Alžběta Poláčková: Katěrinu Izmailovnu mám teď všude

Jak vzpomínáte na vašeho pedagoga Reného Tučka a na studia na HAMU vůbec?
Na Reného vzpomínám často. Vybral si mě vlastně jako „hudebním prostředím netknutou“ slečnu, která netušila, co ji čeká. První ročník na HAMU jsem si připadala trochu jako na jiné planetě. René byl trpělivý, krok za krokem mi vysvětloval taje zpěvu, učil mě správně dýchat, kladl velký důraz na celkovou fyzickou kondici a nikdy na mě netlačil. Věděl, že všechno má svůj čas. Nikdy nezapomenu na jeho legendární poklepání po rameni a následné: „To bude světový! Půjdeme na kafe?“ To se stávalo, když jsme oba neměli sílu, chuť nebo jen náladu ten den pracovat a raději jsme šli do bufetu na kávu. Mnohdy to mělo větší „pěvecký“ význam než pilovat do nekonečna zakletou frázi.

Když mluvíme o studiu na HAMU, musím zmínit i korepetitorku Katarínu Bachmannovou, která pro mne byla také velkým mentorem. Energická dáma původem z východního Slovenska, skvělá muzikantka s obrovským srdcem. „Sedly“ jsme si lidsky natolik, že se stala kmotrou naší nejstarší dcery. Katka i René už nejsou mezi námi, ale věřím, že mou hudební pouť pečlivě sledují a snad mají radost.

Když se ohlédnete za svojí úspěšnou kariérou, které role či inscenace považujete za stěžejní a klíčové, na které nejvíc vzpomínáte?
Klíčová pro mě byla ta první, tedy Don Giovanni ve Stavovském divadle. Bylo to první vystoupení na profesionální scéně, obrovská zodpovědnost, samozřejmě i tréma. Vzpomínám si, že jsem vůbec nevnímala, co se děje kolem, nedokázala jsem se uvolnit a jen tak s radostí zpívat. Ten pocit „užívání si“ představení přišel až později a byl ohromně osvobozující. Najednou mě to všechno stálo daleko míň sil a byla to radost. V prvních letech jsem zpívala spoustu malých rolí a jsem za to ráda. Měla jsem možnost se postupně prozpívat, zvyknout si na jeviště, takzvaně se „otrkat“. Další zlom přišel s inscenací Hry o Marii Bohuslava Martinů. Tehdejší šéf Opery Národního divadla Jiří Heřman mi nabídl roli Mariken a Panny Marie a operu dirigoval Jiří Bělohlávek. Můj debut se podařil a následovala nabídka Mařenky v Prodané nevěstě. Do „Prodanky“ jsem vstupovala, dostala jsem jen sedací zkoušku s orchestrem na zkušebně a moc velký úspěch to teda nebyl. Měla jsem hroznou trému, ale statečně jsem dozpívala až do konce. Další šanci na reparát jsem dostala až za rok, ale to už jsem zvládla s nadhledem. Holt nic nejde samo, za vším je spousta práce, nervů i energie. Od malička jsem ráda soutěžila a hlavně vyhrávala. Takže vzdát něco bez boje pro mě nepřichází v úvahu.

Z rolí pro mne stěžejních musím zmínit Rusalku, Jenůfu, Káťu Kabanovou, Maršálku, Lišku Bystroušku, Markétku, Elisabeth z Glassových Les Enfants terribles, Hraběnku Almavivu, Armidu, Krasavu. Vlastně nedokážu vyjmenovat ty nejdůležitější. Ke každé nové roli se snažím přistupovat se stejnou zodpovědností a pokorou. Každá má místo v mém srdci.

Zpívala jste již spoustu krásných rolí, ale máte nějakou vysněnou, která vás zatím minula?
Jsem nesmírně vděčná za to, že mi je dopřáváno tolik krásných rolí v mém oboru. Opravdu nedokážu říct, že je role, po které moc toužím. Jsem šťastná za to, co mám.

Jak se vám daří skloubit náročnou uměleckou kariéru s osobním životem? Jste maminkou tří dětí.
Přiznávám, že někdy je to opravdu velmi zajímavé. Jsou dny, kdy usínám při čtení pohádky tomu nejmenšímu. Snažím se všechno brát s nadhledem, humorem, vše dobře naplánovat (což samozřejmě s mou nepravidelnou pracovní dobou a občasnými nemocemi kohokoliv nejde) a nehroutit se z maličkostí. Bez pomoci rodiny by to nešlo, starší děti občas obstarají toho nejmenšího, hodně mi pomáhá i moje maminka. Naučila jsem se relaxovat kdykoliv a kdekoliv, nabírat síly a být vždy v co nejlepší kondici. Diváky ani kolegy logicky nezajímá, co už ten den máte všechno za sebou. A nejsem zdaleka jediná, kdo má víc dětí a k tomu pracuje. Když jsem unavená a jdou na mě chmury, vzpomenu si na tátu, který vždycky v takovou chvilku řekl: „Úsměv!“ A bylo.

Osobně rád vzpomínám na vaši úžasnou Maršálku v brněnském Růžovém kavalírovi v krásné inscenaci Jiřího Heřmana. Škoda, že tuto roli nezpíváte také v současné inscenaci Státní opery. Jak na Maršálku vzpomínáte vy?
Maršálku i celou inscenaci Jiřího Heřmana v brněnské opeře budu mít v srdci navždy. Byla to pro mne velká výzva, roli jsem si okamžitě zamilovala a zpívala ji s velkou radostí. Doba přípravy této inscenace však pro mě byla velmi citlivá i v osobní rovině. Zmínila jsem svého tátu, kterého právě v době zkoušek postihla zdravotní patálie, se kterou se ještě čtrnáct dní statečně pral, ale nakonec boj prohrál. Pro celou rodinu to byl obrovský šok. Denně jsem jezdila za ním z Brna do Prahy do nemocnice, pouštěla jsem mu do sluchátek závěrečný tercet, který je dle mého názoru božský. Byla jsem naprosto vyčerpaná, zlomená, ale zároveň jsem věděla, že táta by byl na mě obrovsky pyšný, kdyby mě v Růžovém kavalírovi viděl. Maršálku jsem zpívala pro tátu. I teď si často během představení říkám, kdyby tam seděl, co by asi řekl.

Váš hlas prochází vývojem, od rolí lyrických spějete k těm dramatičtějším. Jak se na svůj hlas a jeho proměny díváte vy sama a co ty proměny vlastně všechno obnášejí a přinášejí?
Ano, je to tak. Je to přirozený vývoj. Od lyrických rolí jsem se postupem času prozpívala k těm dramatičtějším. S každou další rolí získávám zkušenosti, vždy hledáte ten správný „klíč“, jak k roli přistoupit. Samozřejmě i mateřství má na proměny hlasu velký vliv. Snažím se postupovat s rozumem, neunáhlit se, každou novou nabídku konzultuji s lidmi, kterých si vážím a vím, že mi poradí správně. Někdy je těžké předem odhadnout, jak náročné bude celou inscenaci odzpívat. Nevíte, co všechno vám připraví režisér, jak to půjde dohromady s pěveckou linkou. Ale vím, že mohu kdykoliv říct: „A dost, tohle už je moc.“ Vše je o kompromisu, vzájemné dohodě a hlavně o společné snaze vytvořit co nejlepší výsledek. S proměnou nebo vývojem hlasu je zajímavé vracet se ke skladbám, které jsem dlouho nezpívala. Najednou vidíte, jak „jinak“ si s nimi hlas poradí. Je to zajímavé i poučné zároveň. René Tuček mi vždy opakoval, že Mozart je taková hlasová hygiena. S tím naprosto souhlasím a říkám si, že dokud jsem schopná zazpívat s lehkostí Mozartovy árie, je vše v pořádku.

Nyní máte před premiérou Šostakovičovy Lady Macbeth. Co na tuto proslulou operu a její hrdinku Katěrinu říkáte?
Katěrinu Izmailovnu mám teď všude, v celém těle, plnou hlavu melodií, slov, hereckých akcí. Premiéra je za pár dní. Na přípravu jsem si vyblokovala dva měsíce a plně se věnuji opravdu jen Lady Macbeth. Jinak si to ani nedovedu představit, protože role je to opravdu náročná. Šostakovičovu hudbu miluji, je v ní vše. Katěrina si projde všemi emocemi, od něhy, lásky, přes zoufalství, zlobu, až agresi, k závěrečné katarzi. Když jsem dostala nabídku na tuto roli, měla jsem za to, že většinu času Katěrina zpívá v dramatické poloze v nejvyšší možné dynamice. Lady Macbeth jsem znala pouze částečně, přiznávám. O to víc jsem byla překvapená kolik nádherných lyrických míst Káťa má! Spolu s dirigentem inscenace Hermannem Bäumerem jsme se je pokusili dodržet a tím víc vyniknou dramatická místa. Právě kontrasty jsou na hudbě tak vzrušující.

Můžete nám říci něco blíže k inscenaci Lady Macbeth ve Státní opeře?
Jak jsem již zmínila, dirigentem inscenace je Hermann Bäumer. Lady Macbeth dělá, jako většina z nás, poprvé. Máme tedy možnost pracovat na výsledné podobě každé fráze společně, od začátku. Práce s ním je velmi precizní, inspirativní a příjemná. Ne vždy panuje mezi pěvci a dirigentem shoda. Při této inscenaci mohu s klidem říci, že vše funguje tak, jak má. Opera je náročná po rytmické i intonační stránce, je třeba naprosté soustředění a preciznost. Přitom to navenek musí působit přirozeně a lehce. V tom je to umění. Nedat na sobě znát, kolik sil a soustředěnosti nás to stojí.

Režisérem je Martin Čičvák, zkušený, hlavně činoherní režisér. Ze začátku jsem trochu bojovala s tím, že Martin pracuje se scénářem namísto s klavírním výtahem jako my. V textu jsou třeba dvě věty, které ovšem v notách zaberou dvě stránky. Martin má ale jasnou představu o tom, jak by měl výsledek vypadat. Má velký cit pro vykreslení jednotlivých charakterů, je empatický, citlivý a jeho nápady fungují skvěle. Společně se scénografem Hansem Hofferem a kostýmním výtvarníkem Georgesem Vafiasem vytvořili vskutku zajímavou podívanou. Nechci prozrazovat detaily, aby se diváci měli na co těšit.

Role Katěriny je velká a náročná a má mnoho poloh, v čem se liší od vašich dosavadních rolí? Je některým v něčem blízká?
Při studiu role Katěriny Izmailovny jsem si často vzpomněla na Káťu Kabanovou. Také Káťa „táhne“ celé představení, ovšem o poznání kratší dobu než v Lady Macbeth. Katěrina Izmailovna má všechny polohy hlasové – od lyrických pianových míst po dramaticky vypjaté situace. Mluvený text, šeptání, neuvěřitelně rytmicky těžké ansámbly ve vražedně rychlém tempu. To vše skloubit s hereckou akcí a působit u toho přirozeně je někdy velký oříšek. Mám štěstí na skvělé kolegy, se kterými se navzájem podporujeme. Všichni ze sebe musí vydat maximum, teprve potom vše funguje tak, jak má.

Jak Katěrině Izmailovně rozumíte jako žena ženě?
Naštěstí žijeme v době a v zemi, kde příběh podobný osudu Katěriny Izmailovny nezažijeme. Ne všude na světě se ale mají tak dobře jako my. Jedno z přikázání praví: „Nezabiješ.“ Nedovedu si tedy představit udělat to, co Katěrina. Na druhou stranu žít v zajetí despotického tchána a neschopného a nemilujícího manžela je hrozná představa. Její únik k Sergejovi, hledání lidské blízkosti a obejmutí, je zcela pochopitelný.

A co zpívání v ruštině, už jste zpívala nějakou roli z ruského repertoáru? Taková Taťána z Evžena Oněgina by vám myslím slušela.
Vidíte, Taťána je role, která mě zatím minula a tu bych si zazpívala moc ráda! V ruštině se zpívá dobře, je to krásný barevný jazyk. Navíc rusky celkem umím. Na gymnáziu jsem se ji učila čtyři roky, byť nedobrovolně. Z nedostatku učitelů jiných cizích jazyků nás rozlosovali a na mě ruština prostě zbyla. Dnes se mi při mé práci ale znalost azbuky hodí.

Co plánujete do budoucna, na jaké role, představení či koncerty se můžeme těšit?
Hned po posledním představení Lady Macbeth odjíždím do švýcarského Bernu, kde nastuduji roli Jenůfy. Premiéra je koncem ledna. Těším se moc, že změním na chvilku prostředí, poznám nové kolegy, nové divadlo i obecenstvo. A Jungfrau je od Bernu co by kamenem dohodil, takže si třeba sjedu i pověstný Wengen! Lyže každopádně beru s sebou. Po Jenůfě mě čeká nové nastudování Rusalky v Národním divadle. Dirigentem bude Tomáš Netopil a režie se ujme duo SKUTR. Těším se moc! Do konce sezony to bude ještě návrat Káti Kabanové, Armidy, Její pastorkyně a další repertoárová představení. Těším se moc i na koncertní provedení Smetanovy Libuše s Českou filharmonií v rámci Pražského jara. Zpívat budu Krasavu, dirigovat bude Jakub Hrůša. Čeká nás v této sestavě i Smetanova Litomyšl, což by mohlo být krásné zakončení sezony! V létě jedeme s Národním divadlem na festival do finské Savonlinny, kde budu Káťou Kabanovou a Mařenkou. Když to tak čtu, čeká mě toho letos a do konce sezony ještě celkem dost. Tak hlavně ve zdraví a s radostí!

Děkujeme za rozhovor.