Alena Pešková: Čeká mě bizarní taneční divadlo (2)

redakce, 29.07.2011 0:00

(Dokončení)

Několik svých choreografií jste vytvořila také pro operu. Které z nich si sama nejvíc vážíte?

Asi by to byla Liška Bystrouška, pak rocková opera Juno a Avos – tu hudbu mám moc ráda – a pak možná ta poslední, kterou jsem dělala již s libereckou operou a baletem – Rubinsteinův Démon.

Tvoříte své choreografie lehce? Jak dlouho vám námět a jeho celková kompozice uzrává v hlavě?

Mám takové tři fáze. Ať už u zpracování tématu, tak i u samotného stavění choreografie. V první fázi to všechno prostě na sebe nechávám působit a chci si všechny ty pocity zapamatovat. Ve fázi číslo dvě musím zpracovat všechny technické obtíže. A ve třetí obojí propojit, pak zapomenout a pouze prožívat tělem tanečníka a očima diváka… V choreografii to vypadá tak, že myslím na to, co chci říci. Pustím si hudbu, stoupnu před zrcadlo a začnu se pohybovat, jak je mi přirozené – což je většinou pro tanečníky vrchol nepřirozenosti. Pak se musí mé kombinace opravdu „nadřít“, až se to pro tanečníky stane jejich přirozeností a myslí pouze na to, co „říkají“. Takový pohyb je pak vědomý na úrovni technické i obsahové a je to cítit.

Pro mě je také velice důležitá hudba. Tanečník s ní musí podle instrukcí choreografa pracovat. Dnes je možné všechno. Samozřejmě ji mohu použít jen jako pozadí – pak musí mít tanečník své vlastní, jasné těžké doby , impulzy, akceleraci… Mohu hudbu kopírovat – jak jednoduché a účinné! Civilní pohyby jakoby náhodou na první dobu, jít k hudbě v kontrapunktu, vytvořit druhý rytmus – to mě pak mají skladatelé za úplného diletanta a říkají:„Prosím tě, proč počítáš do dvou, když je to na tři ?!“ A já na to: “Nejsem tady od toho, abych vás vždycky jen kopírovala, jaké je to nádherné napětí, mezi rytmy, ostatně jako klasický krok bolera.“ Takže choreograf nebo tanečník, který nepracuje s hudbou, je pro mě mrtvý. Někdy je ale těžké poznat, čí je to vina.

Ještě k tomu, o čem jsme už mluvili: Není to pro choreografa přece jen výhoda pracovat na takzvané „volné noze“, tak jak jste to i vy před příchodem do Liberce zkusila? Myslím tím pestřejší život, poznávání nových lidí, víc impulsů pro sebe sama zvenčí?

Já jsem do této funkce nastupovala již s tím, že své ostatní aktivity omezím jen částečně. Myslím, že Liberec v ničem nešidím, zatím mám spolehlivé repetitory. Práce pouze s jedním souborem by byla uměleckou stagnací a i oni by mě za chvíli měli „plné zuby“. Právě přenáším Jessie a Morgianu do Ústí nad Labem, věnuji se již zmíněnému UMB a připravuji koncept Trubadúra pro open air na Maltě.

Samozřejmě – musím si ještě nechat prostor pro sebevzdělávání a „lovení“ nějaké té inspirace. Nerada bych se ocitla ve stadiu, kdy si pletu umělecký rukopis s vykrádáním sebe sama. Je tolik inspiračních zdrojů, ke kterým jsem pouze přičichla. Ať už v pohybu samotném – jóga, bojová umění, folklor, společenské tance, taneční techniky ostatních choreografů, tak i v oblastech mimo obor – což je pro mě zásadnější: literatura, výtvarné umění…

Nejspíš hodně těžká otázka, ale prosím zkuste to: Jak na tom je podle vás v současné době český balet?

Současný český balet je na tom přesně tak, jak si zaslouží. Teď se budu opakovat a také nezastírám, že to trochu přeženu. V Praze běží v současné době tři Labutí jezera, na třech různých scénách, ve třech různých produkcích a všechny se uživí. O jejich kvalitě se zmiňovat nebudu. Labutí jezero je prostě největší „komerce“ v oblasti baletu. Nasadíte Labutí jezero a nemůžete prodělat. Každý snob ho chce vidět a pak tleská a tleská… – aniž by hodnotil, srovnával… aniž by měl „šajnu“. Pak tu máme další extrém – takzvaní. „nezávislí“, kteří jsou velmi závislí na menším či větším grantu. V Praze bych jich odhadovala tak na počet dvou stovek. Navštěvují si svá představení vzájemně. No a když připočítáte kamarády a rodiče… Hulahop! Máte plné hlediště – a úspěch! Na „civila“ tam samozřejmě málokdy narazíte, což mě leckdy mrzí, protože tu jsou i kvalitní představení. Ovšem častěji – jak já s oblibou říkám – tam sebou lidé házejí tři hodiny po podlaze a předstírají nějaké abstraktní emoce. Řeší feminismus, pesimismus, marxismus i leninismus… Prostě to můžete navléknout na cokoliv. Sama tomu nerozumím.

Na vlastním těle to poznávám asi takto: Každý rok jezdím do Japonska s koncertním programem. Vyjdu na jeviště s briliantovou korunkou na hlavě, saténové špičky na nohou a náhle mi tleskají tři tisícovky Japonců. Aniž bych cokoliv předvedla! V tu chvíli si říkám: Panebože! Raději bych hrála v plesnivém sklepě pro pět „zasvěcenců“. – O měsíc později mám před představením Jessie a Morgiany v Malostranské besedě a modlím se, aby přišlo alespoň pár diváků „z ulice“.

Co to všechno znamená? Že na balet chodí pouze snobové anebo uzavřená kultovní společnost okolo tance? Proboha ne – jsou tu výjimky: hodně souborů má své fanoušky a kritiky, diváky co mají přehled. Ale proč to jsou výjimky a proč jich je ve srovnání s ostatními obory tak málo? Čí je to chyba? – Tak za prvé je to chyba nás lidí „od baletu“. Chyba, že z baletu děláme buď muzeum anebo „děsně intelektuálně filozofickou“ záležitost. Za druhé chyba diváka, že si nevybírá, nehledá, nesrovnává, nepíská a nekřičí „bravo“. Spolkne to a příště nepřijde.

Myslím , že řešení je ve „vyprávění“. Srozumitelném vyprávění, ne však v banální, triviální a polopatické formě. Třeba i abstraktně, nemusí to být zrovna příběhy. Mohou to být i odvyprávěné myšlenky, emoce… Ale divákovi je třeba dát pocit, že tomu rozumí, a taky mu nechat prostor na jeho otázky, jeho fantazii… A to přece beze slov tak dobře jde. A někdy je to velká síla – spojení hudby, gesta… Existují taková představení. Je třeba je najít. Balet není mrtvý. Pohybem, můžete říci téměř cokoli. Jen lhát se dá hůře beze slov.

Závěrem budu hodně upřímný: Mám z vás tak trochu pocit workoholika. Krom toho divadelního, žijete také aspoň občas „normálním“ životem?

Také budu upřímná: Asi máte pravdu, ale to se teď nejspíše změní. Právě se nacházím v osmém měsíci těhotenství a nevím, co to se mnou udělá. Třeba budu chtít být deset let ženou v domácnosti…-:) Nicméně zatím to tak nevidím. Nechci nechat v Liberci rozjetý vlak, na jaře by měl být Trubadúr a s režisérem Martinem Otavou Jenůfa pro Slovenské národní divadlo.Takže to spíš vypadá – budeme- li všichni zdrávi, že to bude chlapec divadelník – cestovatel. Ovšem letos na dovolenou jsem si nevzala žádné scénáře, odbornou literaturu. Pouze Staré řecké báje a pověsti, abych si to šeptala do břicha… No a po přečtení Psyché a Erose – vidím to jako bizarní pseudobarokní taneční divadlo! -:)

Děkuji za rozhovor a přeju vše dobré nejen v tanečním, ale i ryze soukromém životě!