Dnes porušuji další pravidlo. Když jsem se před patnácti lety rozhodl, že budu psát jen jednu kritiku týdně, řekl jsem si, že nebudu psát kritiky alb, kterým jsem dal tři hvězdičky. Tři z pěti je trochu šalamounství. Pokud je album dobré nebo výborné, zaslouží si čtyři nebo pět hvězdiček. Pokud bych psal o měně než dobrých albech, činil bych tak jen v případě, že se z jejich neúspěchu dá vyvodit nějaké poučení.
Tento týden píši o tříhvězdičkovém albu. Proč? Protože Alexander Zemlinsky vždy seděl na dvou židlích. Tak jako jiní zástupci jeho generace, Alexander Zemlinsky (1871-1942) byl rozerván mezi pozdním romantismem a atonalitou. A vybral si obojí. Skládaní nebo dirigováni? Obojí. Vídeň nebo Berlín? Obojí.
Byl učitelem i tchánem Arnolda Schönberga. Byl posledním dirigentem, kterého Gustav Mahler zaměstnal ve vídeňské opeře. Byl také učitelem a milencem Almy Mahler, než se vdala. Jeho vliv je patrný v řadě jejích přeceňovaných, údajně feministických, písní. Stal se uznávaným dirigentem Nového německého divadla v Praze a Královské opery v Berlíně. Kariéru Zemlinského nabourali nacisté, načež odplul do Ameriky, kde záhy po mrtvici ochrnul. Jeho hudba se dočkala malé renesance v 80. letech, kdy mě také okouzlila její opulentnost a bohatá kompoziční technika. Ale není jednoduché definovat, co skutečně Zemlinsky je.
Nejúspěšnější z jeho koncertních děl, Lyrische Symphonie, je příliš horlivou napodobeninou Das Lied von der Erde. Jeho Žalmy pro sbor a orchestr jsou však podmanivé. Byl jsem také velmi okouzlen jeho druhým a třetím smyčcovým kvartetem.
Die Seejungfrau je svita z roku 1905 pro velký orchestr, která v sobě skrývá nádherné momenty ve stylu Schönbergovy Verklärte Nacht, aniž by se někdy rozhodla, zda vypráví příběh nebo maluje impresionistický obraz. Zemlinsky jednou napsal Almě: „Aby člověk uspěl v této branži, potřebuje široké lokty, a to já nemám.“ Ale lokty mu v Die Seejungfrau nechybí. Chybí mu rozhodnost. Kdyby byla Die Seejungfrau o polovinu kratší a měla jasnější rozvržení, mohlo by se jednat geniální dílo. Místo toho se plazí přes 47 minut, a to člověka unaví.
Dirigent Marc Albrecht inspiruje Nizozemskou filharmonii k opulentnímu zvuku, rozhodně nejlepšímu, který jsem od nich zatím slyšel, nahrán oslnivou zvukovou kvalitou značky Pentatone. Ale mořská víla není ryba ani dívka, a Zemlinského hudba také ne. Proto tři hvězdy – dnes výjimečně.
Alexander Zemlinsky: Die Seejungfrau (Malá mořská víla)
Nederlands Philharmonisch Orkest Amsterdam
Marc Albrecht, dirigent
Pentatone, 26. června 2020
Hodnocení autora: ***/*****
