Ani skladba Confluere nepomohla Brněnské filharmonii rozjasnit rozpačitý mozartovský večer

Rozpačitý úvod do nového roku

Koncertantní symfonie Es dur pro housle, violu a orchestr KV 364 vznikla v Salcburku na začátku podzimu roku 1779. Těžko věřit, že je tato apoteóza koncertu pro dva nástroje dílem teprve třiadvacetiletého autora. Symfonie je typickou mozartovskou hudbou plnou slunce, radosti, a není tedy divu, že zazněla mimo jiné také v mnoha filmech. Houslista Fedor Rudin ji zahrál s chutí, lehkostí, v souhře a kontaktu s orchestrem. Jeho hra byla technicky výborná, Mozart jiskřil. Violista Pavel Nikl bohužel nebyl Fedoru Rudinovi tím nejvhodnějším partnerem. Jeho přednes působil chladně, odtažitě a místy měl i problémy s intonací. Orchestr Filharmonie Brno zněl v první větě Allegro maestoso poněkud nerozehraně – místy byla slyšet nesouhra se sólisty i mezi jednotlivými sekcemi. Tempo třetí věty Presto bylo velmi rychlé, možná až přehnané, na hranici hratelnosti, díky čemuž Mozartova hudba vyzněla nezřetelně, snad až poněkud uštvaně. Publikum si nicméně od sólistů vytleskalo přídavek v podobě prvního Madrigalu pro housle a violu Bohuslava Martinů.

Confluere jako odvážný experiment

Po přestávce byla v české premiéře uvedena osmiminutová Confluere – skladba pro komorní orchestr z roku 2024 litevské skladatelky Justė Janulytė. Dílo je společnou objednávkou Radia France a brněnské filharmonie. Podmínkou zakázky bylo, že zazní před provedením Mozartovy Symfonie č. 40 g moll. Kompozice vychází z notoricky známého tématu první věty Mozartova díla a až obsesivně ji opakuje v různých vrstvách hutné struktury komorního orchestru, přičemž ji zároveň zpomaluje. Motiv současně prochází různými témbry a harmoniemi, postupně svůj rozsah rozšiřuje, a ukazuje tak posluchačům Mozarta z perspektivy soudobé hudby. Jedná se o zajímavý nápad a jednu z možností, jak zařazovat soudobou hudbu do běžných koncertních programů a dostat ji i mimo prostředí festivalů a přehlídek ryze tohoto odvětví.

Mozart mezi genialitou a průměrem

Symfonie č. 40 g moll KV 550 je prostřední z posledních tří symfonií, jež Mozart napsal roku 1788 během tří měsíců. V porovnání s Koncertantní symfonií vyznívá Symfonie g moll závažně, až zachmuřeně, cítíme v ní rodící se novou vrstvu Mozartovy hudební poetiky, předznamenávající nastupující romantismus, jakou bylo možné slyšet v opeře Don Giovanni, premiérované v Praze o rok dříve než tato symfonie. Interpretace brněnských filharmoniků nebyla špatná ani dobrá. Dílo odehráli bez osobitého interpretačního přínosu, nicméně podstatně sehraněji než Koncertantní symfonii. V Mozartovi je ale bohužel opravdu všechno slyšet.

V porovnání s vynikajícím a inspirativním předvánočním koncertem brněnské filharmonie pod „smyčcem“ (neboť dirigoval od houslí) Fabia Biondiho jsem byla po této performanci zklamaná. Celý večer jsem se nemohla zbavit dojmu, že tehdy hrál úplně jiný orchestr. Kde je problém, těžko říct – například novoroční koncert České filharmonie pod taktovkou Tomáše Netopila byl překrásným uměleckým zážitkem na vysoké interpretační úrovni.

Páteční koncert přenášel živě Český rozhlas – stanice Vltava.

Mozart a Janulyté: Confluere
10. ledna 2025, 19:00 hodin
Besední dům, Brno

Program
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncertantní symfonie Es dur pro housle, violu a orchestr KV 364
Justė Janulytė: Confluere
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 40 g moll KV 550

Účinkující
Fedor Rudin – housle
Pavel Nikl – viola
Filharmonie Brno
Tomáš Netopil – dirigent