Anastázie Youriho Vàmose v Plzni – katarze krásou

  1. 1
  2. 2
Divadlo J. K. Tyla v Plzni zažilo vzhledem ke koronavirové krizi vskutku unikátní premiérový týden. Po Prodané nevěstě 9. srpna uvedlo o minulém víkendu další dvě premiéry následující bezprostředně po sobě, operní v sobotu 15. 8. – Monteverdiho Korunovaci Poppey a v neděli 16. 8. výpravnou baletní inscenaci. Tento nestandardní hattrick vyvrcholil inscenací proslulého maďarského choreografa Youriho Vàmose Anastázie, poslední dcera cara.
Anastázie, poslední dcera cara – Victoria Svetlana Roemer, Kristýna Miškolciová, Kristina Kodedová, Corinne Cox (DJKT 2020, foto Irena Štěrbová)

Youri Vàmos v minulé sezóně v Plzni s úspěchem nastudoval svůj balet Červený a černý podle Stendhalova stejnojmenného románu a s hudbou Sira Edwarda Elgara. Nyní přichází s Anastázií, dílem reflektujícím tragické historické události – vyvraždění carské rodiny Romanovců. Vàmosova Anastázie měla světovou premiéru v Basileji roku 1992, v roce 2000 se hrála v německém Düsseldorfu, roku 2010 ji uvedl balet Stání opery Praha. A nyní toto dílo, náročné po interpretační i inscenační stránce, zařadil na svůj repertoár baletní soubor Divadla J. K. Tyla. Premiéra se konala v Novém divadle za účasti Youriho Vàmose.

Anastázie, poslední dcera cara – Sara Aurora Antikainen (DJKT 2020, foto Irena Štěrbová)

Krvavý masakr carské dynastie Romanovců, kterou během červencové noci roku 1918 vyvraždili bolševici ve sklepení jednoho z domků v sibiřském Jekatěrinburgu, je ponurým tématem. Drásavou kapitolou světové historie. V tragédii tkví navíc jistá krutá symbolika – představuje definitivní konec historických epoch tak, jak je zná společnost po staletí. A předznamenává celé 20. století s jeho totalitními systémy a jejich zvůlí.

Iluze, založená na starších informacích, že dvě z těl zavražděných se nenašly, a že tedy mohl někdo z rodiny přežít, se šířila po válce Evropou, v níž hledala útočiště prchající ruská aristokracie. Především nejmladší dcera Anastázie měla být tou, která nezemřela. Naděje, iluze – i kdyby přežil jen jeden, stále by existoval rod Romanovců… Děsivá romantičnost lákala podvodníky, podněcovala fantazii. Ale v Rusku už se zabydlel rudý teror.

Domnělých Anastázií se objevilo několik. Ale v roce 1920, dva roky po vyhlazení carské rodiny, byla v Berlíně zachráněna v řece tonoucí neznámá žena. Ta měla být skutečnou přeživší velkovévodkyní Anastázií Nikolajevnou Romanovou. O identitě dívky, vystupující později pod jménem Anna Anderson, se vedly dlouhé spory. A příběh o tom, jak jediná z Romanovců přežila, byl na světě.

Anastázie, poslední dcera cara (DJKT 2020, foto Irena Štěrbová)

Během následujících let vznikla četná literární a filmová díla, známý je film z roku 1956 Anastásia s Ingrid Bergmann, britský choreograf Kenneth MacMillan vytvořil balet Anastázie na hudbu 6. symfonie Bohuslava Martinů, premiéroval jej v Deutsche Oper v Berlíně 1967 jako jednoaktové představení. Pro velký úspěch jej rozšířil na celovečerní balet, který uvedl Royal Ballet v Covent Garden v Londýně v roce 1971. K původnímu dílu použil i hudbu 1. symfonie Petra Iljiče Čajkovského. Tato inscenace se vrátila na scénu Covent Garden roku 2004.

Youri Vàmos staví Anastáziin příběh na hudbě Čajkovského Spící krasavice. Souvislostí najdeme hned několik. Především – i jeho Anastázie se potácí mezi sny a realitou. Ale vystopovat lze i souvislosti historické. Předpokládá se, že Mikluáš II. byl na premiéře Čajkovského Spící krasavice roku 1890 přítomen (v té době ještě nebyl hlavou Ruska), Anastázie mohla balet později vidět ve svém dětském věku. V roce 1917 bylo Anastázii 16 let. Bezstarostná oslava narozenin ale nebyla předzvěstí štěstí. Podobně jako oslava narozenin princezny Aurory v Čajkovského baletu. Pohádky však končí dobře, realita obvykle nikoliv. Když car po únorové revoluci 1917 abdikoval, prozatímní vláda vedla s britským válečným kabinetem jednání o udělení azylu pro ruskou carskou rodinu. Britové jej však neposkytli. A jakmile vypukla po říjnové revoluci občanská válka, bylo už pozdě. Bolševici carskou rodinu internovali, střežili a zcela odřízli od okolního světa. Jak se blížily Bílé gardy s československými legionáři, postříleli ji celou včetně služebnictva a rodinného lékaře. Rod existující více než 300 let zanikl.

Anastázie, poslední dcera cara – Sara Aurora Antikainen (DJKT 2020, foto Irena Štěrbová)

Je k neuvěření, že je možné vytvořit na líbeznou pohádkovou hudbu Čajkovského baletu strhující drama. Youri Vàmos to dokázal. Celek postavený na kontrastech drsné reality a vzpomínek na šťastnou minulost má v sobě permanentní napětí, které graduje v dech beroucí finále.

Příběh je jednoduchý – Anastázii se podaří uprchnout, ocitá se v Berlíně (vždyť carevna byla německá princezna, vnučka britské královny) a z kruté reality uniká ve svých snech do minulosti, ke kráse carského dvora a do náručí milující rodiny. Drobnosti, na které naráží při svém útěku, vyvolávají ony vzpomínky. Jejím partnerem, průvodcem, zachráncem a útočištěm je sám Osud. A u něj nalézá utišení, když tápe, hledá sebe sama, když je posléze jako stará žena na konci života.

Youri Vàmos využívá odkaz Maria Petipy, pasáže ze Spící krasavice tedy v jeho choreografii najdeme. I určitá témata se vracejí a dostávají nové významy. Modrý pták se objeví hned na začátku – malý Alexej daruje Anastázii k desátým narozeninám klec s modrým ptáčkem. Ale pták zavřený v kleci touží po svobodě. Tak, jako po ní bude toužit jednou celá Anastáziina rodina.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments