Album týdne Normana Lebrechta: Depresivní dánská jízda z útesu, kterou si vychutnáte

Norman Lebrecht, 30.04.2023 9:40

Tento týden hodnotí Norman Lebrecht ve své pravidelné recenzi novou třídílnou nahrávku symfonií Carla Nielsena, kterou pod vedením Fabia Luisiho nahrál Dánský národní symfonický orchestr.

Fabio Luisi (zdroj Danish National Symphony Orchestra)

V roce 1925 bylo Carlu Nielsenovi, dánskému národnímu skladateli 60 let a propadl depresi. „Kdybych mohl žít svůj život znovu,“ prohlásil, „šel bych se vyučit obchodníkem nebo vykonával jinou užitečnou práci, která by vedla k viditelnému výsledku. Úděl tvůrčího umělce není šťastný.“

Nielsen v té době pracoval na své Šesté symfonii se zavádějícím názvem Jednoduchá. Rozpadlo se mu manželství a cítil se nedoceněný. Jeho Pátá symfonie o dvou větách byla plná bezmocného vzteku. Šestá byla redukována na sérii poloroztříštěných prohlášení, záhadných a věčně znepokojujících. Nielsen se ponořil hluboko do sebe, zatímco posluchačům nabízel jen málo podnětů. Závěr Šesté je špatný vtip bez pointy. Nielsen je snad nejnepolapitelnější z velkých skladatelů.

Zhruba každých deset let se o nahrávku jeho šesti symfonií pokusí nějaký dirigent. Tento trend zahájil v šedesátých letech v New Yorku Leonard Bernstein, následoval Herbert Blomstedt v San Francisku, Neeme Järvi v Göteborgu, Paavo Järvi ve Frankfurtu, Alan Gilbert v New Yorku a dva nebo tři další. Všem chyběla přesvědčivost. Buď přehnaně zdůrazňují raná díla, jak to dělal Bernstein, nebo (všichni kromě Neemeho) bagatelizují strašlivé zmatky pozdních mistrovských děl.

Ital Fabio Luisi má oproti svým předchůdcům dvě výhody. Je šéfdirigentem Dánského národního symfonického orchestru, pro který je Nielsen mateřským jazykem, a přináší dovednosti operního interpreta, který dokáže vyvážit výbuchy vášně s celkovou strukturou. Luisiho podání Třetí symfonie, Espansivy (Rozpínavé), je mistrovskou ukázkou zvládání výkyvů nálad v uceleném rámci.

Následující symfonie, Nevyčerpatelná, se v kabrioletu řítí závratnou rychlostí, než se zřítí z útesu v Adagiu neobyčejné opuštěnosti. Byla zkomponována během první světové války a z Nielsenových symfonií se hraje pravděpodobně nejčastěji.

Rozpínavá je těsně na druhém místě, ale toto provedení, které bylo intenzivní, mistrovsky zahrané a brilantně zaznamenané na Apple Classical, je všechny předčí. Pátá symfonie mnou otřásla, tak děsivá byla intenzita výkonu Dánů a naprostá absence optimismu. Pokud máte jakékoli pochybnosti o genialitě Carla Nielsena, začněte pomalou větou čtvrté symfonie a pokračujte ostatními větami. Tato epochální nahrávka je skutečným unikátem 21. století, která obstojí ve zkoušce časem.

Album na Spotify: