Ani slavná jména nezaručí všechno

Zápisník Jindřicha Bálka (9) 

Kdyby byl celý program na Pražském jaru takový jako v právě končícím týdnu, mohli bychom být úplně spokojeni. V pondělí skvělý Matthias Goerne v programu, jaký umí jenom on. V úterý Renaud Capucon s dvěma největšími perlami houslové literatury. Ve středu Josef Mysliveček a jeho zcela neznámé pašijové oratorium – pravda, velmi podobné všem jeho operám, ale v přesvědčivé interpretaci Václava Lukse, Martiny Jankové a Simony Šaturové. A ve čtvrtek Akademie sv. Martina v polích s Murray Perrahiou opět v atraktivním mozartovském programu. Co víc si přát?

U Goerna bych si přál, aby byl pořadatelsky trochu lépe ošetřen. Mám dojem, že sestavil takový písňový večer, jaký dnes umí jen on – a zcela potvrzuji dojem a i jeho vlastní tezi, že texty nerecituje, ale naopak vyzpívá každou frázi. Na jeho Spanilou mlynářku na Pražském jaru vzpomínám i po deseti letech jako na něco nepřekonatelného. Zatím nic nepřekonalo tento první dojem, ale i tento koncert s mnohem těžším programem si zaslouží superlativy. U famózního houslisty Renauda Capucona bych byl rád, aby se vracel častěji a předvedl své umění v ještě větší všestrannosti: s orchestrem, v triu i se svým neméně skvělým bratrem violoncellistou nebo v dalších komorních sestavách.Václava Lukse jsem zažil v den pražskojarního koncertu mluvit i jako dramaturga Concentu Moraviae zaměřeného letos na italskou hudbu. A množství jeho dramaturgických nápadů, stejně jako množství našich domácích dluhů vůči italskému repertoáru všech období, je opravdu mimořádné. Letošní program Festivalu třinácti moravských měst probouzí snad ještě větší nadšení než poslední koncert Collegia 1704 na Pražském jaru.A Akademie sv. Martina přijela tentokrát v uvolněné příjemné náladě, byl to muzikantský zážitek, ale trochu můžeme slavný soubor podezírat, že přijel na takový lehčí koncert, který v druhé polovině nebyl zrovna vrcholem koncentrace. Perahia řídil od klavíru Mozartův „Korunovační“ koncert a hrál svým ideálně kultivovaným úhozem, kterým vymodeluje skoro každý detail. Jako dirigent Mozartovy velké Symfonie č. 39 Es-dur ale tak výraznou koncepcí nepřesvědčil, i když jsme pořád slyšeli vynikající soubor, který má zvuk a styl. Trochu si člověk vzpomněl na loňské Vídeňské filharmoniky – slyšeli jsme krásný zvuk a prvotřídní soubor s letitou tradicí, jaký u nás nemáme. A zároveň se vnucovala otázka, jestli to pro muzikanty není už příliš takový příjemný výlet a jeden koncert z mnoha. Jak ale dosáhnout toho, aby nevznikal právě ten ne zrovna příjemný dojem, že lecjaký pražský koncert je pro slavného hudebníka jenom jedna zastávka z mnoha?Na tuto otázku se hledá odpověď těžko, stejně tak se špatně hledají exaktní důkazy, že tomu tak opravdu je. Každý slavný umělec se samozřejmě v Praze chová jako slušně vychovaný host a všechny novináře ujistí, jaké tu máme krásné město a báječný sál či festival. Ujištění o tom, jak je ta Praha krásná, by nám opravdu nemělo stačit – naopak je potřeba se pořád dívat, jak to může vypadat jinde. Vždycky si vzpomenu, jak jsem někdy v roce 1992 slyšel poprvé mluvit na nějaké besedě pro Hudební mládež Ivana Medka – kdy se poprvé začal častěji vracet z emigrace a jezdil besedovat či uvádět koncerty – jak říká: „Běžná sezona vypadá ve Vídni tak jako u nás Pražské jaro…“ Taková věta opravuje měřítka. A nic se na tom nezměnilo, dnes bychom museli být ještě o něco střízlivější. A vloni jsem slyšel ještě jednu drsnou, ale možná také výstižnou větu od jednoho mírně arogantního hudebního organizátora: „Vídeňská filharmonie jezdí do Prahy jako Česká filharmonie do Ostravy.“ Mě k tomu jen občas napadá, jestli trochu nekřivdíme Ostravě…

Vídeňský kulturní život, to je také dlouhodobé občanské a politické rozhodnutí. A Pražské jaro dlouhodobě nespasí ani fakt, že ministr financí Miroslav Kalousek byl letos jeden z nejpravidelnějších návštěvníků. Chodí mimochodem na všechny dobré pražské koncerty a s bezchybným vkusem si je vybírá, jako jediný člen současné vlády… To pro někoho může být překvapivé zjištění. Autentický zájem politických a společenských elit o kulturní akce je ovšem jeden z klíčových předpokladů. Tím druhým je stálé a pěstované publikum, které netleská všemu stejně a ví přesně, koho má právě před sebou. Když skoro všechny koncerty v Rudolfinu dnes končí skoro mechanicky ovacemi vstoje, nemyslím, že to je ideální situace a vizitka. Publikum pro Pražské jaro ovšem připravují všichni stálí pražští pořadatelé, z nichž většina si určité umělce prostě nemůže dovolit. V dnešní neosobní Praze se právě ten druh reakce, která je vřelá a vypovídá zároveň o vzdělaném publiku, objevuje stále vzácněji. A když potom Matthias Goerne musí sám vykázat kameru České televize, protože se ho nikdo nezeptal, a v koncertních programech se nikdo nezdržuje se zpívanými texty – to je pak jen na povzdech: no jo, vítejte v Praze. A jak to zatím na domácí scéně vypadá, vždycky může být hůř. Ale je pořád důležité připomínat, že by také mohlo být lépe. Světová úroveň, to je především trpělivá péče o kvalitu. I jinde v Evropě asi vládne pocit, že už bylo lépe a že kulturní nabídka mírně upadá, ale ani to není argument.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Pražské jaro-Zdeněk Chrapek, Ivan Malý