Anne-Sophie Mutter: Doma mě zas tak vážně neberou

„Královna houslí“ o odloučení od svých dětí, o kondičním tréninku a o moudrosti stáří

(Concerti – 22. ledna 2015 – Christoph Forsthoff) 

Zanedlouho tomu bude už čtyřicet let, co Anne-Sophie Mutter vystupuje na koncertních pódiích. Světoznámá houslistka bývá při vystoupeních vždy vysoce soustředěná s neměnným výrazem, přímo zosobněná vážnost. Naproti tomu při rozhovoru se stále usmívá a žertuje se šarmantní sebeironií – dokonce i o svém věku. 
Vlastně to není vhodné ptát se dámy na věk, ale jelikož se o tom všude psalo…

… a já s tím nemám žádný problém…

… skutečně jste se onou magickou padesátkou vůbec nezabývala?

Ne, je to jen číslo. Je samozřejmě pravda, že člověk musí s přibývajícím věkem pracovat na své fyzické kondici. V jedenapadesáti není nikdo tak zdatný jako ve třiceti. Od svých čtyřiceti proto pravidelně sportuji. Velice mi to prospívá, pročistí mysl a poskytuje mi to tělesnou svěžest, abych se pak mohla na pódiu vydat z posledního.

To zní jako krédo člověka v nejlepším věku…

Myšlenky jako: „Pane jo, už mám za sebou polovinu života,“ vůbec neznám. Kdoví, možná zítra zemřu. Vzrušovat se těmito věcmi nemá vůbec smysl. Vidím to stejně, jak se o tom mluví v Netopýrovi: Šťastný je ten, kdo zapomíná, co změnit se už nedá.

Na druhou stranu padesátka člověku také připomene, že…

… už by měl pomalu zmoudřet. To je u mě samozřejmě problém, protože tento nárok nesplňuji…

Zůstaňme tedy u sportu. Jak vypadá váš tréninkový program?

Za hezkého počasí kondiční běh, přičemž ve dnech, kdy mám koncert, nesportuji. To by bylo kontraproduktivní. Jinak hlavně běhám, provozuji turistiku, horskou turistiku, a když není jiná možnost, jdu do tělocvičny a zápasím tam s přístroji.

Jak často sportujete?

Třikrát až pětkrát týdně. Samozřejmě ne, když jsem na turné. To jsou pak dny, kdy nedělám nic. Ovšem koncert, i když pomineme jeho duševní a emoční složku, představuje také velkou tělesnou zátěž.

Vy ji ale díky sportu zvládáte bez obtíží…

Pro tvořivého člověka samozřejmě žádná věková hranice neexistuje. Přijde ale pochopitelně čas, kdy jemná motorika nedostačuje vysokým nárokům, které si člověk sám klade. Pak se samozřejmě nabízí otázka: dosahuje jemná motorika stejné úrovně jako duchovní plody, které bych teď mohla sklízet a kterými jsem před třiceti lety nedisponovala?

A jak zní odpověď?

Existují pouze dvě odpovědi. Zaprvé odpověď bujného mládí, kterou jsem vyslovila, když jsem v sedmdesátých letech slyšela se svou vynikající učitelkou Aidou Stuckiovou v Lucernu hrát velkého Nathana Milsteina Brahmsův koncert. Měl evidentně velké problémy s technikou, tělesně mi to přišlo až děsivé a bylo mi ho velice líto. V mladickém období bouře a vzdoru má člověk dojem, že taková lidská slabost na pódium nepatří.

A ta druhá odpověď?

Během své kariéry jsem doprovázela mnoho dirigentů, kteří stárli stejně jako já, a přitom jsem se znovu a znovu přesvědčovala, že duch stojí nade vším. Duch, který dokáže inspirovat orchestr způsobem, jakým to mladý hudebník dokázat nemůže, protože mu chybí zkušenosti a útrapy prožitého života, možná i tělesné útrapy.

A zbývá ještě vaše zcela osobní odpověď.

Já asi zastávám střední pozici. Ovšem nevím, jak o tom budu přemýšlet, až budu přesvědčená, že toho mám hudebně ještě nesmírně mnoho co říci, ale tělo už to nedokáže předvést v bezchybné dokonalosti, jakou od sebe všichni vyžadujeme.

Nahání vám tato vyhlídka strach?

Vůbec ne. Mám dvě báječné děti, naplněný život, svou nadaci, spoustu práce, jsem velice zvědavá na nový repertoár. Nemám vlastně strach z ničeho, co se týká mě, ale stejně jako každá matka mám strach jen z toho, co souvisí s mými dětmi. Jen s jejich dokonalostí si na pódiu starost nedělám.Vaše děti se teď vydávají vlastní cestou, obě studují – je toto odloučení těžší pro vás, nebo pro vaše děti?

Všichni se tváříme, že to je docela snadné. Myslím ale, že pro mé děti je to snazší než pro mě. Snažím se to brát s nadhledem, ale ne vždycky se mi to daří.

Jak se s tím tedy vyrovnáváte?

Člověk si musí stále připomínat, že jsou mu děti jen propůjčeny a že nejsou jeho majetek. Stejně jako nikdo nevlastní svého manžela. Rodič může děti nasměrovat na cestu, kterou považuje za správnou, ale každý musí nakonec získat své vlastní zkušenosti. Ty nemusejí být vždy jen dobré, ale s každou zkušeností je člověk… ne nezbytně chytřejší, ale prostě lépe připraven.

Navštěvují vaše děti pravidelně vaše koncerty?

Když je příležitost, tak ano. Navíc je to nic nestojí, dostávají volné vstupenky. Pokud ani pak nepřijdou, tak už jim není pomoci.

Po hudební stránce vás asi kritizovat nebudou, ale mívá váš syn nebo vaše dcera připomínky k vašim přepychovým róbám?

Ne, zas tak vážně mě doma neberou.

Pak se ale nabízí otázka, co je na těch róbách od Diora tak zvláštního, že jste jim už několik desítek let věrná?

Jsou prostě pohodlné. To je důležitý faktor. Nechci na pódiu měnit něco, co by pak mohlo odvádět mou pozornost od hudby. Boty nižší, vyšší nebo špičatější – kdepak nic takového! Je to v pořádku tak, jako to je, a já se chci soustředit výhradně na koncert. Proto nosím už desítky let šaty stejné značky jen v různých barvách.Zlí jazykové tvrdí…

… už jsme u toho. Podle toho poznám, že se blížíme ke konci.

… že kvůli drahým šatům jsou také tak vysoké vaše gáže.

To je otázka poptávky a nabídky. Jako všude jinde.

Není vám ale líto, že si právě mladí lidé kvůli vysokému vstupnému nemohou návštěvu koncertu dovolit?

Když vidím, kolik stojí vstupenka na fotbal a jak jsou každý víkend plné stadiony, tak si dovolím oponovat. Problém není ve výši vstupného, ale v tom, že máme už druhou, ne-li třetí generaci dětí, které hudba vědomě zcela míjí.

V jaké smyslu?

Média se o klasickou hudbu nezajímají. Ve škole mají děti nanejvýš dvě hodiny hudební výchovy týdně. Klasická hudba je zatlačována do elitářského kouta, kam nepatří. Hudba patří k životu zrovna tak jako literatura. Učíme se přece také i číst a psát. Společné muzicírování přináší potěšení a hlavně důležitou sociální složku v životě dítěte.

Takže vysoké vstupné není příčinou toho, že na koncertech bývá málo mladého publika?

Ne. Otázka zní jinak. Kolik jsme ochotni vydat za to, abychom malému dítěti otevřeli svět, který podporuje imaginaci a do popředí staví společné prožívání? Hudba je takříkajíc olympijská disciplína. Vydám ze sebe to nejlepší a činím tak ve spolupráci s dalšími lidmi. Podle mě ta výše zmíněná otázka zcela míjí bolavé místo naší doby.
Přeložil Ondřej Lábr
Foto DG/Harald Hoffmann