Andrea Miltnerová: Spousta tanečníků se naučí styl, ale nenajde svobodu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Andrea Miltnerová, Britka českého původu, je významnou osobností současné taneční scény, stejně hojně se ale její jméno objevuje v souvislosti s projekty barokního divadla. Jak sama říká, barokní tanec je její vášní. Od konce devadesátých let se baroku věnuje na poli interpretačním i tvůrčím. Aktuálně na pozici choreografky a režisérky připravuje českou novodobou premiéru Vivaldiho opery Il Farnace. Uvedena bude 17. července pod širým nebem na Letní scéně HAMU.
Andrea Miltnerová (foto Jan Komárek)

S Andreou Miltnerovou jsme si povídaly po jedné ze zkoušek. Při rozhovoru často vstávala a předváděla barokní postoje či držení těla. Vyjadřovat se pohybem je pro ni nejen naprosto přirozené, ale zcela nevyhnutelné. To koneckonců napovídá i její životní příběh. V jedenácti letech se dostala na Royal Ballet School, ale rodiče jí zakázali na školu nastoupit. Po gymnáziu měla jít studovat čínštinu, ale rozhodla se pro balet. Platila si soukromé hodiny, časem se dostala do malého anglického souboru a v devadesátých letech už nastoupila do Národního divadla v Praze.

Orchestr Musica Florea pracuje s jednou z dochovaných verzí partitury. Měla jste nějaké podklady k práci na režii a choreografii?
Ne. Vůbec ne. Předpokládám, že ani neexistují. K dispozici je jen partitura a libreto. Pokud vím, tak v období baroka pozice režiséra ani neexistovala, zpěváci si aranž dělali sami, nebyl tam nikdo vedoucím. Možná s tím pomohl dirigent, ale nebyl režisérem. Určitě existovali choreografové, to bez debaty, ale ve Vivaldiho operách tanec většinou nebyl. Já si ale myslím, že s tanečními vstupy je takto dlouhá opera pro diváka příjemnější, takže se snažím zařadit co nejvíce tance. Chci tam mít hodně pohybu, zároveň ale chci, aby měly taneční vstupy smysl v rámci děje. Vivaldiho hudba tanci velmi sluší.

Musica Florea – Praga Nascente (foto Daniel Rosznyó, 2019)

Když tedy není v opeře Il Farnace tanec, nejsou ani žádné záznamy v notacích, jak tomu u některých oper bývá.
To bývá spíš u francouzských oper, zde opravdu vůbec nic. Měla jsem naprosto volnou ruku. Vyhovuje mi to. Nevadí mi rekonstruovat tance, ale takto jsem mohla choreografii vytvořit tak, že plně slouží režii. Jsem choreograf a režisér v jedné osobě, tak nevznikají žádná nedorozumění. Je to super, vidím hodně dopředu, jak bude celý obraz vypadat. A také je to jednoduché při zkoušení. Musela jsem samozřejmě velmi pečlivě připravit ferman zkoušek, protože nemohu zároveň zkoušet choreografii a dělat režii, ale přesně vím, kde ti tanečníci mají být. To je veliká výhoda.

Co to vlastně přesně znamená, realizovat dobově poučenou inscenaci?
V první řadě nerada říkám, že dělám rekonstrukci, jak se to někdy nazývá. Jsem hodně inspirovaná, jsem specialistka na barokní tanec a barokní gestiku jsem se učila v praxi. Dělala jsem spoustu oper v zahraničí, hlavně ve Francii, takže jsem barokní gestiku nejen viděla na vlastní oči, ale museli jsme ji do určité míry dělat i my tanečníci. A také mi to není tak cizí, jak to může být třeba pro zpěváka, protože se jedná o vyjádření těla, které je pro mě přirozené. A co to znamená, dělat barokní operu? Že musím respektovat určitá pravidla, nebo je mít minimálně na paměti a snažit se je zachovat co nejvíce.

Musica Florea – Praga Nascente (foto Daniel Rosznyó, 2019)

Mohla byste některá důležitá pravidla přiblížit?

Možná nejdůležitější je držení těla. To je dané kostýmem, nebo ani ne kostýmem, prostě dobovým oděvem, ze kterého kostýmy vycházely. Tento typ barokního divadla byl určen vyšší společnosti a to, jak se lidé v této vrstvě hýbali, je velmi příznačné. Pohybovali se úplně jinak než my dnes. Byli zvyklí se hodně hýbat. U dvora se skoro každý večer tančilo a každý se chtěl ukázat. Všichni museli vypadat důstojně, elegantně, a tak měli zcela jiné držení těla, než je dnes běžné. Také často jezdili na koních a obecně postojem dávali najevo svoji důležitost. Myslím, že byli blíž ke svému tělu než my, když sedíme celý den před počítačem a nejsme se svým tělem vůbec spojeni.

Jsou věci, které pro ně byly přirozené a které se my musíme naučit. Jenom třeba způsob chůze byl jiný. V baroku šlechta chodila s lehce vytočenýma nohama. Například muži, ti nosili punčochy a nejdůležitější částí jejich těla bylo lýtko, takže lehké vytočení nohou umožnilo ukázat právě tvar lýtka. Byly také v módě červené podpatky, tedy ty bylo také potřeba ukázat. Stejně tak šperky. Bylo žádoucí je předvést, a proto nikdo nechodil shrbený tak, jak to vídáme často dnes. A mimochodem, mít ohnutá záda není pohodlnější, je to jen zvyk.

Další pravidlo bylo, že vždy musely být vidět dvě oči. Vždy musela být vidět alespoň část druhého oka. Nebo dotek. Na ten moc nedošlo. A rozhodně žádné líbání na jevišti.

Jsou inscenační prvky, které v novodobém uvedení není možné realizovat dobově věrně?
Kdyby to bylo úplně „echt“ barokní divadlo, tak by se herci nesměli točit k divákům zády, já to ale v tomto případě tak úplně nedělám. Kdybychom Farnaceho uváděli v barokním divadle, třeba v Českém Krumlově, tak bych to ráda zkusila, protože to je jeden malý prostor, ale Letní scéna HAMU má vlastně dva prostory a musím dávat pozor, aby energie z hlediště šla do lidí. Hodně pracuji s prostorem a s architekturou. Představení bude tedy možná méně statické, než jak bylo zvykem v barokním divadle. Snažím se používat celé jeviště. I když, kvůli akustice se zpívá hlavně vpředu, a tak to bylo i v baroku. Jednak kvůli akustice a potom kvůli perspektivě, kterou znázorňovaly kulisy. Herci se pohybovali v přední části jeviště, protože kdyby šli dozadu, vypadali by jako obři. Když už byl výjimečně potřeba někdo v zadním plánu, tak obsadili děti.

Musica Florea – Praga Nascente (foto Daniel Rosznyó, 2019)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments