Album týdne Normana Lebrechta: Bruno Walter – zbytečná hudba v ovzduší avantgardy

Norman Lebrecht, 07.05.2023 7:00

Pro svou pravidelnou recenzi si Norman Lebrecht tento týden vybral nahrávku dvou skladeb legendárního dirigenta Bruno Waltera v provedení rakouského uskupení Aron Quartet.

Ohromuje mne, jak může být kontext šokující. Při procházení seznamu koncertů vězňů koncentračního tábora Terezín v letech 1942 až 1944 jsem s překvapením objevil komorní skladbu Bruno Waltera. Většina provedených skladeb pocházela od významných rakouských a českých autorů a také od skladatelů, kteří byli sami vězněni v táboře – Ullmann, Haas, Krása, Ilse Weber – všichni určeni k deportaci do tábora smrti v Osvětimi.

Bruno Walter se této společnosti vymykal – dirigent, kterého Gustav Mahler vyškolil v Hamburku a zaměstnal ve Vídni, se s rozmachem své dirigentské kariéry víceméně vzdal komponování. Jeho smyčcový kvartet z roku 1903 je tak anachronický, že patří do prvních let předchozího století. Do určité míry bychom mohli být milosrdní – možná se pokoušel o mozartovský pastiš.

O dva roky později na koncertě Rosého kvarteta, na němž zazněly skladby Arnolda Schönberga a Alexandra Zemlinského, měl světovou premiéru Walterův Klavírní kvintet. Kontext námi opět otřese. Schönberg a jeho švagr stáli na nejzazší frontě avantgardy, zatímco Walter se zabydlel v nejlepším případě v jednociferných opusových číslech Roberta Schumanna. Aby udržel krok s 20. stoletím, přidal k tomu gobelíny chromatiky a názvuky kvartetu, který Mahler napsal jako dítě na konzervatoři.

Při premiéře se Walter sám ujal klavíru a podle všeho odvedl dobrou práci. O sedm let později přestal hudbu psát nadobro a ujal se role hudebního ředitele v Lipsku a Mnichově, než v roce 1939 přesídlil do USA, kde strávil další dvě desetiletí jako uznávaná hudební osobnost.

Tato dvě díla tedy nejsou ničím jiným než kuriozitou. Vídeňský Aron Quartet je hraje s přílišnou vážností – kapka ironie by ozřejmila, že za těmito skladbami stojí spíše intelekt velmi schopného hudebníka než skladatele.

Před sedmi lety jsem napsal recenzi na nahrávku klavírního kvintetu z nakladatelství Naxos. Toto provedení je o něco roztomilejší. Opravdu rád bych ale si poslechl interpretaci této triviální hudby v podání tehdejšího Rosého kvartetu a ještě zajímavější je otázka, jak ji asi vnímali terezínští vězni.

Album na Spotify: