All That Jazz, Rock, Blues – extáze tance!

Taneční inscenace All That Jazz, Rock, Blues dává vyniknout různým hudebním stylům a odlišným přístupům k tanečnímu umění. Dokonalé pohyby tanečníků, technika spojená s akrobatickými prvky i dráždivost mimořádného smyslového zážitku příznačná pro živý moderní tanec se zde různými způsoby uplatňují v závislosti na konkrétním stylu.

Jednotlivé části inscenace nás zavedou do různých dob a míst…
Choreografii Reginy Hofmanové Après rasage bude výrazně podporovat hudba Ástora Piazzolly, který se v padesátých letech minulého století velmi zasloužil o „záchranu“ a rozvoj tanga a stal se pravým králem tanga nuevo. V té době se totiž mnohým zdálo, že tango bude zatlačeno do pozadí swingem a rock’n’rollem. Z omylu je o několik let později vyvedl právě Ástor Piazzolla.
„Tango je tanec, o kterém se šíří řada stereotypů a falešných představ. To jsem rozvedla do dalších obrazů. Například v jedné části tanečníci tančí spolu, což není nic záhadného, protože tango začínalo jako tanec mužů, neboť v dělnických čtvrtích byl nedostatek žen – ty se začaly přidávat až po několika desítkách let, když se změnila demografická situace. I dnes, když jdete na milongu, což je taková ‚tango tancovačka‘, tak je běžné, že ženy tančí s ženami, muži s muži, ale nejsou v tom žádné vedlejší konotace. Já nechávám na divákovi, ať si udělá sám představu, na co jak reaguje, co to v něm vyvolá…,“ říká o své choreografii Regina Hofmanová.

V choreografii Rain Dogs Johana Ingera zazní charakteristický hlas Toma Waitse, jehož šansony a blues mají někdy až industriální zvuk. Americký hudebník a herec Tom Waits patří mezi nejvýraznější a nejosobitější hudebníky 20. a 21. století, který svým nezaměnitelným rukopisem dokázal ovlivnit celé generace umělců. V roce 2011 byl uveden do Rokenrolové síně slávy a mnohokrát nominován na prestižní cenu Grammy. Silné téma emočního i fyzického vykořenění, které Waits v Rain Dogs syrově vykresluje, inspirovalo švédského autora choreografie Johana Ingera. Ten využívá metafory „zmoklých psů“, představujících svět lidí, jedinců tápajících v pralesu města, ve svých vztazích i životech. Téma opuštění a ztracení se ovšem objevuje i v dalších Waitsových dílech. Inscenace tak staví na výrazných písních jeho tvorby napříč celou diskografií, počínaje raným dílem Small Change (1976) přes oceňovanou nahrávku Swordfishtrombones (1983) až po jednoho ze zástupců současné tvorby Real Gone (2004). V inscenaci nechybí proslulá balada The Piano Has Been Drinking, v níž se autor převtělil do pobudy vykřikujícího pijanská hesla za doprovodu barového, záměrně rozladěného klavíru. Skladba je typickým příkladem Waitsovy schopnosti vžít se do role člověka ztraceného ve společnosti, což činí s osobitým humorem, sociální empatií a neopakovatelnou autentičností.

„Na Tomu Waitsovi je něco velmi exotického. Hlas Toma Waitse má určitou vůni a zcela zvláštní zabarvení, kterým nás zaujme a vzbudí v nás – jako posluchačích – spoustu asociací. Jeho písně vypravují hmatatelné příběhy. Konkrétní situace jsem tedy mohl vytvořit i na základě příběhů z těchto písní, víc mě ale přitahovala myšlenka udělat obsah trochu abstraktnější, a tím – myslím si – se tématu písně v jeho podstatě ještě více přiblížit. Jaký příběh z toho lze vyčíst? Nespatřuji v tom skutečně konkrétní příběh – vidím svět… Svět ze ztracených a zlomených lidí, kteří se snaží vyznat se ve svých životech, jak mohou. Podle nejlepšího vědomí a svědomí – jak se o to snažíme my všichni. Výraz Rain Dog je odvozen od psa, který se vydá na dlouhou procházku, začne pršet, a on se už nedokáže vrátit domů a ztratí se. Tato metafora je pro mou inscenaci důležitá,“ uvádí Johan Inger. V této souvislosti je potřeba podtrhnout skutečnost, že Národní divadlo moravskoslezské je prvním baletním souborem v Česku, který nastudoval choreografii tohoto významného a na světových baletních scénách žádaného současného choreografa.

Také choreografa Itzika Galiliho ovlivnila při tvorbě titulu O Balcão de Amor hudba – zvolil kubánského skladatele Péreze Prada, který jako první ve svých kompozicích zpopularizoval mambo jako specifický hudební žánr. Mambo (později zahrnuté pod širší označení salsa) je spojeno s největším karibským ostrovem Kubou podobně nerozlučně, jako k sobě patří proslulé tamní pláže a rum. Vysvětlení této volby je podle choreografa prosté: „Několikrát jsem navštívil Kubu a viděl, jak vášnivý vztah mají Kubánci k životu. Jak dokážou být kreativní a hlavně jakou obrovskou radost jim přináší salsa.“

Pérez Prado (neboli „Král mamba“) je autorem slavných skladeb jako Mambo No. 5 (které se hned dvakrát vyšplhalo na první příčku anglické hitparády a nechybí ani v inscenaci) nebo Mambo No. 8. Žánr mamba dosáhl svého vrcholu v roce 1955, když americkou hitparádu dobyla Pradova ča-ča-ča verze skladby Cherry Pink and Apple Blossom White, která se na „trůnu“ udržela po dobu deseti týdnů. V roce 1958 Prado opět vystoupal na první příčku hitparády s jednou z vlastních skladeb s názvem Patricia. Pradova popularita ve Spojených státech byla téměř totožná s popularitou první vlny latinské hudby během 40. a 50. let a autor sám rovněž vystoupil v několika amerických, evropských a mexických filmech. V choreografii Itzika Galiliho zazní například skladby Mambo No. 5, Cherry Pink and Apple Blossom White, Patricia, Besame Mucho a další. Dílo je plné jiskřivé komediálnosti, vtipu, přirozené sexuality i půvabných absurdit.

Premiéra inscenace se uskuteční 2. listopadu 2017 v 18.30 hodin v Divadle Jiřího Myrona.