André Mathieu, Mozart minulého století

Rok 2010 přinesl v kanadské provincii Québec konečně definitivní uznání pro jednoho z našich největších skladatelů a klavíristů jménem André Mathieu (1929-1968). Je velmi připadné, že po letech zapomnění a současně i neúnavného odhodlání a úsilí světoznámého pianisty Alaina Lefèvra se zde André Mathieu jakoby znovu narodil. Ten Mathieu, moderní romantik, za něhož se sám považoval od čtyřicátých let minulého století až do konce svého krátkého života. Nová biografie od Georgese Nicholsona publikovaná v roce 2010 potvrzuje a detailně ilustruje, jakou výjimečnou uměleckou bytostí vlastně André Mathieu byl. Tato biografie, která se opírá o velké množství dokumentů z knihovny Národního archívu Kanady a uvádí přehled všech skladeb, koncertů a jejich dobových recenzí, potvrzuje, že André Mathieu má nyní už pevné místo v hudební historii naší provincie Québec. Zbytek Kanady, Londýn, Paříž, New York, Washington a další místa ho přijaly nejprve opatrně, avšak pak s nespoutaným nadšením. Ve své době byl také nazýván „Mozartem francouzsky mluvící Kanady“.

Asi jako předznamenání narozený rodičům – muzikantům během jedné obrovské noční sněhové bouře v Montrealu, malý André si chtěl už ve věku čtyř let vyprávět s matkou. Avšak ne „se slovy jako ty“, jak jí řekl, ale „zvuky klavírní hry“. Jen tak jí zahrál skladbu „Les petits canards” (Kachňátka). Hudební rytmy, zvukové obrazy a jejich citlivé vyjádření doprovázelo už jeho dětská léta. Stačilo, aby něco slyšel zahrát jednou a okamžitě byl schopen to sám přesně zopakovat. Jeho otec, Rodolphe Mathieu, dobrý hudebník, si dělal poznámky a trpělivě je přepisoval. Jednoho dne se syn o tom bavil s otcem a sebejistě mu připomněl: „Kdepak, tati, mýlíš se, hrál jsem pro tebe něco úplně jiného!“ Rodina si rychle uvědomila, že mají doma malý zázrak, který bude potřebovat podporu a hudební vzdělani. Aby se ujistil, že se nemýlí, Rodolphe Mathieu jestě představil svého synka na veřejném koncertě. Brzy přišel první umělecký kontrakt – podepsaný pouze s „X,“ neboť André ještě neuměl psát. Jeho první velký koncert byl nadšeně přijat veřejností, aniž by si tento mladý pianista zcela uvědomoval, co se kolem něj děje. Hrál suverénně jako doma v obývaku. Jeho „Concertino no.1” a “Concertino no.2” předznamenaly blížící se kariéru.

V roce 1936 se rodina přestěhovala do Paříže. Přes počáteční nejistotu si André velmi rychle podmanil tamější hudební elitu interpretací svých jedenácti skladeb vedle kompozic od Bacha, Debussyho a šikovně přidanou skladbou „Le petit âne blanc” (Malý bílý osel) od Jacquesa Iberta. Po koncertě, když se André Mathieu vrátil několikrát pozdravit lidi v koncertním sále, se celý vystrašený ptal: „Tati, co se tam děje? Oni všichni stojí a velmi hlasitě křičí.“ Jednoznačně si získal i přítomné hudební kritiky. Tento hudební zázrak nakonec zamířil do pařížské konzervatoře, aby pokračoval ve svém vzdělávání v klavírní technice . Až do roku 1939 za podpory mecenáše Paula Louise Weillera bylo Andrému umožněno zdokonalovat se ve hře na klavír a ve vlastních kompozicích. Přes všechny úspěchy zázračné dítě zůstalo dítětem a věnovalo se výhradně svému umění. Začalo se také hovořit o možnosti koncertovat ve Francii, Anglii, Itálii a Rakousku. Zůstalo ale jen u projektu – přišla válka! Mecenáši museli začít být diskrétnější. Druhý den po koncertě, konaném 27. března 1939 v pařížském Salle Gaveau, jeden z nich jménem Vuillermoz v souvislosti s „Mozartem francouzsky mluvící Kanady“ řekl: „Máme-li pochopit význam slova „génius“, je to právě zde, kde je můžeme dešifrovat“.

Rodina byla nucena vrátit se domů do Kanady. Na první pohled dělal André Mathieu dojem jako každý jiný kluk jeho věku, který rád hraje šachy, v zimě bruslí, v létě jezdí na kole a rád chodí do kina. V newyorské Carnegie Hall se podílel na „Music Festival of Allied Nations”, kde byli zastoupeni všichni velikáni tehdejšího hudebního světa. Představil tam svoje skladby „Étude no. 4” a „Les Vagues/The Waves” (Vlny). Ross Parmenter, kritik z New York Times, si všiml změn u mladého André Mathieu, který sice „okamžitě elektrizoval publikum prostřednictvím své impulzívní interpretace, je tam stále jeho úsměv, ale André je více introvertní“. Hudba už nebyla pouhá hra, stala se kariérou, kterou si sám nezvolil. Kritika zaznamenala i určitou změnu nálady a náznak únavy. Přišla doba dospívání.

V roce 1943 napsal André Mathieu svoji „Ballade Fantaisie,“ první dílo pro housle a klavír. A brzy poté se objevilo jeho nejslavnější dílo „Concerto no. 3,” také nazývané „Symphonie romantique,” „Concerto romantique,” nebo „Concerto de Québec”. Verze pianisty Alaina Lefèvra z roku 2005 slavila obrovské úspěchy v Québeku i na celém světě. Je třeba si uvědomit, že toto velkolepé dílo vzniklo v době, kdy André dospíval v muže. Byl vysoký, pohledný a hádali mu 17 let. Ve skutečnosti mu bylo teprve 15! Nic mu nebylo lhostejné: Válka, politika, poezie, rodina. Začaly se objevovat problémy. Rodina ho milovala natolik, že měl dojem, že ho drží příliš zkrátka, jak si poznamenal André do deníku. A vznikl zde paradox: Jako dítě se musel chovat jako dospělý, a jako dospělý se už nemohl chovat jako dítě.

Roku 1947 pořádal André Mathieu 23 koncertů v Paříži a Bruselu, což zpečetilo jeho pověst v Evropě. Z Paříže se ale vracel domů zcela sám a osamělý, přestože veřejnost ho zjevně stále milovala. Doposud znal vždy brilantní kariéru. Symbióza s Paříží, s velkými mistry hudby a s vlastní rodinou nebyla jednoduchá. Plánoval další turné, ale většinou z toho sešlo. Tolik snů a najednou žádný realizovaný! V dubnu roku 1951 se mu dostalo velmi nepřiznivé kritiky a prožil těžké zklamání, když jeho nová skladba nebyla vybrána Leopoldem Stokowským pro koncert v Carnegie Hall. Ve stejné době André dokončil svoje poslední hlavní dílo „Quintette pour quatuor à cordes et piano”. Také se rozhodl, že nebude dělat žádné ústupky. Následovalo odmítnutí od hudebního milieu a pozvolné zapomnění.

Desetiletí od poloviny padesátých let zaznamenalo ještě několik občasných výbuchů tohoto mimořádného talentu. Koncertní sály ale většinou zely prázdnotou, objevily se zdravotní a psychické problémy, svoje udělal alkohol a neúspěšné manželství. Nakonec vše zastavila nemoc. André Mathieu nás opustil 2. června 1968 ve věku pouhých 39 let. Následovaly desitky let mlčení a zapomnění. Až konečně je prolomil pianista Alain Lefèvre.

Autorka čerpala informace z biografie: André Mathieu od Georgese Nicholsona vydané v roce 2010