Arnaud Bernard: Tosca (přispěl Giacomo Puccini)

  1. 1
  2. 2

Čtenáři Opery Plus blogují

V rámci takzvané obnovy repertoáru neboli nahrazování starých, okoukaných inscenací novými uvedlo Národní divadlo na konci ledna premiéry nového nastudování Pucciniho Tosky. Jak známo, stěžejními pilíři tohoto kusu je drama, dojemnost a extrémní srdceryvnost, což (samozřejmě díky mistrnému zpracování autorů) dělá z Tosky jeden z největších trháků v operní literatuře, navzdory poměrně rozšířenému názoru, že i vzhledem k jisté povrchnosti je to „kýč jak bič“. Nebo možná právě i díky tomu.

Pokud se režisér rozhodne zbavit dílo atributů, díky nimž je populární už přes sto let a na kterých koneckonců celé stojí, měl by přijít s nápadem, který diváka skutečně utvrdí v tom, že toto otočení vzhůru nohama má smysl a není tu jen pro to, aby si režisér něco dokazoval nebo se snažil jen prvoplánově šokovat.

Nová pražská inscenace v tomto ohledu zůstala přinejlepším zhruba v půli cesty. Zvýraznění postavy Scarpii ani s tím související všudypřítomnost policejních příslušníků nejdou proti libretu, režisér (také kostýmní výtvarník a světelný designér) Arnaud Bernard navíc dokázal vytvořit šedivou, hutnou, až hororovou atmosféru, jež v člověku umí vyvolat skutečně až silně nepříjemné pocity. Nápady jsou dotaženy do detailů, za všechny zmíním například „opravdovou“ krev, mučení Cavaradossiho elektrickým proudem, vyjádřeným hrůzu nahánějícím stroboskopem, či nezvykle, ale ne zcela nesmyslně uchopené Te Deum v závěru prvního jednání. Diskuzi jistě vyvolá i řešení závěrečného Tosčina skoku.

G. Puccini: Tosca – Peter Berger (Mario Cavaradossi), Barbara Haveman (Tosca) – ND Praha 2017 (foto © Patrik Borecký)

Potíž je ale v tom, že celá inscenace jako by se utápěla v jakési bezbarvé jednotvárnosti, většina hereckých akcí (v jejich případě režie nic nového nepřináší) působí spíše jako improvizace a skvělou stavbu díla a napětí, které Tosku dělají Toskou, likvidují přidané němé úvody, které se v posledních letech stávají čím dál tím populárnější (viz loni uvedená Butterfly, režie Jiří Heřman), ale jen minimum z nich příslušné inscenaci prospívá. Celku nepomáhá ani zcela nepropracovaný světelný design, který vzbuzuje pocit, že na jeho přípravu už zkrátka nezbyl čas.

Scéna (Camille Dugas) je strohá, syrová a na pohled odpovídajícím způsobem odpudivá; dobrý nápad je podlaha v podobě mapy Říma. Problém scény spočívá spíše v její přílišné hloubce – z horních pater hlediště není viditelná zadní část ochozu, tedy ani nic z toho, co se zde děje. Což je navíc úplně zbytečné, neboť veškeré dění se odehrává spíše v zadní části jeviště (zhruba pět metrů od orchestřiště zůstalo ve druhém a třetím dějství naprosto nevyužito), takže kdyby se to celé jednoduše posunulo o pár metrů směrem k hledišti, zlepšila by se celková viditelnost, divák by byl více vtažen a samozřejmě by se částečně ulevilo i hlasivkám sólistů, kteří by nemuseli vynakládat tolik síly, aby se jejich hlas donesl až do hlediště. Věřím, že vzhledem k hutnosti Pucciniho partitury by to nejeden z nich ocenil.

Navzdory tomuto by se ovšem daly výkony zařadit do mírného nadprůměru. Kdo sledoval obsazení v době, kdy byla inscenace v přípravách, jistě zaregistroval, že se několikrát změnilo jméno představitelky titulní role. První premiéru nakonec odzpívala (a slušně odehrála) nizozemská pěvkyně Barbara Haveman, jíž Tosca evidentně výborně sedí (s Puccinim má zkušenost i ze Scaly). Dokázala přesně vystihnout nejen všechny roviny, které role nabízí (a také vyžaduje), ale rovněž byla příjemně nenápadná v rámci Bernardovy režie. Což bylo sice možná způsobeno nepříliš dlouhou dobou, kterou na zkoušení měla, ale ve výsledku bylo moc příjemné během některých pasáží (například zdařilá Vissi darte) pocítit alespoň nepatrný nádech toho, co jinak v této inscenaci (byť zřejmě záměrně) chybí.

Peter Berger do „svého“ Maria vložil temperament a energii sobě vlastní; pokud člověk přijme fakt, že tento Cavaradossi je zkrátka trochu odlišný, než jakého máme zažitého, jeho pěveckému výkonu se nedá nic zásadního vytknout. Bergerův výkon ovšem hodně zastínila režie, která vlastně z postavy Maria Cavaradossiho udělala spíše vedlejší figuru – ano, i to se dá.

G. Puccini: Tosca – Peter Berger (Mario Cavaradossi), Barbara Haveman (Tosca) – ND Praha 2017 (foto © Patrik Borecký)

Jiří Sulženko byl z premiérové děkovačky částí publika vybučen, ovšem nutno říci, že ne úplně právem. Sulženko má roli Scarpii pod kůží, jeho výkon je jistý a přestože některé vyšší tóny jsou pro něj jako pro basbarytonistu trochu za hranicí přirozeného rozsahu, pěvecky mezi ostatními rozhodně nijak negativně nevyčníval. Scarpia je v Bernardově Tosce titulní postavou, což samozřejmě nemusí sednout každému, ale je třeba zdůraznit, že za případnou kritiku by měl být odpovědný režisér, nikoli interpret, podávající solidní výkon.

Z drobnějších postav je třeba vyzdvihnout Františka Zdeňka, člena Kühnova dětského sboru, který nevelký part Pastýře podal s naprostou čistotou a suverenitou a navíc přinesl oproti sopranistce, jež roli zpívává běžně, něco navíc.

Druhou premiéru svým objemným sopránem zcela ovládla Anda-Louise Bogza, která v porovnání s řadovými reprízami předešlého nastudování předvedla úctyhodný výkon. Zamrzelo jen, že téměř celý svůj part odzpívala ve forte, občasná dynamika by její výkon mohla ještě podpořit. Vizuálně a pohybově je to ovšem stále ta stejná Bogza, jejíž pohyby a teatrální gesta (a taky nekonečné hrátky s nezbytnou šálou či šátkem) si lze po pár zhlédnutých reprízách snadno zapamatovat – zde by měl mít režisér pevnější ruku.

Pěvecký výkon Valtera Borina (Cavaradossi) byl spíše rozpačitý – jeho tenor zvláště ve vypjatých pasážích zněl ve snaze překonat nepříliš velký objem hlasu nepřirozeně a uškrceně. Vyvstává otázka, proč vedení opery neobsadilo roli někým (pěvecky minimálně srovnatelným) z vlastních řad?

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Puccini: Tosca (ND Praha 2017)

[Celkem: 119    Průměr: 2.1/5]

Napsat komentář