Armida je jedno z nejlepších operních představení v Plzni

Armida je poslední dokončené dílo Antonína Dvořáka na námět slavného nábožensko-hrdinského eposu Torquata Tassa (1544–1595) Osvobozený Jeruzalém (La Gerusalemme liberata), jehož první verzi Tasso dokončil v roce 1575, oficiálně vyšel v roce 1581. Téma první křížové výpravy lákalo Tassa od mládí – epos Jeruzalém (Gerusalemme) začal psát již jako čtrnáctiletý, výsledkem byl tehdy zatím jen rytířský poem Rinaldo, který vyšel v jeho osmnácti letech v roce 1562. Jeho mistrovské a koncepcí i obsahem novátorské dílo Osvobozený Jeruzalém přišlo na svět až o deset let později. Vypravuje o první křížové výpravě, která pod vedení Godefroye z Bouillonu dobyla Jeruzalém v roce 1099. Godefroy z Bouillonu, představující moudrého a statečného muže, je hlavní postavou díla. Tasso při práci využíval historických materiálů kronikářů, zvláště spisů Viléma z Tyru, k základním faktům a jménům přistupuje jeho barvitá fantazie, inspirace Homérem a Ludovicem Ariostem (1474–1533). Tasso vytváří nové příběhy, nové hrdiny, do dějů vstupují nadpřirozené síly. Proti křesťanským bojovníkům stojí kouzla a čáry orientu, dobývání svatého města a střet dvou kultur je u Tassa vyjádřen prostřednictvím mileneckých párů a jejich tragických osudů. Nejvýraznější z nich je příběh rytíře Rinalda a jeho lásky ke krásné kouzelnici Armidě, jeho pokání a rozhodná účast v závěrečné bitvě. Tasso zmítán náboženskými i literárními pochybnostmi, trpící těžkou duševní chorobou, se však stále vrací ke svému rytířskému eposu a začíná jej přepracovávat. Po letech práce na díle (1587–1592) vydává jeho novou verzi Dobytý Jeruzalém (Gerusalemme conquistata), v němž vynechává milostné epizody, základními aspekty jsou tu morálka a náboženství. Úspěch však Tassovi nová verze nepřinesla. Zato původní Osvobozený Jeruzalém se stal inspiračním zdrojem pro nespočet uměleckých děl, na operních jevištích figuruje prakticky od vzniku opery jako žánru. Toto téma uvedl na jeviště mimo jiné již Claudio Monteverdi (1624), Jean-Baptiste Lully (Armida, 1686), Georg Friedrich Händel (Rinaldo, 1711), Tommaso Traetta (Armida, 1761), Antonio Tozzi (Rinaldo, 1775), Christoph Willibald Gluck (Armida, 1777), Josef Mysliveček (Armida, 1778), Joseph Haydn (Armida, 1784), Luigi Cherubini (Armida abbandonata, 1782) či Gioacchino Rossini (Armida, 1817).

Do češtiny přeložil Osvobozený Jeruzalém jako první Jan Evangelista Purkyně v roce 1834, jsou z něj zachovány jen části. Jako celek vyšel česky poprvé Osvobozený Jeruzalém až v překladu Jaroslava Vrchlického v roce 1890 a právě Vrchlický je i autorem libreta pro Armidu Antonína Dvořáka. V opeře se koncentruje na nejfrekventovanější zápletku Tassova eposu o Armidě a Rinaldovi. Ve Vrchlického zpracování je Armidin otec Hydraot král Damašku a Armida má svou krásou mámit křižácké vojsko, vnést do něj svár a spor, a tak vojáky odvrátit od dobývání města a šíření křesťanské víry. Armida zprvu odmítá splnit příkaz svého otce podporovaný vládcem Sýrie a čarodějem Ismenem, Armidiným nápadníkem. Když však Armida zjistí, že ve vojenském táboře je i rytíř Rinald, kterého zahlédla na lovu a zamilovala se do něj, souhlasí. Proniká až k vůdci křižácké výpravy Bohumírovi (Vrchlického překlad jména Godefroy) z Bouillonu a vypráví mu lživý příběh o pronásledování své rodiny. Setkává se s Rinaldem, který podléhá její kráse. Ismen unáší Armidu se zamilovaným Rinaldem do kouzelného paláce v poušti. Zde však Armida odmítá Ismenův požadavek, aby Rinalda zabila, a přiznává, že rytíře miluje. Nenávistný Ismen nastrojí lest – do paláce vpouští rytíře Ubalda a Svena hledající zmizelého Rinalda, prozradí jim úkryt štítu archanděla Michaela a jeho kouzelnou moc. S pomocí štítu rytíři Rinalda z paláce odvádějí. Ismen tak může získat zpět Armidu. Rinald těžce zraněn v poušti lituje, že myšlenku křižáckých vojsk zradil a podlehl svodům Armidy. Zde jej nacházejí Ubald, Sven a poustevník Petr, obměkčeni jeho upřímnou lítostí jej uzdravují pomocí Michaelova štítu. Rinald se okamžitě zapojuje do bojů, střetává se s Ismenem a v boji vítězí, v následujícím souboji mu podlehne i další bojovník, který se tu objeví. Rinald netuší, že je to Armida, která se umírajíc v jeho náručí vyznává ze své lásky k němu a přijímá z jeho ruky křest. Premiéra Dvořákovy opery se konala 25. března 1904. Velký úspěch však vlivem mnoha nepříznivých okolností, především nedostatečné přípravy a nedotaženého hudebního provedení, neměla. Dvořák krátce na to 1. května zemřel, aniž se dočkal takového přijetí svého díla, které si zaslouží. Jeho Armida je totiž hudebně mimořádně kvalitní, díky hudbě dramatická a nesmírně působivá navzdory ne právě zdařilému Vrchlického libretu, které je především až nelogicky slovně opulentní, místo toho, aby bylo skutečně dramaturgicky dobře vystavěno. Žádoucí kontrasty, gradace, síla výpovědi – to vše je obsaženo v geniální Dvořákově hudbě. Způsob, jakým skladatel pracuje s motivy, hudebními plochami, jak hudebně vyjadřuje charaktery postav i prostředí, je obdivuhodný.

Po premiéře se objevovala Armida na jevištních výjimečně, naše scény k ní zachovávaly uctivou obezřetnost. V zahraničí byla uvedena Armida v roce 1961 Staatoper Bremen pod taktovkou George Alexandera Albrechta v německém překladu s Montserrat Caballé v titulní roli. Loňské provedení ve Wexfordu, které nastudování díla pod taktovkou Norberta Baxy věnovalo dlouhou a pečlivou přípravu, se setkalo s mimořádným ohlasem v zahraničním tisku a bylo vysoce ceněno. U nás uvedlo Armidu naposledy Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě v roce 2012 v hudebním nastudování Roberta Jindry. V Plzni se hrála jen dvakrát – v roce 1925 a 1943. Nyní to bude tedy v Divadle J. K. Tyla její teprve třetí nastudování v historii.

Armida je na provedení mimořádně náročná pro orchestr i pěvce, navíc se jedná o dílo s mnoha postavami a ani party menších rolí nejsou snadné. Monumentální dramatické plochy se střídají s lyrickými v působivých kontrastech, v symfonických částech, u sólistů i sboru se prolínají motivy křesťanské s orientálními, zcela specifické je hudební vyjádření křižáckých vojsk. Do partu Muezína a Ismena jsou zakomponována četná orientální melismata. Důsledné odstínění všech těchto hudebních aspektů v orchestru i ve zpěvních partech je podmínkou pro to, aby hudební kouzlo opery vyniklo v celé své kráse.

Martin Otava přistoupil k dílu s respektem k autorovi opery i Torquatu Tassovi jako jejímu inspiračnímu zdroji, přitom za plného využití moderních inscenačních postupů. Plzeňská Armida je hluboce sdělná, moderní, působivě v sobě snoubí historický patos s atraktivním světem orientálních kouzel, přitom je zcela prosta prázdných teatrálních gest, a proto přirozená a ve svém vyjádření pravdivá. Má výtečně řešenou scénografii: odehrává se na nápadité moderní scéně Hartmuta Schörghofera, který navrhl i odpovídající dobově koncipované kostýmy (výjimkou je uniforma krále Hydraota evokující Muammara Kaddáffího) a který ve Wexfordu inscenaci rovněž režíroval. Jeviště je rozděleno napříč pohyblivou stěnou složenou z navzájem oddělených posuvných matných desek, které jsou podle potřeby průhledné, jindy jsou systémem zrcadlových ploch. Spojují i rozdělují prostor v duchu jednotlivých obrazů a jevištních akcí. Atmosféru vytvářejí jednoduché projekce a zrcadlení těchto projekcí i dění na jevišti. Iluze prolínání světa kouzel a realističtějších křižáků je dokonalá. Zrcadlení, pronikání, prolínání projekcí s postavami – to vše vytváří mimořádně působivou magickou atmosféru jakési třetí dimenze. Navíc tento systém opticky násobí počet lidí na scéně, nabýváte dojmu, že křižácké voje jsou takřka všude; pěvcům je vidět do tváře, i když stojí zády či bokem. Jak velká síla tkví v této jednoduchosti!

Martin Otava velmi dobře dokáže využít možností, které unikátní systém skýtá. Jeho režie nesklouzává k lacinému efektu, ale jde pod povrch postav i dějů. Vlastní jevištní akce jsou vypracované, přehledné a dobře vystavěné. Výjimkou je závěr 2. dějství, kdy má unést Ismen Armidu a Rinalda z křižáckého tábora. Ismen zde však není přítomen na scéně, jeho hlas zní pouze z reproduktoru, není tedy jasné, co se s mileneckým párem stalo. Herecké akce a pohyb pěvců jsou zcela v souladu s hudbou, což dnes není v operní režii vůbec samozřejmostí. Martin Otava vede pěvce k přirozenému hereckému projevu, přistupuje tak k hlavním i vedlejším postavám. Dění na jevišti tak působí zcela autenticky, neexistuje žádné hluché místo, vše má potřebnou gradaci. Režisér zachytil i charaktery postav včetně démonického Ismena, který během děje neprochází (na rozdíl od Armidy a Rinalda) vývojovým obloukem, a mohl by se snadno stát jen obyčejným záporným prvkem v romantické love story. Zde je však děsivě živelným manipulátorem, kterého charakterizuje rozevlátý hadovitě démonický pohyb. Pohybová spolupráce s Jiřím Pokorným se bohatě vyplatila. Scéna v paláci zapojením členů DJKT baletu rovněž získala na účinnosti. Precizně provedené a zcela přesvědčivé byly i náročné souboje (choreografie Karel Basák). Inscenačně a režijně je tato Armida v současnosti v DJKT rozhodně nejlepší operní inscenací.

Dirigent Norbert Baxa řídil náročné představení v délce tří hodin s jedinou pauzou suverénně a v plné koncentraci. Umělci se obtížného úkolu zhostili se ctí. Nicméně je zřejmé, že aby nádherná Dvořákova hudba vyzněla plně ve své plastičnosti, barevnosti a kráse, potřeboval by jak orchestr, tak pěvci ještě více času na přípravu a žádoucí vypracování. Častá střední dynamika orchestru působila málo rozmanitě, plastičnosti celku by prospěla také výraznější agogika. V řadě míst, zejména v exponované žesťové sekci, by bylo třeba dosáhnout větší pregnantnosti a souhry. Potřebná proporce mezi vokální a instrumentální složkou ale byla zachována, poměrně hutně instrumentovaný orchestr nikdy pěvce nekryl.

Důraz na permanentní hudební dramatičnost se promítl do výkonu pěvců. Všichni jsou dobře disponováni včetně představitelů menších rolí, uvolněný zpěv však někdy nahrazovali silovým, z pěveckých partů se tak vytratila žádoucí kantiléna. Ivana Veberová v titulní roli byla výrazově a herecky mimořádně přesvědčivá, svůj pěvecky nesnadný part zvládla v celém jeho rozsahu, její hlas však zněl úžeji, a ne tak barevně jako jindy. Aleš Briscein zpíval obtížnou roli Rinalda bez technických problémů s důrazem na průraznost zvuku. Pohybově a herecky nadaný mladý ukrajinský pěvec Andrii Kharlamov má krásný sytý baryton, jako Ismen však často sklouzával ve vyhrocených momentech k naturálnímu pěveckému projevu. Technicky jistý byl Jozef Benci jako Hydraot, Jan Hnyk dobře uplatnil svůj znělý hlas v roli poustevníka Petra, leč ani oni se nevyhnuli zbytečnému přepínání hlasu. Ušlechtilým pěveckým projevem se z tohoto přístupu vymykal Jiří Brückler jako vůdce křižácké výpravy Bohumír z Bouillonu, který zpíval s pěveckou jistotou, s plnou znělostí svého barytonu, s žádoucí kantilénou i potřebnou srozumitelností textu. Znělostí, barvou a rovněž kultivovaným pěveckým projevem na sebe výborně upozornil v roli rytíře Ubalda Josef Kovačič, kvalitně ztvárnil rytíře Svena Josef Moravec. Daniel Kfelíř zpíval jak Muezína, tak Hlasatele, lépe se zjevně cítil v druhé roli, Muezínovy orientální koloratury ještě potřebují dopracování. Sirénu ztvárnila půvabně Radka Sehnoutková, v dalších rolích vystoupili jako rytíři Dudo, Gernard a Roger Tomáš Kořínek, Miro Bartoš a Viktor Bezkorovainyi.

Sbor opery DJKT nastudovaný Jakubem Zichou nebyl v nástupech vždy jednotný, působil nevyrovnaně, sbor Sirén na začátku 3. dějství byl tak silný, že sólistku nebylo slyšet. Srozumitelnost zpívaného textu byla jak u sólistů (s výjimkou J. Brücklera), tak u sboru často nedostačující.

Po režijní a inscenační stránce působí představení výborně, z hudebního hlediska ještě potřebuje čas, aby uzrálo. V každém případě je na dobré cestě a není důvod pochybovat o tom, že by v reprízách provedení nedosáhlo potřebné jistoty a plastičnosti. Pak bude Armida jednoznačně patřit k nejlepším inscenacím čtyřsouborového Divadla J. K. Tyla. Atraktivním zážitkem je v každém případě již nyní.

Výše zmiňovaný fenomenální úspěch Armidy ve Wexfordu bude dost možná stát na počátku vlny mezinárodního zájmu o tuto Dvořákovu operu. Tuzemské publikum k ní může najít cestu díky představení v Divadle J. K. Tyla a zajímavé srovnání přinese jistě nová inscenace Armidy v Národní divadle v Praze v květnu letošního roku. Neprávem opomíjené opeře Antonína Dvořáka se tak možná blýská na lepší časy.

Antonín Dvořák: Armida
premiéra 28. ledna 2023
Divadlo J. K. Tyla, Velké divadlo

Inscecační tým
Hudební nastudování: Norbert Baxa
Dirigent: Norbert Baxa / Jakub Zicha
Režie: Martin Otava
Režijní spolupráce: Monika Hliněnská
Scéna a kostýmy: Hartmut Schörghofer
Choreografie soubojů: Karel Basák
Pohybová spolupráce: Jiří Pokorný
Světelný design: Jakub Sloup
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Jakub Zicha
Hudební příprava: Maxim Averkiev, Martin Marek
Asistent režie: Michal Lieberzeit
Nápověda: Viktorie Šimůnková
Inspice: Petra Kuldová Tolašová

Obsazení
Hydraot, král Damašku: Jozef Benci / Jevhen Šokalo
Armida, jeho dcera: Libuše Santorisová / Ivana Veberová
Ismen, vládce Sýrie: Andrii Kharlamov
Rinald, rytíř: Aleš Briscein / Jakub Pustina
Bohumír, vůdce křižácké výpravy: Jiří Brückler / Jakub Hliněnský
Petr, poustevník: Jan Hnyk
Sven, rytíř: Tomáš Kořínek / Josef Moravec
Gernand, rytíř: Miro Bartoš / Dalibor Tolaš
Dudo, rytíř: Viktor Bezkorovanyi / Tomáš Kořínek
Ubald, rytíř: Josef Kovačič / Michal Marhold
Roger, rytíř: Viktor Bezkorovanyi / Josef Jordán
Hlasatel / Muezín: Daniel Kfelíř / Jan Kukal
Siréna: Radka Sehnoutková / Becca Conviser
(recenzované obsazení označeno tučně)

Sbor opery DJKT
Orchestr opery DJKT
Balet DJKT