Soustředěný výkon Slovenské filharmonie
Zámecká jízdárna ve Valticích se v sobotu 18. října 2025 stala dějištěm velkolepého zakončení Lednicko-valtického hudebního festivalu s podtitulem Hudba z Nového světa, který určoval jeho tematickou i dramaturgickou linii. Slovenská filharmonie pod taktovkou Tomáše Braunera a americký houslista Joshua Brown nabídli publiku pestrý program od Fanfáry pro obyčejného člověka Aarona Coplanda přes Tance z Galanty Zoltána Kodályho a Houslový koncert D dur, op. 35 Ericha Wolfganga Korngolda až po 9. symfonii e moll „Z Nového světa“ Antonína Dvořáka, jež symbolicky uzavřela nejen večer, ale i celý festival. Samotný večer uvedl „matador“ hudebně-publicistické scény Jiří Vejvoda, který v milé a nenucené promluvě připravil posluchače na koncertní program. Poutavě připomněl inspirační zdroje jednotlivých skladatelů i okolnosti vzniku jejich děl. Následně pozval na pódium ředitele festivalu Jiřího Partyku, jenž ve zdvořilém projevu poděkoval všem zúčastněným (milé bylo děkovné gesto mladým lidem, gymnazistům, kteří se podíleli na úspěšné realizaci festivalu) za jejich práci a na závěr s jistou dávkou tajemství prozradil podtitul příštího ročníku tohoto jihomoravského festivalu. Jaký podtitul to ale bude, to si nechme až na závěr.
Ještě před těmito projevy však zazněly Fanfáry pro obyčejného člověka (Fanfare for the Common Man). Aaron Copland napsal tyto fanfáry v roce 1942 na objednávku dirigenta Eugenea Goossense pro Cincinnati Symphony Orchestra, jeho záměrem bylo nejspíš povzbudit americkou společnost během druhé světové války a vyjádřit úctu odvaze i důstojnosti „obyčejného člověka“. Bezprostřední inspirací se stal projev viceprezidenta Henryho Agarda Wallace nazvaný The Century of the Common Man, v němž Wallace vyzdvihl důstojnost a význam „obyčejného člověka“ a vyzval k humanistickému a spravedlivému světu po válce. Coplanda oslovila vznešená prostota této myšlenky, kterou přetavil do hudebního symbolu síly, odvahy a jakési klidné důstojnosti. Z fanfáry vytvořil symbol již zmíněného „obyčejného člověka“ – prosté, široké melodie, otevřené akordy, pomalé tempo, žádná evropská „romantická přetíženost“. Avšak navzdory čisté struktuře a zdánlivé jednoduchosti představuje tato „hudební miniatura“ po intonační stránce přece jen náročnou skladbu. Její zvuková průzračnost a omezený instrumentář, složený výhradně ze žesťových nástrojů a bicích, neumožňují žádné skrytí chyb ani nečistot. Každý hráč je slyšitelný zcela samostatně a sebemenší odchylka od ladění se okamžitě projeví. Pomalé tempo, dlouhé držené tóny a otevřená harmonická struktura na bázi kvint a kvart zvyšují požadavek na absolutní stabilitu výšky i tónové jistoty. Od všech hráčů se očekává pevné nasazení a také precizní práce s dechem. Samotný výkon Slovenské filharmonie však působil promyšleně a soustředěně, s výbornou rovnováhou mezi jednotlivými žesťovými skupinami. Na gesto Tomáše Braunera reagoval orchestr pružně, držel intonaci i rytmickou jistotu. V samotném závěru se sice objevil malý moment nejistoty – nemýlím-li se, tak ve vysokých registrech trubek – ale celkové nasazení a zvuková síla vrcholu zůstaly působivé.
Tancům z Galanty chybí vnitřní tah
Zoltán Kodály napsal Tance z Galanty roku 1933 k osmdesátému výročí založení Budapešťské filharmonické společnosti. Kodály se při psaní Tanců z Galanty vrátil do krajiny svého dětství – do slovenského města Galanta, kde kdysi působila slavná cikánská kapela. Její melodie i rytmická živelnost mu zůstaly v paměti a po letech se staly východiskem pro dílo, které spojuje lidovou tradici s evropskou symfonickou formou. Podstatným zdrojem inspirace byly také uhersko-slovenské verbuňky, jejichž taneční rytmus a improvizační svoboda prostupují celou skladbou. Skladba má dvoudílnou volně rondo-sonátovou formu, kde se střídají rozvolněné introdukční pasáže s tanečními sekcemi různého tempa. Musím se přiznat, že Kodályho skladbu jsem naživo slyšel poprvé právě při tomto valtickém koncertu – a nijak zásadně mě neoslovila. Nechci nijak snižovat výkon Tomáše Braunera a Slovenské filharmonie, jejíž provedení se vyznačovalo přesvědčivou energií i hráčskou jistotou, přesto na mě samotná skladba působila poněkud roztříštěným dojmem. Navzdory kompoziční zručnosti a barevné instrumentaci, v níž Kodály zůstává skutečným mistrem, se jednotlivé epizody jen volně řadí za sebou a postrádají jasnější dramaturgickou logiku a formální soudržnost. Chápu, že Kodály tu upřednostňuje epizodický a koloristický způsob práce před promyšleným tematickým vývojem, ale dle mého názoru chybí kompozici jakýsi „vnitřní tah“, takže se hudební tok místy rozpadá do sice pestrých, ale málo „materiálně“ propojených obrazů.
Americký houslista Joshua Brown prokázal výbornou techniku
Ještě před přestávkou zazněl Houslový koncert D dur (1945) Ericha Wolfganga Korngolda, brněnského rodáka, který později našel útočiště na americké půdě. Premiéra zazněla roku 1947 v podání Jaschy Heifetze, jemuž je koncert věnován – a právě Heifetzova brilance vtiskla skladbě její trvalou popularitu. Korngold zde spojuje dva světy: pozdně romantickou vídeňskou melodiku a orchestrální jazyk hollywoodské éry. Jeho filmová zkušenost je slyšitelná v každé větě – v dramatických střizích, ve vrstvení smyčcových textur i v neustálém napětí rytmu. Sólového partu se ve Valticích chopil nadějný americký houslista Joshua Brown, laureát druhé ceny na belgické Queen Elisabeth Competition 2024. Muzikantský výkon sólisty byl velmi zdařilý; pouze v úvodu první věty působil poněkud zdrženlivě a jeho hru na okamžik překryl zvuk orchestru. Brown nicméně prokázal výbornou techniku ve vysokých polohách, zejména na E struně. Nebylo slyšet žádné škobrtnutí ani intonační nejistotu. Druhá věta je výrazná svou dlouhou zpěvnou kantilénou, forma je volná, téměř písňová; housle se volně vznášejí nad orchestrálním podkladem a místy přecházejí do skoro improvizační fráze. Připomněla mi „mahlerovskou“ pozdní lyriku, avšak bez ironie. Rád dodávám, že houslista vystihl onu lyrickou křehkost druhé věty s přirozeným frázováním a měkkým tónem. Pomyslným vrcholem Korngoldova Houslového koncertu je třetí věta, zároveň se jedná o technicky nejtěžší větu pro sólistu. Ve finále musí sólista prokázat naprostou technickou suverenitu. Korngold tu klade na houslistu mimořádné nároky – neustálé běhy v nejvyšších polohách, přesné střídání spiccata a legata, brilantní dvojhmaty i akordické pasáže, v nichž hudba pod smyčcem doslova „jiskří“. K tomu se přidává rytmická složitost: synkopy, drobné posuny a náhlé změny artikulace. Toto vše Brown zvládl brilantně. Ocenění si však zaslouží i orchestr a dirigent Tomáš Brauner, který vedl orchestr s jistotou a citlivou kontrolou. V závěrečné větě orchestr ukázal, že dokáže být flexibilní, a zároveň i zvukově vyvážený. Po potlesku Joshua Brown s lehkostí zaimprovizoval přídavek v duchu louisianského blues, jenž přirozeně zapadl do dramaturgického oblouku festivalu.
Lze inovativně interpretovat Novosvětskou?
Po přestávce zazněla čtyřvětá Dvořákova Symfonie č. 9 e moll s podtitulem „Z Nového světa“. Psát o tak kanonickém díle, jakým je Dvořákova Devátá, není snadné; ještě obtížnější je však nabídnout interpretaci, která by posluchačům skutečně přinesla něco nového. Právě proto stojí v popředí spíše otázka, jakým způsobem se s touto hudební samozřejmostí dokáže interpret vyrovnat. První věta zazněla s důsledností a technicky čistou přesností, dirigent udržel pevnou formální stavbu a jasné kontury tematické práce, aniž by se uchyloval k přepjaté expresi. Ve druhé větě, notoricky známé díky sólu na anglický roh v Des dur, už výkon orchestru působil méně přesvědčivě. V úvodu se objevil drobný zádrhel v žesťové sekci a samotné sólo, třebaže intonačně jisté, postrádalo potřebnou hřejivost a rozvinutí tónu do plného, kantilénového výrazu. Tempo bylo zvoleno poněkud svižněji, což ubralo frázi na plasticitě i vnitřní zádumčivosti. V závěru druhé věty se však orchestr našel – v jemně vyváženém dialogu houslí, violy a violoncella, které citují hlavní téma, se ozval Dvořák, jakého známe z jeho komorní hudby: prostý, opravdový, s přirozeným citem pro vyprávění. Třetí věta přinesla živý rytmický tah a překvapivě jasné zvýraznění méně obvyklého tématu ve violoncellech, které dirigent s citlivostí vyzdvihl z bohaté textury. Finále pak mělo patřičnou sílu – žestě s plným zvukem „zazpívaly“ hlavní téma, jež po úvodních akcentovaných úderech vyznělo v celé šíři, a v kódě se působivě propojila všechna témata symfonie do organického, logicky uzavřeného celku. Dílo zde znovu potvrdilo svůj výjimečný tvar: ideální soulad obsahu a formy, pevnou architekturu a přirozenou zpěvnost, která nikdy nepůsobí sentimentálně. Síla Dvořákovy hudby tkví právě v této rovnováze – v lapidárnosti témat, rytmické dravosti, výrazu bez přepjatosti a v propojení jednotlivých vět, jež dává symfonii její jednotný a homogenní výraz. Interpretace sice nepřinesla zásadně nové pohledy na dílo, ale nabídla solidní, vyvážené provedení, které potvrdilo vysokou úroveň orchestru i dirigenta. Bylo to důstojné a stylově čisté uzavření festivalu, které publikum ocenilo spontánním a dlouhotrvajícím potleskem ve stoje.
Závěrečný koncert ve valtické jízdárně tak nabídl reprezentativní průřez hudbou „z Nového světa“ i starého kontinentu – od amerického optimismu Coplandovy Fanfáry přes uherskou barevnost Kodályho až po filmově laděný romantismus Korngolda a Dvořákovu symfonii, která se stala důstojnou tečkou celého večera. Slovenská filharmonie pod taktovkou Tomáše Braunera podala spolehlivý a technicky vyrovnaný výkon, který potvrdil její vysokou úroveň a cit pro stylovou rozmanitost programu. A jak již naznačil ředitel festivalu ve svém úvodním proslovu Jiří Partyka, příští ročník se ponese v duchu francouzského koloritu – a do Valtic zavítá třeba Collegium 1704 s programem věnovaným francouzské barokní hudbě.
Lednicko-valtický hudební festival – Závěrečný galakoncert LVHF 2025
18. října 2025, 19:00 hodin
Zámecká jízdárna Valtice
Program
Aaron Copland: Fanfare for the Common Man
Zoltán Kodály: Tance z Galanty
Erich Wolfgang Korngold: Houslový koncert D dur, op. 35
Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll, op. 95, B178, „Z Nového světa“
Účinkující
Joshua Brown – housle
Slovenská filharmonie
Tomáš Brauner – dirigent
