Alice Sara Ott a úspěšný restart PKO

Pražský komorní orchestr zahájil svoji koncertní sezonu v Rudolfinu 14. října s novou dynamikou a energií. Pod heslem Restart se snaží jeden z nejstarších komorních orchestrů v Evropě zaujmout diváky svojí proměnou: je značně omlazen, již nehraje bez dirigenta, což byla řadu let jeho trademark, a místo zájezdového doprovázení hvězd v zahraničí si zve významné sólisty do vlastní abonentní řady. Za těmito změnami stojí nový majitel orchestru Vladimír Darjanin a jeho tým, který se tělesa ujal v loňském roce.

Koncert otevřelo nostalgické Adagietto z Mahlerovy 5. symfonie cis moll, proslavené mimo jiné ve Viscontiho filmu Smrt v Benátkách. Pod taktovkou Jiřího Štrunce provedl Pražský komorní orchestr tuto větu s citem, v rozvážném, velmi klidném tempu a s působivými dynamickými zlomy, jak jen byly možné v subtilních proporcích komorního tělesa. Mahler v komorním obsazení se stává v poslední době módou (naposledy PKF – Prague Philharmonia na svém cyklu k dvacátému jubileu uvedla 4. symfonii), i když je to zajímavý zážitek, více se mi zamlouvá ztišený Mahler ve velkém orchestru, kde dřímá dynamická potence pod povrchem, aby posléze vyvřela s plnou silou. To dává skladbě větší napětí.

Na svůj otevírací koncert sezony si Pražský komorní orchestr do Prahy pozval japonsko-německou klavíristku Alici Saru Ott, opravdu velkou postavu mladé pianistické generace. Alice Sara již ve svých dvaceti šesti letech vystupovala s většinou světových orchestrů a dirigentů: namátkou Mnichovská filharmonie, NHK Tokio s Lorinem Maazelem, Philharmonia Orchestra s Ashkenazym, ve Washingtonu s Neeme Järvim, ve vídeňském Konzerthausu a další. Nahrává pro Deutsche Grammophon a získala za své desky již mnohá ocenění.Její chvíle přišla hned po Adagiettu: na pódium vstoupila útlá dívka v dlouhých zlatě třpytivých šatech, aby uvedla Beethovenův 1. koncert C dur, op. 15. Dirigent Jiří Štrunc nasadil první větu Allegro con brio v poněkud rozšafném, na můj vkus těžkopádném tempu, ale po nástupu klavíristky bych řekla, že se skladba přece jen dostala do obrátek. Hra Alice Sary Ott zcela odpovídá jejímu dokonalému a křehkému vzhledu: vládne vycizelovaným, sametově jemným úhozem, holduje přehlednému klasickému stylu, fráze jsou artikulované s přesností a brilantním leskem. Může se pochlubit i zcela nenápadnou, geniálně propracovanou pedalizací – ostatně pro tento účel hraje naboso, pod lemem dlouhé zlaté toalety skrývala bosé nožky. Má to svou logiku – na klávesnici se také nehraje dobře v rukavicích.V první větě se mi obzvlášť líbila její krystalicky průzračná a jemná střední část v pianissimech, je to takové místo se sestupnými běhy, zněly, jako když přicházejí z jiné dimenze, jiný pianista by to místo možná využil naopak k hlučné prezentaci své virtuozity. Pozoruhodná byla také dlouhá kadence první věty. Orchestr zněl v Beethovenovi velmi dobře, skvěle jim vyšlo závěrečné Rondo v radostném a svěžím tempu, které chytlavě „šlapalo“. Na konci svého vystoupení Alice Sara Ott udělala nezvyklé a emancipované gesto: svoji kytici od pořadatele věnovala klarinetistovi.Po přestávce zazněla Skotská symfonie č. 3 a moll Felixe Mendelssohna-Bartholdyho: že by upomínka na nedávné skotské referendum? Ale vážně – pokud můžeme dramaturgii Pražského komorního orchestru v nadcházejícím cyklu nějak charakterizovat, pak jsou to právě tyto velmi populární, klasické a pro publikum naprosto nekontroverzní skladby. Nakonec – proč ne? Pražský komorní orchestr si buduje nový repertoár, který dříve jako orchestr bez dirigenta nejspíš nehrál.

Mendelssohnovu symfonii uchopil Štrunc energicky, orchestr zněl zaujatě, hráli s chutí, každý člen sympaticky mladého tělesa byl viditelně angažovaný. Moc hezky po výrazové stránce vyzněla 2. věta Vivace non troppo, v Adagiu se orchestr vypjal k mohutnému zvuku, taktéž monumentální chorus a ve čtvrté větě Allegro vivacissimo byl zvukově působivý. Pomohla k tomu výtečná dechová sekce, čisté horny (tři plavovlasé dámy a jeden muž) a řada dalších vynikajících sólistů včetně koncertního mistra.

Myslím, že se orchestr vydal správným směrem a jeho „restart“ před takřka vyprodanou Dvořákovou síní lze rozhodně považovat za úspěšný. Teď by to chtělo ještě najít do jeho čela progresivní dirigentskou osobnost, která by se mu soustavně věnovala. Výpomoci typu Jiřího Štrunce nemohou pro formování orchestru a jeho nového stylu stačit.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Pražský komorní orchestr
Dirigent: Jiří Štrunc
Alice Sara Ott (klavír)
14. října 2014 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha

program:
Gustav Mahler: Adagietto ze Symfonie č. 5 cis moll
Ludwig van Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 C dur op. 15
=přestávka=
Felix Mendelssohn – Bartholdy: Symfonie č. 3 a moll „Skotská“ op. 56

www.pko.cz

Foto PKF