Česká filharmonie hrávala Šostakoviče s pochopitelnou nechutí. Za sovětské okupace museli hudebníci ve východní části Evropy povinně hrát ruské symfonie, ať už se jim to líbilo nebo ne – a ještě se u toho tvářit spokojeně. Občas nějaká pichlavá disonance prozradila stopu vzteku, v zásadě však šlo o uhlazená, politicky nezávadná provedení, která moc nenadchla.
Doba se ovšem změnila. Čeští hudebníci si dnes mohou svobodně vybrat, zda chtějí v Šostakovičovi vidět symbol sovětského impéria, nebo naopak skrytého vzdorovitého odpůrce režimu. Sami také rozhodují, které jeho symfonie stojí za to uvádět. Předkládané dvojici děl, monumentům stalinské éry, se od České filharmonie a jejího šéfdirigenta ruského původu Semjona Byčkova (videorozhovor s dirigentem Janem Bubákem si můžete pustit zde) dostává pojetí, které je promyšlené, místy překvapivé a skutečně surově krásné.
Pátá symfonie, která měla být údajně omluvou Stalinovi za příliš hlučnou operu Lady Macbeth, má nejodměřenější úvod, s jakým jsem se kdy setkal. O to větší úlevu přináší nástup druhého, okázale rozmáchlého tématu, jako by hudba konečně setřásla okovy svého sebeovládání. Při druhém poslechu se však ukáže, že tato věta skrývá elegantní jemnost a rafinovanost, která se odmítá podřídit jakémukoli dogmatu.
Sólo koncertního mistra ve druhé větě s mahlerovským nádechem a zástup roztěkaných pizzicat vyvolávají pocit bezesných nocí ve stínu Stalinovy vlády. Largo přináší jen jakousi mlhavou útěchu, zatímco finále brilantně klame tělem a odvádí cenzory na falešnou stopu. Byčkovovo nastudování nemá mezi nahrávkami obdoby. Je originální, náročné a nutí posluchače přemýšlet.
Sedmá symfonie, kterou Šostakovič komponoval v době, kdy Němci bombardovali Leningrad, je pro dirigenta hluboce osobní – jeho matka totiž přežila 900 dní blokády města. Byčkov se však obejde bez sentimentu a pojímá dílo jako hold těm, kteří přežili. Druhá věta balancuje na tenkém laně mezi strachem a nadějí. Finále se pak bezhlavě řítí do propasti. Pro Čecha jasně srozumitelný kus historie. Tohle patří k nejautentičtějším interpretacím, jaké jsem kdy slyšel. Ohromující zážitek.
Album na Spotify:
Album na YouTube:
Shostakovich: Symphonies Nos. 5 & 7
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 5 d moll, op. 47 (I. Moderato; II. Allegretto; III. Largo; IV. Allegro non troppo)
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 7 C dur, op. 60 „Leningradská“ (I. Allegretto; II. Moderato (poco allegretto); III. Adagio; IV. Allegro non troppo)
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent
Label: Pentatone
Datum vydání: 6. listopadu 2026
Hodnocení Normana Lebrechta: *****