Arola Quartet vznikl před dvěma lety ve švýcarském Bernu. Jeho členové pocházejí ze Švýcarska, Ukrajiny a Ruska. Název souboru odkazuje k řece Aare, s níž je spojen nejen počátek jeho působení, ale také představa hudby jako síly, která dokáže překonávat hranice a spojovat odlišné zkušenosti. Dramaturgie brněnského koncertu tuto myšlenku podtrhuje výběrem tří děl, z nichž každé odhaluje jinou oblast komorní hudby.
Láska jako důležitá lidská hodnota
Večer otevře Kvartet z podnětu L. N. Tolstého „Kreutzerovy sonáty“, JW VII/8 Leoše Janáčka, inspirovaný povídkou ruského spisovatele, která nese přízvisko Beethovenovy Houslové sonáty č. 9. Janáčka námět zaujal už v roce 1908, kdy na jeho základě vytvořil dnes nezvěstné klavírní trio. K látce se vrátil o patnáct let později na žádost Českého kvarteta, které si u něj objednalo novou skladbu, a přepracoval ji do dnes známé podoby.
V centru Janáčkovy pozornosti stojí především tragický osud hlavní hrdinky, ženy vystavené útlaku a násilí. „Měl jsem na mysli ubohou ženu, trápenou, bitou, ubitou,“ vysvětloval skladatel svou inspiraci. Bolestný příběh se promítá do hudby plné prudkých zvratů a emocionální naléhavosti. Janáčkův pohled na lásku se však od Tolstého pojetí liší: zatímco v novele se do popředí dostávají její ničivé, negativní stránky, pro skladatele byly láska a soucit důležitými lidskými hodnotami. I proto kvartet dodnes zaujme svým zpracováním literární předlohy v naléhavou hudební výpověď.
Válečné, niterní i interpretační boje
Zatímco Janáček obrací pozornost k tragédii lidského vztahu, Dmitrij Šostakovič ve svém Smyčcovém kvartetu č. 8 c moll, op. 110 obrací pohled především k sobě samému. Dílo napsal v létě roku 1960 během pobytu v Drážďanech, kam odjel komponovat hudbu k filmu Pět dní, pět nocí o bombardování města za druhé světové války. Partituru dokončil během pouhých tří dnů. Kvartet byl oficiálně věnován „obětem fašismu a války“, jeho význam však přesahuje reflexi válečného utrpení.
Šostakovič do skladby vložil odkazy na vlastní tvorbu i svůj obvyklý hudební monogram D–Es–C–H, odvozený z německého zápisu jeho iniciál. Tento motiv zazní hned v úvodu a spolu s citacemi z dalších skladatelových děl proměňuje kvartet v jakousi hudební autobiografii. Osobní rozměr kompozice podtrhují také vzpomínky Šostakovičova přítele Lva Lebedinského, podle něhož skladatel považoval dílo za svůj vlastní epitaf. Osmý kvartet tak působí jako mimořádně intimní zpověď, v níž se ozývají nejen ozvěny předchozí tvorby, ale také obavy a vnitřní zápasy jejího autora.
Od Šostakovičovy osobní zpovědi se program přesune k hudebnímu světu Bély Bartóka. Jeho Smyčcový kvartet č. 4 C dur, Sz. 91, BB 95, vznikl v roce 1928 a patří k nejvýraznějším dílům jeho komorní tvorby. Bartók v něm posouvá zvukové i technické možnosti smyčcových nástrojů prostřednictvím drsných disonancí, nepravidelných rytmů a velkých zvukových kontrastů. Originalita skladby se však neprojevuje jen v jejím zvuku, ale také v promyšlené stavbě. Pět vět je uspořádáno do obloukové formy: první tematicky souvisí s poslední, druhá se čtvrtou, zatímco třetí tvoří samostatný střed celku. Jednotlivé části se tak navzájem odrážejí a vytvářejí sevřenou kompozici, která klade vysoké nároky na technickou připravenost i souhru interpretů.
Setkání Janáčkovy lidské empatie, Šostakovičovy osobní retrospektivy a Bartókovy strukturální architektury tak ve vile Löw-Beer slibuje ucelený pohled na klíčové vývojové proměny smyčcového kvartetu v prvních dekádách 20. století.
