Ať napíšete cokoliv, všechno zní, říká dirigent a skladatel Pavel Šnajdr

Co tě přivedlo ke studiu kompozice a dirigování na brněnské JAMU?
V sedmé třídě jsem začal chodit na ZUŠ do skladby k paní Jarmile Mazourové. Když po revoluci otevřeli na JAMU Celoživotní vzdělávání Kompozice, tak jsem se tam přihlásil – to mi bylo šestnáct. V kurzu si mě všimnul profesor Alois Piňos, který mě následně připravil na přijímačky na JAMU a pak už to jelo. Na JAMU jsme měli Základy dirigování s Emilem Skotákem. Ten jednoho dne přišel s tím, že brněnský sbor Lumír hledá sbormistra. Rozhlédl se tehdy po třídě a zabořil pohled i prst do mě a prohlásil: „Vy byste to mohl dělat, vy máte dobrý ruce.“ S Lumírem jsem bez jakékoliv zkušenosti se sborem udělal první koncert a pak jsem si řekl, že toho buď musím nechat, nebo se profesionálně vzdělávat. Na JAMU jsem následně strávil osm let a dostudoval skladbu i dirigování.

Na JAMU jste byl členem takzvané „Bezmocné hrstky“. Co to bylo a oč vám šlo?
Můj ročník byl velmi silný, myslím, že nás bylo šest: já, Marcela Vocílková, Mario Buzzi, Dan Dlouhý, Pavel Wlosok a Zdeněk Král. S Bezmocnou hrstkou jsme na škole udělali dva společné koncerty a natočili CD, ale tím to zhaslo. Pokusy „Hrstku“ vzkřísit nevyšly.

Předurčil fakt, že jsi vystudoval skladbu, to, že se věnuječ soudobé hudbě?
Vlastně jsem to tak cítil už na JAMU. Můj pedagog Emil Skoták mi říkal: „Berte všechno, na všem se něco naučíte.“ Ivo Medek tehdy obnovoval soubor Ars Incognita, kde se sešli výborní interpreti a pro který pár brněnských skladatelů psalo. Já jsem tam působil jako dirigent, když bylo potřeba. Po škole jsem dostal angažmá v Plzni, kde jsem pobyl asi osm let.

Jak se ti podařilo dostat hned po škole takhle dobré místo?
Nějak intuitivně. Věděl jsem, že v Plzni tehdy působil Petr Kofroň, rovněž žák Aloise Piňose. V Brně jsem ho slyšel několikrát hrát s Agon Orchestra. Když jsem končil studia na JAMU, poprosil jsem prof. Piňose, jestli by mohl Petru Kofroňovi napsat, že bych se rád ucházel v Plzni o nějaké místo. Petr Kofroň mi nabídnul místo asistenta s povinností korepetice. První rok jsem asistoval u každého titulu, po roce jsem potom dostal dirigentské místo.

Kam jsi se posunul z Plzně?
Z Plzně jsem se potom dostal do Baletu Státní opery v Praze. Tam jsme pod vedením Pavla Ďumbaly, kterého jsem znal z Plzně, dělali krásné věci – Prokofjevovu Popelku, Mou vlast… V Praze jsem byl asi tři roky v době debat o slučování Státní opery s Národním divadlem. V Brně hledal tehdejší šéf Rok Rappl někoho na Labutí jezero. Na balety do Brna jsem dojížděl ještě v době, kdy jsem byl v Plzni, protože šéfovské místo po Petru Kofroňovi převzal Jan Zbavitel, který zároveň působil v Brně. V Brně jsem měl půl úvazku a „díky“ operaci Jana Zbavitele jsem dostal příležitost narychlo nastudovat Romea a Julii. Do toho mi ještě volali z Olomouce, kde mi nabídli místo šéfdirigenta. Tam jsem pobyl asi rok. Z Olomouce jsem odešel do Brna, kde jsem skončil v letošním roce přibližně po třinácti letech.

Co děláš teď?
Od září učím na brněnské konzervatoři teorie a dirigování, obligátně.

Myslíš, že ti studium kompozice pomohlo v tvé dirigentské kariéře?
Myslím, že ano. Na jednu stranu jsem prošel klasickým studiem, velkými symfonickými díly, ale vedle toho jsem pořád dělal soudobou hudbu a dívám se tím pádem na věci trochu jinak. To vede často k nedorozuměním s hudebníky, kteří to chtějí dělat po svém. Klasiky jsem se nikdy sveřepě nedržel. Mnohdy je tedy těžké přesvědčit muzikanty, aby se na věci podívali jinak, než jsou zvyklí, což myslím nejen v soudobé hudbě, ale i v klasice. Někdy se to podaří prosadit, někdy ne, každopádně nejsem terorista.

Skládáš ještě?
Občas udělám aranžmá pro Brno Contemporary Orchestra, když už není čas nebo peníze, aby to udělal někdo jiný. Například v dubnu jsme měli koncert, na který jsem upravil pět Skrjabinových preludií. Chtěl jsem k tomu najít určitý klíč, aby to mělo smysl. Už dřív jsem upravil Satieho Parade. V květnu jsme měli stý koncert a dramaturga Viktora Pantůčka napadlo, že bychom měli udělat sto tónů. Ovšem sto tónů není ani na klaviatuře. Nicméně jsem se toho zhostil a napsal jsem asi dvouminutovou skladbičku. Po škole, ještě v Plzni, jsem se snažil něco dělat, ale vždycky jsem to vyhodil s tím, že je to blbý. Nicméně profesor Emmert vždycky v hodinách instrumentace říkal: „Ať napíšete cokoliv, všechno zní.“

Co tě to napadlo založit si soubor, který hraje pouze soudobou hudbu?
Mým velkým životním snem bylo mít vlastní orchestr. Když jsem se vrátil z Plzně, šel jsem za Ivo Medkem, tehdejším rektorem JAMU a ptal se ho, jak to vypadá s Ars Incognita, že bych rád ve spolupráci pokračoval. Ten mi nabídl pár kontaktů jako například Štěpána Filípka, Lukáše Mika nebo Jonáše Harmana, se kterými jsem založil nejdřív něco jako Soubor pro soudobou hudbu, hráli jsme v začátcích na Studiích soudobé hudby na JAMU, kde jsem začal dělat doktorandské studium. Pro shánění grantů byla nicméně třeba právní subjektivita, takže jsme s Jonášem Harmanem jednou před koncertem v šatně přemýšleli nad názvem. K založení spolku jsou třeba tři lidé, tak jsme uvažovali o A-triu. Začali jsme žádat a dostávat první podpory. Název Brno Contemporary Orchestra (BCO) vznikl vlastně pro Fórum Hradec Králové, i když já osobně tyto anglické názvy nesnáším, ale byla to jakási parafráze na London Symphony Orchestra. Jsem rád, že už jsme trochu zapustili kořeny.

Proměnila se ti hodně od začátku hráčská základna?
V podstatě od začátku jsem chtěl mít stálé hráče, nicméně jsem počítal s tím, že to taky nemusí vyjít. Samozřejmě, pokud už má někdo z jakéhokoliv důvodu dost, mám rád, když se na rovinu domluvíme. Snažím se pořád budovat stálou základnu a už se mi podařilo mít na jednu pozici víc muzikantů, což je samozřejmě skvělé.

Máte nějaké zázemí, kde můžete pravidelně zkoušet, mít nástroje?
To bohužel nemáme. Je to všechno ještě dost partyzánské. V současnosti zkoušíme v bývalém klášteře Voršilek, máme tam pronajatou jednu místnost, ne dlouhodobě. To znamená, že když máme zkoušku, všechno tam musíme navozit – pulty, nástroje, koberce kvůli akustice. Přesto jsem moc rád, že nadále dostáváme granty, i když je to mnohdy polovina z toho, co žádáme. Vyděláváme si i jinak skrze různá hostování, festivaly, nahráváme pro americkou společnost Parma Recordings.

Samozřejmě bych ale rád muzikantům poskytl lepší zázemí co se financí týče, protože party, které hrají, jsou opravdu náročné. Stabilní zázemí finanční i časové by potom z mé strany mohlo vést k větším nárokům a přísnosti. Delší dobu už oboustranně cítím, že je potřeba se posunout trochu dál. Máme produkční Blanku Prokšovou, která se v podstatě stará o všechno, moje žena Lucie nám taky vypomáhá s PR, Martin Hrdina nám dělal grafiku, od loňské sezóny (Martin už byl příliš vytížený) spolupracujeme s Denisou Kuimcidis a Martinem Svobodníkem, kteří vymýšlí a realizují krásné vizuály a videa.

Potřebovali bychom ale pořádnou a stálou pracovní sílu na administrativu a „strategické“ vedení – to ale vypadá, že se brzy podaří. Pravda je, že potřebujeme technické zázemí, nástroje, prostor na zkoušení, já bych potřeboval nějakou kancelář, doma už nemám noty kam dávat, no a pak samozřejmě finanční zázemí. Moje ideální představa je, mít tak dvacet stálých hudebníků na poloviční úvazek. Hrát soudobou hudbu na celý úvazek prostě nejde. Nehledě na to, že skrze jiný repertoár si budují další hráčské dovednosti na klasice, což je potřeba.

Pokud by hudebníci hráli také v jiných tělesech nebo učili na ZUŠ, tak bych s nimi v týdnu zkoušel pravidelně 2-3 dny 3-4 hodiny, bez ohledu na to, jestli máme koncert nebo ne. V tu chvíli bychom mohli přijít do rozhlasu a nabídnout, že budeme natáčet zadarmo soudobou hudbu. Myslím, že by nám tímto způsobem mohlo přibýt i více aktivit a koncertů, výjezdů a podobně. Rád bych přizval jiné dirigenty, aby v BCO hostovali. Bylo by to oboustranně inspirující a obohacující. V současnosti jsme sice všichni profesionálové, ale pořád to děláme amatérsky, a to je věc, kterou bych rád posunul dál.

Kdo vás podporuje?
Podpory brněnského magistrátu si velmi vážíme, ten v oblasti nezřizované kultury je skutečně velkorysý. Přesto, když jsme měli teď schůzi ještě s dalšími soubory, napadl mě jeden bod – podmínka v grantech, kdy pokaždé potřebuji zdůvodňovat důležitost naší činnosti, úspěchy a přehled koncertů, po tolika letech, kdy nás už znají. Potřebovali bychom člověka, který se v tomto vyzná, který sestavuje projekty. No a samozřejmě granty z ministerstva kultury jsou pro nás absolutně zásadní.

Uvažovali jste o nějaké podpoře od vašich fanoušků a posluchačů, něco jako má například Orchestr Berg?
Jednáme teď s jednou kolegyní, že by nám dělala ředitelku a o toto všechno se starala. Potřebujeme nastavit nějaký systém. Zatím to všechno dělám já, nerozumím tomu, dělám to špatně a výsledek potom tomu odpovídá.

Jak začala vaše spolupráce s vaším dvorním dramaturgem Viktorem Pantůčkem?
Už ani nevím. Ze začátku jsem dramaturgii dělal já, párkrát Vítek Mikeš z filharmonie. Viktor Pantůček dělal dramaturga Expozice Nové hudby a už nevím, jestli jsem ho oslovil já nebo přišel sám, ale každopádně je to člověk s obrovským rozhledem nejen přes hudbu, ale i literaturu, výtvarné umění, architekturu a všechno toto propojuje dohromady. Píše nám programy, na to máme od posluchačů výborné ohlasy, navíc je Brňák, takže má přehled o různých prostorách, kde lze hrát. Občas se během roku stane, že dramaturgii nelze z nějakého důvodu dodržet a Viktor je schopný to okamžitě modifikovat, což u soudobé hudby není jednoduché vzhledem k rozmanitému obsazení v jednotlivých skladbách.

V případě soudobé hudby si asi málokdo dovede představit, kolik je tam aspektů, které je potřeba zvažovat. Jsem za to moc rád a doufám, že se mnou Viktor vydrží. Navíc si u něho vážím obrovské otevřenosti – není úzce specializovaný jen na experimentální kusy, ale dokáže kombinovat i „klasiku“ se „soudobkou“, což si myslím, že je skvělé. Osobně mám rád všechno – inu, Blíženec. Model pouze soudobé hudby už někdy považuji za trochu přežitý. Prostě nedělám rozdíly – buď je to dobrý nebo ne.:)

Dáváte skladatelům ať českým, tak zahraničním nějaké zakázky?
Ano dáváme. Každý rok uvádíme aspoň pět nebo sedm premiér. Máme nato rezervu v rozpočtu. Skladatelům dopředu řeknu, kolik na to mám a vždy jsme to dodrželi. Řekl bych, že jsme už udělali desítky premiér na zakázku.

Hrajete také v zahraničí?
Párkrát jsme byli v Polsku, na Maltě a na Slovensku.

Jaký byl váš dosavadní největší úspěch v Čechách?
Z mediálního hlediska určitě účast na Pražském jaru v roce 2020, kdy nás festival sám oslovil, což byl historicky první koncert Pražského jara, který se odehrával v Brně a byl streamován. Údajně ho sledovalo osmdesát tisíc diváků a do týdne měl 130 tisíc zhlédnutí. Pro mě osobně je ale úspěch to, když posluchači odchází z našeho koncertu spokojení a kdy mám pocit, že naše práce není zbytečná.

Máte nějaké stálé publikum?
Určitě máme pár posluchačů, kteří chodí pravidelně, a dokonce mě žádají o nahrávky koncertu. Publikum je různorodé jak věkově, tak „odborně“.

Pokud vím, máte vlastní abonentní cyklus?
Máme. Každá jednotlivá sezóna má vlastní téma. Ročně děláme pět až sedm koncertů. Ovšem opět to souvisí s potřebou profesionální produkce, protože například cenu vstupenky jsem vymýšlel já, přičemž nám někteří „markeťáci“ nadávali, že je to málo. Že prý, když bude cena vyšší, přijde víc lidí. Nízká cena je podezřelá. Nicméně byl bych rád, aby naše koncerty byly posluchačům finančně dostupné.

Je teď pro vás snadnější sehnat peníze, než když jste byli ještě neznámý soubor v začátcích?
S Denisou Kuimcidis a Martinem Svobodníkem, kteří nám dělají promo videa, jsme vytvořili prezentaci, která by měla posloužit ke shánění soukromých peněz. Na zaplacení managementu už nám v rozpočtu nezbývá. Pokud bychom měli fungovat opravdu pořádně, pak potřebujeme v managmentu tři lidi na plný úvazek a ty zatím nezaplatím.

Myslíš, že má v dnešní době smysl vydávat CD? Vzhledem k různým sítím, médiím a tak dále řada vydavatelství krachuje…
Za covidu jsem přesvědčil grantové instituce, že když nemůžeme koncertovat, natočíme CD. Nahráli jsme u Parma Recordings parafráze českých skladatelů na Smetanovu Mou vlast. CD Má vlast je na Spotify a YouTube kanálu… Příští rok bude sto let od narození Pierra Bouleze a Aloise Piňose, Petr Kofroň, Piňosův žák bude mít sedmdesát let. Takže nahrávat chceme určitě, uvažujeme o vydání na vinylu… Samozřejmě je to zase otázka financí a času, protože u velkého vydavatelství může vyřízení jedné nahrávky trvat i rok a půl.

Jelikož děláme rozhovor v době vánoční, co by sis přál pod stromeček?
Zdraví, hlavně duševní. I když radši bych si vlastně ani nic nepřál, protože pak je člověk nepříjemně překvapený. Přál bych si, abych tady nebyl zbytečný, abych byl užitečný, abych co nejmíň lidí zarmoutil a v hudbě, aby nám naše práce dávala smysl jednak jako tvůrcům, ale jednak aby to také dávalo smysl i našim posluchačům.

Společensky si přeji, ať lidi přestanou blbnout. Spoustě věcí už přestávám rozumět. Nikdy lidstvo neovládalo takové množství energie jako dnes. Nedokážeme se adaptovat na rychlost vývoje, proto je tolik sebevražd a depresí. Donedávna se na venkově žilo feudálním způsobem, dělalo se rukama. V dnešní době každý ťuká do počítače, nevidí za sebou jasný výsledek své práce. Do toho žijeme v blahobytu a společnost takto degeneruje. Vidím to na svých dětech, mladí neumí dělat, nechce se jim. Na tom skončila římská civilizace, lidem se nechtělo dělat a ženy nechtěly rodit děti. Nám už se dnes nechce ani ty děti plodit. Takže bych si přál, aby se společnost vzpamatovala.