Dívenka Alice v honbě za králíčkem se propadne do jeho nory, aby záhy zjistila, že čím hlouběji se propadá fyzicky, propadá se i do hloubek svého já. „Who I am“ je ústřední otázka, kolem které se dílo točí. Jak aktuální opera v dnešní době je, jakkoli je z roku 2007… Kolik z nás hledá vlastní identitu, ať už v hloubce svých duší, anebo vnějškově v podobě různých identifikací se s dnes už nejen určitými stranami a směry, ale i kupř. s nábytkem, či zvířaty, případně dnes tak aktuální zpochybňování vlastního řečeno slušně genderu.
A přesně v takto šíleném světě se pohybuje i Alice – ústřední hrdinka opery, neboť zvířátka a postavy, které cestou potkává jsou neméně šílené a ireálné. Možná, že takto nějak si lze představit peklo – odlidštěné, šílené, beze smyslu, ledově chladné, bez citu a emocí. V tomto smyslu dílo významně podpořila režie, scéna i kostýmy.
První z postav, které Alice na své cestě potkává, jsou dva starší muži a poté uhoněný Bílý králíček procházející spolu s ní téměř celou operou. Další z postav je Housenka komunikující s Alice skrze basklarinetové sólo – hudebnice je na scéně s Alice a komunikuje s ní prostřednictvím hudby v jakémsi zrcadlovém labyrintu, přičemž slova jsou promítána v kruhu na jeho „střeše“. Čajový dýchánek u Kloboučníka je další z mnoha bláznivých scén – tentokrát na téma Čas. Poslední obrazy u Srdcové královny patří k těm nejkrutějším, neboť se jedná o soudní procesy, při kterých padají hlavy. Nečekejme pohádkový příběh, ale spíše surreálný obraz cesty k sobě, na které nás spíše než anděl strážný doprovází naši vlastní démoni.
Scéna Valentina Köhlera, podpořená světelným designem Elany Siberski využila maximálně celého jevištního prostoru, včetně točny a propadla. Celou výšku prostoru jsme si uvědomili hned na samém začátku, kdy se Alice za zvuku kovových gongů snáší z prostoru nad jevištěm a propadá se tak do králičí nory (jeviště), přičemž celý prostor se nám postupně otevíral a další dimenzi hloubky jsme si uvědomili ve scéně s Housenkou, kdy se z propadla vynořil jakýsi zrcadlový labyrint. Což ovšem nebyl jediný efekt. Scéna dále pracovala se světelnými kruhy, na nichž se promítala slova a jeviště otevřela oběma směry – k divákům i od nich. Celý prostor byl černý, osvětlený reflektory podle situace a po celou dobu působil velmi surreálně, ale především odlidštěně, studeně. Kostýmy Su Sigmund dotvářely surreálnost scény, kterou dotvářela nápaditá a konzistentní režie Elisabeth Stöppler.
Hlavní postavu díla Alice ztvárnila islandská sopranistka Álfheiður Erla Guðmundsdóttir. Předvedla opravdu podivuhodný výkon, po celou dobu nesleze z jeviště, má krásný plný hlas, čistou výslovnost a jasný, zemitý herecký projev, díky němuž roli uchopila tak, aby nepředstírala malou holčičku a její svět, přitom ale nebyla dospělou ženou, kterou ve skutečnosti je. Pohybovala se přesně na té hranici, kterou její postava potřebovala.
Bílý králíček v podání Andrewa Wattse byl jednoduše roztomilý. Kontratenorista má roli opravdu pod kůží, neboť jí hrál téměř na všech provedeních včetně světové premiéry. Neméně okouzlující byl Myšák Marcela Beekmana v kostýmu Supermana. Z Vévodkyně Heleny Rasker šel mráz po zádech, což patřilo k věci, podobně jako v kůži oblečené Posmívající se kočky v podání Juliany Zara. Na její sólo ve scéně s Alice ptající se na cestu nezapomenu, neboť co tato mladá dáma se svým hlasem dokáže, je pozoruhodné. Bylo by nespravedlivé zapomenout na Šíleného kloboučníka Bena McAteera zejména jeho výstup v „árii“ o Čase. Mandy Fredrich zazářila svým kovovým, znělým sopránem jako Srdcová královna v kostýmu ne náhodou připomínajícím Alžbětu I. Basklarinetistka Teresa Doblinger si svou roli Housenky rovněž užívala a její relativně dlouhý sólový a hudebně i projevem nelehký výkon nikterak nenarušil spád díla. Ba právě naopak.
Na bezchybném, vynikajícím hudebním nastudování se podílel ORF Radio-Symphonieorchester pod taktovkou Stephana Ziliase společně s Arnold Schoenberg Chorem (sbormistr Erwin Ortner) a Gumpoldskirchner Spatzen (sbormistryně Katja Kalmar). Komorní obsazení orchestru zastupovaly především bicí nástroje, marimba, vibrafon, gongy, celesta, harfa, klavír, několik smyčců a dechy, sedící v obou lóžích nalevo a napravo nad orchestřištěm.
Korejská skladatelka Unsuk Chin žije od roku 1988 v Německu. V roce 2024 obdržela cenu Ernst von Siemens Musikpreis a po právu patří k nejpozoruhodnějším skladatelkám současnosti. Její hudba je těžko zařaditelná, stylově neuchopitelná, je nesena silným kompozičním rukopisem autorky, zvukovou fantazií, smyslem pro formu, její naplnění a tvar a v případě této její operní prvotiny i velkým smyslem pro hudební vyjádření textu, nikterak však prvoplánově, právě naopak tím, že hudebně text staví mnohdy do opozice, přičemž ale tak geniálně, že naopak touto opozicí text a jeho význam ještě více pozvedne. V opeře používá Sprachgesang, mluvu a řadu mezistupňů mezi mluveným slovem a zpěvem.
Unsuk Chin je obdařena neskutečnou hudební představivostí, barevností, která se originálně zobrazuje nejen v hudebním vyjádření, ale především ve vynalézavé instrumentaci, v humoru, nadsázce, sarkasmu, které nezapřou její studia u Györge Ligetiho. Např. v Čajovém dýchánku záměrně použije historickou hudbu, ale pouze kratince, aby ji přepracovala svým výrazným rukopisem, barevnou představivostí, využitím nástrojů a jejich barev osobitým a originálním způsobem – v tomto případě harfy a cembala a dokázala, že nic takového jako citace (nebo nedej Bože „motivy“) jiných nepotřebuje. Unsuk Chin má svých dost. Její hudba je živá, plnokrevná, silná, samozřejmá, sebevědomá, nadčasová. Unsuk Chin ví, na rozdíl od operní hrdinky, „who she is“.
Opera končí zvláštně – pro mě otevřeně. Alice nenašla odpověď na to kdo je, spíš s každým novým tázáním se otevírají otázky nové. Přesto není tím, kým byla na začátku.
Provedení tohoto díla v MusikTheater an der Wien bylo vynikajícím uměleckým počinem, na který se hned tak nezapomene. Je to jedna ze skutečně mála současných oper, jež si zaslouží být kmenovou součástí operních domů.
Unsuk Chin: Alice in Wonderland
2. repríza
22. listopadu 2025
MusikTheater an der Wien
Inscenační tým
Hudební nastudování: Stephan Zilias
Režie: Elisabeth Stöppler
Scéna: Su Sigmund
Světlo: Elena Siberski
Dramaturgie: Kai Weßler
Účinkující
Alice – Álfheiður Erla Guðmundsdóttir
Bílý králíček a další – Andrew Watts
Myš a další – Marcel Beekman
Vévodkyně a další – Helena Rasker
Posměvačná kočka – Juliana Zara
Srdcová královna – Mandy Fredrich
Starší muž a další – Henry Neill
Starší muž a další – Levente Páll
Dodo a další – Damien Pass
ORF Radio-Symphonieorchester Wien
Arnold Schoenberg Chor
Erwin Ortner – sbormistr
Gumpoldskirchner Spatzen
Katja Kalmar – sbormistr
