V březnu roku 2020, krátce po začátku prvního covidového lockdownu, požádal houslista Renaud Capuçon svého syna Elliotta, aby ho na tabletu natočil, jak hraje krátkou skladbu od Dvořáka. Tento moment vedl ke vzniku lockdownového rituálu – celkem 56 dní v kuse Capuçon každé ráno něco zahrál s klavíristou Guillaumem Bellomem, a výslednou nahrávku pověsil na internet. „Dalo mi to nějaký cíl v době, kdy by bylo velmi snadné nedělat nic a nechat se jen tak unášet proudem,“ říká Capuçon.
Necelá polovina těchto nahrávek byla nyní vydána jako album, ve chvíli, kdy se velká část Evropy vrací do lockdownu. Když jsem se o tomto albu poprvé slyšel, říkal jsem si, opravdu potřebujeme hudbu, která nám připomene stres a nejistotu minulého roku? Čas, kdy byly naše myšlenky plné strachu a kdy jsme z televize každý večer slyšeli jen tragické a depresivní zprávy? Ještě teď si pamatuji, jak jsem celé dny seděl doma, poslouchal Beethovena a modlil se, aby moji blízcí byli v bezpečí.
Capuçon a Bellome naštěstí zvolili méně pochmurný přístup a spojují oblíbené kusy od Kreislera a Korngolda, Chopinovo temné nokturno, hučivé skladby od Rachmaninova, jeden z méně únavných výtvorů Ysaÿe a Smile z Chaplinova filmu Moderní doba. Vzato jako celek, není to hudba, kterou si moc užijete o samotě. Lépe se poslouchá s kamarádem, se kterým se můžete nad jednotlivými kusy patřičně zasmát nebo zašklebit. Elgarův Chanson de Matin působí v rámci tohoto jinak zcela kontinentálního výběru trochu zvláštně, naopak hold vzdaný Enniu Morriconemu krátce po jeho smrti je skvělý. Kdyby nic jiného, tohle album je důkazem, že jsme se jako společnost i v tom nejhorším čase rozhodli dál hrát hudbu, ať se děje cokoliv.
Ukázka:
Renaud Capuçon – Un violon à Paris
Renaud Capuçon – housle
Gillaume Bellom – klavír
Label: Warner Classics
Datum vydání: 12. listopadu 2021
Hodnocení Normana Lebrechta: ***/*****
