlumenými tóny prachu – barev, které evokují španělskou Pamplonu ve chvíli, kdy se vypouštějí býci do ulic. Světlo je pro nás způsob, jak vytvářet napětí a neklid. Snažíme se navodit atmosféru toho dne, kdy se to stalo.

Celá instalace bude tedy vrstvená a jednotlivé složky – pohyb, hudba, projekce, kostýmy a světlo – se propojí do jednoho celku. Usilujeme o inscenaci, která bude nejen výpovědí, ale i silným smyslovým zážitkem.

Do jaké míry jste autoritativní nebo necháváte performery a další spolutvůrce ovlivnit obsah díla?
Pro mě je v procesu nejdůležitější komunikace. Snažím se, aby celý tvůrčí tým včetně herců věděl, jakým směrem se inscenace ubírá a jak se postupně utváří.

Samozřejmě, že určité mantinely nastavuji – i vzhledem k tomu, že vycházím z choreografie, je pro mě důležitý rytmus. Celá inscenace má proto pevnou rytmickou strukturu, kterou společně dodržujeme. Co se týče hledání postav, jejich charakterů a gest, dávám hercům velký prostor. Věřím, že čím víc ze sebe do role vloží, tak o to autentičtěji ji budou moct dál rozvíjet.

Nepovažuji se za direktivního režiséra. Víc než o kontrolu mi jde o přesnost a srozumitelnost. Důležité je pro mě držet čistou formu. Aby se v těch vícevrstvých obrazech diváci neztráceli, ale dokázali se naší linky držet. Myslím, že se nám s herci daří mít vzájemný respekt. Všichni víme, že nám jde především o sdělení.

Vnímáte uvedení této inscenace spíše jako umělecký počin nebo příspěvek ke celospolečenské diskuzi? Jaká máte očekávání či ambice?
Snažím se nemít žádné ambice. Věřím, že ambice často zabíjejí ducha. Mnohem důležitější je pro mě vnímat, co se skrze projekt chce říct. Téma inscenace vnímám jako jedno z nejzásadnějších, které v současnosti vůbec máme. Kde jsou hranice každého z nás? Kde končí pud a začíná odpovědnost? Jak v ruchu velkoměsta rozeznat nebezpečí, jak k němu přistupovat, jak mu předcházet?

Věnujeme se tu otázkám prevence násilí, morálky, současné sexuality, vlivu pornografie, ale i celkové kulturní deformace, která se dotýká všech – zejména mladých lidí. Těch témat je mnoho a vždy, když se s někým během příprav nebo zkoušení začnu bavit o Smečce, rozvine se dlouhá diskuze. Právě to mě utvrzuje v tom, že téma silně rezonuje.

Spolupracujeme také s organizací Konsent, která se dlouhodobě věnuje prevenci sexuálního násilí. Společně hledáme i jazyk, kterým inscenaci komunikovat navenek. Je to velmi křehké – mnozí lidé mají s podobným zážitkem osobní zkušenost. I proto považujeme za důležité, aby byl každý divák předem upozorněn na citlivost tématu a aby se s respektem a pochopením rozhodl, zda chce představení navštívit.

Režijně je pro mě výzvou, jak k některým scénám přistoupit. Například pasáže, které popisují situaci, kdy je žena konfrontována s pěti muži, jsou extrémně silné. Nechci být konkrétní, popisná ani explicitní. Hledám cesty, jak o tom mluvit skrze metaforu, pohyb, náznak. Věřím, že právě to má největší sílu.

Těším se na diskuze po představeních – zejména s mladými lidmi. Pro mě je zásadní, aby představení nepůsobilo jen emocionálně, ale i edukativně. Aby se stalo impulsem k otevřenému dialogu. A hlavně, aby pomohlo vytvořit prostor, kde se dá o těchto tématech bezpečně mluvit.

Jak správně vyvážit uměleckou a angažovanou stránku děl? A jak si režisér hlídá správný poměr rozumu a emocí přítomných v díle?
Pracuji s textem, který má dokumentární formu – a právě to s sebou nese určitou míru angažovanosti. Text Smečky je složený z autentických výpovědí – mužů i ženy – a pracuje s přímou řečí. Vychází tedy z reálných událostí a faktického materiálu, který není možné nijak uměle přetvářet nebo výrazně autorsky upravovat.

Nevytváříme autorský projekt, kde bychom nabízeli vlastní názory či postoje k tématu. V tomhle směru je to blízké dokumentárnímu filmu – i tam je ideálem naslouchat, zaznamenávat, interpretovat, ale nemanipulovat. Nechávám text, aby na mě působil, a snažím se jej různými prostředky převyprávět. Ale hlavní cíl je dát prostor divákovi. Chci, aby mohl vstoupit do příběhu, aby mohl zaujmout pozici soudce – a to nejen ve vztahu k postavám, ale i k vlastnímu systému hodnot.

Text je navíc výjimečný tím, jak dokáže diváka znejistit. Často si člověk není jistý, na čí straně vlastně stojí. Inscenace tak pracuje i s osobní morálkou. Právě to mě na tom fascinuje – že je možné nechat působit materiál samotný, bez nutnosti uměleckého „komentáře“, a zároveň tím divákovi nabídnout silný zážitek, který si může interpretovat po svém.

Co se týče práce s herci, v této fázi zkoušení se snažíme zůstat věcní a racionální. Nechci, aby herci hned vstupovali do hlubokých emocionálních poloh. Ty přijdou až později – v závěrečné fázi. Momentálně je pro mě důležité, aby se herci uchránili, aby mohli pracovat s odstupem. Emoce přijdou, ale až ke konci zkoušení.

Jak přesně spolupracujete na přípravě Smečky se společností Konsent?
S organizací Konsent jsme v kontaktu od začátku. Společně hledáme vhodný způsob, jak toto citlivé téma komunikovat na sociálních sítích a v médiích. V dnešní době je potřeba dávat si velký pozor na jazyk, který používáme – nejen kvůli algoritmům, které mohou nevhodně reagovat například na slova spojená se sexualitou, je pro nás důležitý bezpečný dialog.

Spolupráce s Konsentem se netýká jen online komunikace – konzultujeme s nimi i jazyk anotace inscenace, upozornění na webových stránkách i formu komunikace směrem k divákům, kteří si podobnou zkušeností mohli sami projít. Cílem je, aby byli diváci předem informováni a měli možnost se rozhodnout, zda na představení přijdou. Chceme, aby se v divadle cítili bezpečně a respektovaně.

Absolvovali jsme společné setkání s hereckým i tvůrčím týmem, včetně PR oddělení, kde jsme řešili, jak inscenaci komunikovat – jazykově i vizuálně. Plánujeme i další schůzku jen s herci a Konsentem, kde se zaměříme na to, jak o inscenaci mluvit v rozhovorech, aby byla komunikace korektní a citlivá.

Máte i jako divák ráda podobný typ umění, kde se vychází z reálných případů?
Mám ráda životopisné filmy, dokumenty a divadelní inscenace. Ráda pracuji s lidskými osudy – díky tomu si uvědomuji širší společenské kontexty doby, v níž osobnost žila. A jak jedna silná osobnost dokáže ovlivnit generace a měnit kulturní styly. Díky tomu si kladu otázky: Co můžu společnosti přinést já? Jaké je moje vlastní poslání? Právě proto mám takové příběhy ráda a ráda je zpracovávám – nejen jako režisérka, ale i jako člověk.