Za necelý týden přijedete do Olomouce odehrát Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104. Dokážete spočítat, kolikrát jste tento koncert již hrál?
To asi nedokážu, hrál jsem ho opravdu mnohokrát. Už jako velmi mladý jsem měl možnost zahrát si ho se špičkovými orchestry, což je pro mladého hráče dost ojedinělé, ne tak často se vám poštěstí zahrát si na začátku kariéry právě Dvořákův cellový koncert. Každé takové příležitosti si velmi vážím.
Je Dvořákův koncert jedním z vašich oblíbených violoncellových koncertů?
Ačkoliv ho hraji nesmírně rád, nejbližší je mi první cellový koncert Dmitrije Šostakoviče. Vážou se mi k němu nezapomenutelné vzpomínky. Hrál jsem ho například ve finále Mezinárodní soutěži Petra Iljiče Čajkovského, kterou jsem pak i vyhrál. Ale objektivně vzato si troufám tvrdit (a myslím si, že většina cellistů by mi dala za pravdu), že Dvořákův cellový koncert je nejúžasnější koncert, který kdy byl pro cello napsaný. Je rapsodický, plný nádherných zpěvných melodií a kontrastních témat. Celým koncertem prochází linie dojemného příběhu, který balancuje mezi Dvořákovým nadšením Amerikou a niterným steskem po české domovině. První věta vyznívá heroicky, ale postupně se do skladby přikrádá nostalgie, která je jasně zřetelná v závěrečné větě. V průběhu skladby se v hudbě ozývá stále více českých lidových melodických motivů. Nejen cellový part, ale i ten orchestrální je skvěle napsaný. Myslím, že by se tento koncert dal považovat za koncertantní symfonii pro violoncello a orchestr.
Jak byste porovnal vaši nynější interpretaci Dvořákova koncertu s tím, jak jste ho hrál s orchestrem poprvé?
Jsem trpělivější, melodie pečlivěji frázuji a mezi jednotlivými částmi dýchám, uvolním se, oddechnu si.
Jste trpělivější i během cvičení? Cvičíte hodně?
Ano, cvičím trpělivě a systematicky, mám to tak nastavené již od dětství. Díky podpoře mých učitelů, ale i vlastní píli, jsem si v dětství vytvořil opravdu pevné technické základy, na kterých stavím dodnes. Vždy jsem se poctivě rozehrával, piloval stupnice a zaměřoval se především na to, co mi nešlo. Díky tomu se nyní dokážu učit nové skladby velmi rychle, což se mi hodí, protože na cvičení mi v dnešní době často nezbývá moc času. Pořád někam cestuji. A když strávíte jeden den osm hodin ve vlaku nebo v letadle, musíte si každou chvíli, která vám zbyde na cvičení, umět chytře rozvrhnout.
Cvičíte i své tělo? Děláte nějaká kompenzační cvičení?
Chodím pravidelně na fyzioterapie, ale jinak moc necvičím, jen si tu a tam protahuju ruce, paže a ramena. Je to ale spíš prevence, nikdy jsem na žádné bolesti netrpěl. Snažím se na cello cvičit uvolněně, nikdy nezatuhnout, nezpůsobovat si žádné křeče, být si vědomý každého svého pohybu i dechu.
Na jaké cello nyní hrajete?
Dlouho jsem hrával na cello, které vyrobil Giovanni Battista Rogeri roku 1671 v Brescii. To jsem ale musel nedávno vrátit, protože jsem ho mohl mít půjčené jen do svých třiceti let. Nyní hraji na cello, které zhotovil Filippo Fasser, shodou okolností také v Brescii. Je to sice novější nástroj, ale má velmi podobně hřejivý a temný zvuk.
Na sociálních médiích jste sice aktivní, ale ne příliš. Jaký na ně máte názor?
Sociální média používám k tomu, abych udržoval kontakty se svými známými, abych případné zájemce mohl zvát na koncerty a podobně. Nechci se na nich předvádět či přehnaně zviditelňovat. Jde mi o to, abych propagoval skutečné umění – a toho se rozhodně nedá docílit tím, že člověk na svůj profil nahraje patnáctisekundové video, malý útržek ze své tvorby. Pokud si mě někdo chce poslechnout, pak udělá nejlépe, když si mě přijde poslechnout naživo.
Děkuji za rozhovor!
