Lucie Leguay naplnila očekávání beze zbytku
Žena s taktovkou na dirigentském stupínku je dnes už poměrně běžnou součástí světa. Zdá se, že Filharmonie Brno má na dirigentky, alespoň ty zahraniční, šťastnou ruku. Sympatickou Francouzku Lucie Leguay avizoval programový text jako výraznou představitelku mladé dirigentské generace a nastávající hudební ředitelku orchestru Sinfonietta de Lausanne. Debutovala s předními evropskými orchestry a je třeba říci, že i v Brně očekávání naplnila beze zbytku.
Symfonické variace pro klavír a orchestr Césara Francka jsou zajímavým dílem, charakteristickým nejen nevšedně pojatou rolí klavíru, ale i mistrovskou stavbou, neboť koncertantní třívětost je dovedně ukryta v jednolitém hudebním proudu. Sólista je postaven do složité, někdy rozporuplné role s janusovskou dvojí tváří, jež ho nutí při vší koncertantnosti virtuozitu nevystavovat na odiv a vést dialog s orchestrem jako rovnocenným partnerem. Klavírista Igor Ardašev byl pro tento úkol jako stvořený. Jeho až komorně vypointovaný cit měl na vyznění Franckových variací zásadní vliv. Ardašev přesně věděl, kdy může zazářit, oslnit, a kdy naopak ustoupit. Jako velký hudebník se bavil předáváním vedoucího hlasu jednotlivým orchestrálním nástrojům a jejich zpětným přebíráním. Obě jeho role se krásně prolínaly. Na precizní souhře, dynamické propracovanosti a soudržnosti díla jako celku měla lví zásluhu především dirigentka. Přemýšlel jsem, jaké jiné dílo mi Franckovy variace, tento „koncert-nekoncert“, nejvíce připomíná: Burlesku d moll pro klavír a orchestr Richarda Strausse!
Atmosféra evokovala idylu Frodova Hobitína
Díla Vincenta d´Indyho u nás skutečně nezaznívají často. Osobně tohoto francouzského romantika velmi uznávám od dob, kdy jsem hrál jeho nádherný dechový septet Šanson a Tance, inspirovaný lidovými tanci francouzského kraje Vivarais (pohoří Cevennes). A jeho Symfonie na francouzský horalský nápěv má s tímto septetem skutečně mnoho společného. Tentokrát skladba přímo nese název „symfonie“, což opět relativizuje vysoce exponovaný, virtuózní klavírní part sólisty. Brněnské provedení přesvědčilo o nesporně vysokých kvalitách tohoto díla. Začalo ušlechtile předneseným pastorálním sólem anglického rohu. Do atmosféry, která ze všeho nejvíc evokovala idylu Frodova Hobitína z Pána prstenů, se připojil klavír velmi nenápadně, takřka harfovým argpeggiovým způsobem. Instrumentace Symfonie nepostrádá francouzský esprit, byť místy je trochu wagnerovská, jinde však až ravelovsky bohatá (i když to berte prosím s rezervou, neboť Ravelovi bylo v době vzniku d´Indyho symfonie teprve deset let). Orchestrální pléna zase místy připomínala Respighiho Římské fontány (ty spatřily světlo světa o třicet let později). Druhá věta symfonie překvapila zádumčivou, posmutnělou atmosférou. Její nekonečná melodie prochází mnoha hlasy, přičemž klavír ji často „oplétá“ virtuózními figuracemi. Třetí věta atakuje posluchače bujarou rozjásaností, přičemž klavír zní často jako u Rachmaninova (tomu ale bylo tehdy třináct!). Je tato D´Indyho hudba vizionářská? Jistě ne, ale…
Igor Ardašev v obou náročných partiturách odvedl naprosto suverénní výkon. Aplaudující Janáčkovo divadlo odměnil přídavkem, Chopinovou Etudou C dur, která modulovala do záhadných dálav a zněla až rachmaninovsky plně a šťavnatě. „Strašně se nadřel a kolikrát to ani nebylo pořádně slyšet“, zaslechl jsem kohosi o přestávce. Ta osoba uhodila hřebík na hlavičku! D´Indyho symfonie měla totiž – v porovnání s předchozím Franckem – ještě hutnější orchestrální fakturu. Pro dirigentku bylo jistě náročné vyrovnat za těchto okolností všechny zvukové proporce. V naprosté většině se jí to dařilo. Zařazení d´Indyho skladby bylo jistě dramaturgicky přínosným počinem.
Bartók sklidil po právu bouřlivé ovace ve stoje
Koncert pro orchestr Bély Bartóka 1881-1945 je jednou z nejhranějších skladeb 20. století. Jeho geneze je zajímavá. Bartók, stejně jako náš Bohuslav Martinů, emigroval před nacismem do USA do neznámého prostředí, kde jeho dílo málokdo mimo odborné kruhy znal a nikdo o něho nejevil zájem. V roce 1943 skladatele hospitalizovali s leukémií, váhou pouhých 40 kilogramů a depresí, kdy svůj život už málem vzdával. Pomohli mu přátelé, zejména houslista József Szigeti, který přesvědčil dirigenta Sergeje Kusevického, aby Bartóka v nemocnici osobně navštívil a zadal mu zakázku pro svůj Bostonský symfonický orchestr, podobně jako to předtím učinil v případě Martinů a jeho 1. symfonie. Bartók zázračně pookřál, vzepjal se k novému tvůrčímu rozmachu a po propuštění z nemocnice zkomponoval během sedmi týdnů Koncert pro orchestr. Dožil se i jeho premiéry.
Interpretace Bartókova Koncertu pro orchestr je nesporně vizitkou každého orchestru. Obsahuje mnohá náročná sóla, prokomponované ansámbly, komplikovaně propletená fugata, virtuózní i lyrické pasáže. Předvést se tu může snad každý člen velkého symfonického orchestru. V první větě, temné noční hudbě, mě zaujaly „renesančně“ fanfárové žestě, ve druhé části zase dvojice dřev, z nichž každá se představila svojí variací v jiném vzájemném intervalu. Zahájily upovídané uštěpačné fagoty v sextách, následovány synkopickými hoboji v terciích, drzými klarinety v septimách, flétnami v kvintách, svítivými trubkami v sekundách atd. Mrtvolným tichem naproti tomu začala věta třetí, žalozpěv plný trýznivého stesku po domově. Ve čtvrté části se vždy těším na rozverný klarinet, který si začne hrát po svém a během čtyř taktů strhne celý orchestr do nového bujarého pochodového tempa, jakési parodie na fašistický pochod ze slavné Šostakovičovy Leningradské symfonie. Amerika jí tehdy byla plná a těžko říct, zda Bartók tak trochu nežárlil na její popularitu… Závěrečná pátá věta pak oslnila především vynikajícími virtuózními běhy smyčcových skupin ve strhujících tempech. Bartók sklidil po právu bouřlivé ovace ve stoje. Celá řada filharmoniků se zaskvěla ve svých sólech a jmenovat jedny by znamenalo neprávem zapomínat na druhé.
Provedení Koncertu pro orchestr se vyznačovalo skvělou souhrou a zvýrazněnou „francouzskou“ barevností, nesporně zásluhou Lucie Leguay. Uchvátila sotva slyšitelnými pianissimy, napětím, jež elektrizovalo, stavbou gradací a diferenciací dynamiky. Co mi trošku chybělo, byl zemitý, lehce barbarský maďarský drive, ta dravá bartókovská jadrnost. A to přesto, že pozdní Bartók už barbarství odrostl a jeho Koncert pro orchestr není Podivuhodný mandarín, Taneční suita ani Kontrasty… Zkrátka bylo to výborné, po všech stránkách vysoce přesvědčivé provedení a k dokonalosti chyběl jen pověstný krůček…
Sólo pro Igora Ardaševa a Koncert pro orchestr
26. února 2026 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno,
Program
César Franck: Symfonické variace pro klavír a orchestr
Vincent d´Indy: Symfonie na francouzský horalský nápěv, op. 25 pro klavír a orchestr
Béla Bartók: Koncert pro orchestr
účinkující
Igor Ardašev – klavír
Filharmonie Brno
Lucie Leguay – dirigentka
