Vůbec poprvé od začátku své vzájemné spolupráce a poté, co spolupracovali snad na všech houslových koncertech od Vivaldiho po soudobé, vystoupila Anne-Sophie Mutter 19.ledna 2011 u Berlínských filharmoniků s Dvořákovým Houslovým koncertem.
V minulosti se dílu spíše vyhýbala, i když její interpretace v Londýně v roce 1986 prozrazovala přinejmenším nevšední pohled na opus, který patřil a patří ke kmenovému repertoáru také všech německých houslistů minulosti i současnosti. Sólistka měla Dvořáka natočit s Václavem Neumannem pro DGG již v osmdesátých letech. Tehdy však došlo k přechodné rozluce s gramofonovou firmou, “ASM” přešla ke konkurenční EMI a narychlo koncert nastudoval a natočil s Berlínskými pod Jamesem Levinem Shlomo Mintz. Naposledy s filharmoniky uvedl dílo Vadim Repin v červnu 2004 za asistence Marisse Jansonse.
Kultovně uvítaná Mutter překvapila po dobu celého koncertu nezvyklou hektičností a nervozitou – celkem nepochopitelnou ve filharmonii, kde začala pod Karajanovým vedením v roce 1978 svou oslnivou světovou karieru. Lynn Harrell se kdysi v Brně svěřoval, jak bylo pro něj mentálně náročné hrát Dvořákův Cellový koncert ve skladatelově vlasti. Posluchač by měl pochopení pro stejné obavy, kdyby Anne-Sophie Mutter hrála op.53 v Rudolfinu. Ale v Berlíně?
Nicméně se tento stav manifestoval hned při úvodním vstupu intonačními kazy, a ty poznamenaly průběh celého koncertu. Eklektická interpretace nijak nevybočovala z tradičných mantinelů, ukvapenost a drsná drásavost houslistky „přehrála“ mnohý detail, například (poly)rytmické „pendlování“/“mlhavost“ na začátku finále, či fugové pasáže tamtéž, se kterými si právě Mintz „bachovsky“ pohrává, staccatové pasáže zazněly vesměs détaché a podobně. V orchestru pak nenašly bohužel odezvu krásné připravované dialogy s dřevem a hornou. Trubky postrádaly obvyklou kultivovanost a i Simon Rattle očividně s partiturou nebyl obeznámen nejlépe. Podrobnosti vysoce atraktivního zápisu mu ke škodě díla ušly. Vznikl tím dojem, že chce sólistce pouze vytvořit harmonický „koberec“, něco à la 2. věta Beethovenova Houslového koncertu, a to je kompletně mimo Dvořákovy intence. Skepticky posuzuji schopnost dirigenta pracovat na oficiálních partiturách Klavírního a Violoncellového koncertu – těžkosti jsou tam pak ještě zcela jiného rázu. Publikum nadšeným potleskem poděkovalo, Mutter se musela vrátit třikrát na pódium, ke standing ovations ovšem nedošlo.
Dvořákův Houslový koncert zůstává mezi současnými německými houslisty tedy nadále doménou Franka Petera Zimmermanna (kterého doprovází od jeho čtrnácti let, od ceny na Concertinu Praga), Christiana Tetzlaffa a zcela nově i mnichovské Arabelly Steinbacher.
Připomínám, že jméno Gerharda Taschnera jako jednoho z největších německých houslistů vůbec – a Furtwänglerova koncertního mistra za války – je tu automaticky deklinováno s Houslovým koncertem. Úvodní takty pomalé věty jsou vytesány na jeho náhrobním kameni. Další velcí interpreti byli Edith Peinemann (její hru zmiňuje Luděk Vaculík v Českém snáři), Christiane Raphael (dcera dvořákologa Günthera Raphaela, mimo jiné editora 1.violoncellového koncertu) či Georg Kulenkampff. Samozřejmě i naši Váša Příhoda a Josef Suk hráli s Berlínskými filharmoniky Dvořáka.
Orámován byl Dvořák suitou Pelléas a Mélisanda op.80 od Gabriela Faurého – zahráno nezáživným způsobem, flétnové sólo vyjímaje – a Schumannovou 2. symfonií. Rattle orchestr nerušil, a tak mohla zazářit v současnosti nejlepší skupina orchestru – violy, které pod vedením Amihaie Grosze zjevně konkurují prvním houslím. Absolutní nesmysl byl jako vždy text o Houslovém koncertě v programové brožurce. Bůhví, kde inkompetentní autorka přišla na to, že na začátku zhudebňuje Dvořák veselici na návsi, že dumka je prý český tanec, že attacca-spojení 1. a 2. věty je „originální“, že se Dvořák školil na Mozartovi, Beethovenovi, Mendelssohnovi a Schumannovi. Že by se spletla a měla na mysli Schuberta, ke kterému se otevřeně skladatel v New York Times ve své době hlásil? Sto patnáct let po „hloupostech“ (Antonín Dvořák), které v souvislosti s Novosvětskou symfonií dal do světa berlínský muzikolog Hermann Kretzschmar, musí člověk číst v němčině i nadále inadekvátní nonsensy.
Berliner Philharmoniker
Sir Simon Rattle Conductor
Anne-Sophie Mutter Violin
Philharmonie Berlín 19., 20. a 21.ledna 2011
(psáno z koncertu 19.1.2011)
Gabriel Fauré:
Pelléas et Mélisande – Orchestra Suite op. 80
Antonín Dvořák:
Violin Concerto in A minor
Robert Schumann:
Symphony No. 2 in C Major
