Album týdne Normana Lebrechta: William Walton – příliš mnoho salonů, příliš málo symfonií

Někteří skladatelé tvoří z vnitřního přetlaku, jiní k dokončení symfonie potřebují jasný termín a společenskou poptávku. William Walton se po celý život pohyboval na hraně mezi genialitou a pohodlností, než jej z výsluní definitivně vytlačila dravější konkurence. Aktuální nahrávka City of Birmingham Symphony Orchestra pod taktovkou Kazukiho Yamady však dokazuje, že Waltonův hédonistický orchestrální rukopis má i v katalogu Deutsche Grammophon své nezpochybnitelné místo. Je to čtení v partiturách muže, který miloval život stejně silně jako pochyboval o svém vlastním odkazu.

Norman Lebrecht
3 minut čtení
William Walton: Two symphonies (zdroj Deutsche Grammophon)

Walton, rodák z Oldhamu narozený roku 1902, se ze všech sil snažil promarnit svůj talent v rozmarech londýnské honorace. Díky štědrostí bohatých mecenášek si mohl dovolit strávit první polovinu třicátých let prací na jediné symfonii – poslední větu zvládl dopsat teprve poté, kdy první tři už měly premiéru za sebou. I přesto sklidila symfonie úspěch. Británie roku 1936 zoufale hledala nového Elgara a Walton se zdál být ideálním kandidátem. Na symfonii navázal houslovým koncertem pro Jaschu Heifetze, svým patrně nejzdařilejším dílem. Pak se však na scéně objevil Benjamin Britten a Walton byl odsunut do pozadí.

První symfonii otevírá podmanivě tísnivý úvod, druhá věta se žene před jako rozjetý sporťák, aby na ní posléze navázalo melancholické Andante, které v sobě nese ozvěny hrůz první světové války i předtuchu běsů budoucích. Její hudební jazyk mnohé dluží Sibeliovi, kousavé pasáže nezapřou inspiraci Šostakovičem. Třináctiminutové finále je však zklamáním a jeho nedostatky dokážou zakrýt jen ti dirigenti, kteří mu bezvýhradně věří.

Druhá symfonie, napsaná o čtvrt století později, zračí Waltonovo rozčarování nad sebou samým. Mladistvý elán vyprchal. Walton měl v té době na kontě řadu válečných filmových soundtracků i nepříliš šťastně přijatou shakespearovskou operu v Covent Garden. Třívětá symfonie vrcholí devítiminutovou Passacaglií, zdaleka nejpůsobivější částí celku. Skladatel se nakonec usadil se svou argentinskou manželkou na italském ostrově, kde v roce 1983 zemřel.

První symfonie se dočkala zhruba třiceti nahrávek, Druhá asi poloviny. Žádná z nich se však dosud neobjevila pod prestižní hlavičkou labelu Deutsche Grammophon – a výsledek je přesvědčivý. City of Birmingham Symphony Orchestra hraje s dravým nasazením žesťů, které jako by zrcadlilo elán jejich japonského šéfa Kazukiho Yamady. Introspektivní pasáže fungují přesvědčivěji než na legendárních nahrávkách London Symphony Orchestra s Andrém Previnem. Edward Gardner sice v nedávných nahrávkách vystihl melancholii díla, méně už jeho požitkářský rozměr. Chcete-li prozkoumat Waltonův výjimečný orchestrální dar, těžko najdete lepší volbu.

Jako bonus připojili halasný Korunovační pochod z roku 1953. Ten klidně přeskočte.

Album na Spotify:

Album na YouTube:

Walton: Symphonies Nos. 1 & 2; Orb and Sceptre

William Walton: Jablko a žezlo, korunovační pochod
William Walton: Symfonie č. 1 b moll (I. Allegro assai, II. Presto, con malizia, III. Andante, IV. Maestoso – Brioso ed ardentemente)
William Walton: Symfonie č. 2 (I. Allegro molto, II. Lento assai, III. Passacaglia. Theme, Variations, Fugato & Coda)

City of Birmingham Symphony Orchestra
Kazuki Yamada – dirigent

Label: Deutsche Grammophon
Datum vydání: 6. března 2026
Hodnocení Normana Lebrechta: ****

Sdílet článek
0 0 hlasy
Ohodnoťte článek
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře