Anna Geniušene byla okouzlující i diskutabilní
Před festivalové publikum předstoupila sympatická pianistka se skromným vystupováním, avšak charismatickou hrou. Pro první polovinu koncertu zvolila skladby, které jsou v soupisech děl evidovány jako první opusy. Zahrála tedy klasickou Sonátu Es dur Muzia Clementiho, romantické Dva kusy Petra Iljiče Čajkovského či Rondo c moll od Fryderyka Chopina, impresionistickou Ukolébavku Mieczysława Weinberga a vrátila se nakonec k ranému romantismu ve Variacích na jméno Abegg Roberta Schumanna. Všechny skladby provedla s ohromující technickou jistotou a v široké dynamické škále. Po hravé klasické Clementiho Sonátě šokovala hutným a dynamickou silou atakujícím nástupem oktáv v opusu Čajkovského. Nutno zmínit i fakt, že neobvyklé dvouvěté cykly zmíněných skladatelů vyřešila s nadhledem při využití závěrové energie druhých částí celků. Romantika Chopinovy hudby se stala pak odrazovým můstkem pro impresionistickou zvukovost Weinbergovy Ukolébavky. Zařazení skladby uvedeného skladatele do programu je velmi záslužný čin. Mieczysław Weinberg, polský skladatel židovského původu žijící v Sovětském Svazu, je dnes celosvětově objevovaný skladatel a česká veřejnost se s jeho díly také musí postupně seznamovat. Jeho Ukolébavka, op. 1 není žádné dětsky prosté dílo. Hýří étericky křehkými barvami. Je prodchnuta tónovým materiálem, jehož vynalézavost hluboce předstihuje svůj impresionistický vzor, protože zavádí množství moderních modálních sestav obohacujících běžnou pentatonicko-celotónovou impresionistickou nabídku. Ukolébavka byla Annou Geniušinou provedena v omračující plasticitě a s přímo pohádkovou poetikou. Tím se přiblížila dětskému světu, a tak mnoho posluchačů na koncertě interpretaci této skladby ocenilo nadšeným potleskem.
O brilanci a drobnokresbě při provedení Schumannových Variací na jméno Abegg lze pět jenom ódy. V kategorii laureátů světových klavírních soutěží je to nutno brát jako samozřejmost. Průběh první poloviny koncertu však přinesl jeden dramaturgický jev, se kterým se na pódiích setkáváme stále častěji, a není vždy zcela žádoucí. Interpretka totiž mezi některými skladbami nedělala žádné přestávky. Kreace pak získala rysy hudebního pásma řízeného více konceptem interpretky než strukturami prováděných skladeb. Tento přístup lze akceptovat pouze v případě, že panuje všeobecná znalost skladby a posluchač bez problémů identifikuje její začátek a konec i za okolností, že na ni ústrojně navazuje skladba přecházející a nastupuje po ni bez pauzy skladba další. Pokud není v rámci popsané diferenciace jasno, vznikají ze slepenců náhodné struktury, které škodí nejen skladbám, ale i posluchačskému vjemu jako takovému. Výsledkem jinak vynikající první poloviny koncertu byly bohužel také debaty posluchačů o zahraném pořadí skladeb, protože z poslechu to nebylo každému jasné.
Druhá polovina koncertu se nesla v duchu ruské hudby 20. století. Zazněly repertoárové klavírní sonáty Sergeje Prokofjeva a překvapující kompozice Valentina Silvestrova. Z Prokofjevova odkazu zvolila interpretka Sonátu č. 5 C dur, op. 135 a Sonátu č. 4 c moll, op. 29. Oba opusy omračují zvukově detailistickou i strukturální fantazií svého tvůrce, přičemž je stále v základním konceptu dodržen žánr cyklické klavírní sonáty. Sonátu č. 5 C dur pojala Anna Geniušene v promyšleném tempovém plánu, kde především 2. věta Andantino a 3. věta Un poco allegretto byly podány jako vzájemně tempově provázané. To pak podpořilo homogenitu celku i jeho logické vyznění. Zmíněná sonáta má ve svém začátku impresionistický nádech, a tak přinesla vzpomínku na rané dílo Mieczysława Weinberga, Prokofjevova současníka. Sonáta pak pokračuje jinými dramatičtějšími cestami, které ve velkém stylu vystihla i koncertující pianistka.
V komorním naladění začala i starší Sonátu č. 4 c moll, op. 29. Ta končí ohnivou závěrečnou větou. Pianistka celý průběh vygradovala až do závěrečného ohňostroje. Posluchači jej ocenili bouřlivým aplausem. Realizace skladby přinesla očekávané výsledky a netřeba je zmiňovat. Zaujal mě však jeden, v prvním poslechu jinak skrytý moment. Týká se prvního uvedení vůdčího hlasu hlavního tématu 1. věty. Toto téma se totiž v polohách rozlamuje a několika tóny v 8. – 10. taktu opouští basovou a barytonovou pozici, aby zamířilo až do dvoučárkované oktávy. Tento vzestup vyvolává i proměnu klavírní barvy do světlejších valér. V interpretacích uvedeného místa lze zachytit dva přístupy. První se snaží zmírnit barevný skok, druhý pak nechá diskant svítit. První zastupuje například Nikolaj Luganskij, druhý ve starších nahrávkách Svjatoslav Richtěr. Logika tektonické jednoty oblasti hlavního tématu velí udržet barvu, pokud možno s jen malými výchylkami. Anna Geniušene sledovala cestu Svjatoslava Richtěra a opět tím otevřela diskusi k tomuto místu.
Neméně zajímavým příspěvkem do dramaturgie bylo zařazení skladby Čtyři skladby, op. 302 Valentina Silvestrova, kyjevského rodáka. Nešlo totiž o skladbu tvořenou ze soudobých kompozičních prostředků, nýbrž z romantických idiomů. Také zde pianistka stírala hranice mezi jednotlivými větami. Dosáhla tím plynulého proudu meditativních ploch. Nutno dodat, že nešlo o banality. Ve skrytu působily například nečekané rozvody dominantních septakordů. Celková atmosféra však vyvolávala pocit strukturální neukotvenosti, improvizace. Škoda, že posluchačům nikdo více nevysvětlil, že o to právě jde. Autor spolupracoval s komponisty, kteří improvizaci cíleně rozvíjeli – Viktorem Suslinem, Sofií Gubajdulinou a s dalšími, jež se dostali do blízkosti improvizační skupiny Astreja. Zde pak lze hledat základ výrazových prostředků provedené meditativní hudby. Pro vývojové návaznosti, které v díle autora představuje zařazená skladba, pokládám uvedení Silvestrovových Čtyř skladeb, op. 302 za dramaturgicky cenné.
Koncert Anny Geniušene navštívilo mnoho rodičů s dětmi. Atraktivita jejích kreací zapříčinila, že v sále bylo po celou dobu koncertu ticho. Umělkyně se za inspirativní prostředí i za pozorný poslech odměnila všem posluchačům několika drobnými přídavky, v nichž zaujala svojí schopností klavírního básnění.
Anna Geniušene
5 . listopadu 2023, 15:00 hodin
HAMU – Sál Bohuslava Martinů, Praha
Program:
Muzio Clementi: Sonáta Es dur op. č. 1
Petr Iljič Čajkovskij : Dva kusy op. 1
Mieczysław Weinberg : Ukolébavka op. 1
Fryderyk Chopin: Rondo c moll op.1
Robert Schumann: Variace na jméno Abegg op. 1
Sergej Prokofjev: Sonáta pro klavír č. 5 C dur op. 135
Valentin Silvestrov: Čtyři skladby pro klavír op 302
Sergej Prokofjev: Sonáta pro klavír č. 4 c moll op. 29
Účinkující:
Anna Geniušene – klavír
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]