Zápisník Jindřicha Bálka (67)
Vždycky se dá přemýšlet nad tím, jak publikum spoluvytváří koncert. Srovnání zahajovacího koncertu sezony České filharmonie ve čtvrtek a koncertu PKF v neděli bylo v tomto směru obzvlášť zajímavé. Oba dirigoval Jiří Bělohlávek a programy byly atraktivní. Čtvrteční Sukův Asrael pro publikum složené především z pozvaných hostů, za přítomnosti televizních kamer – a nedělní Beethovenova Devátá byla pro stálé publikum jako poslední ze tří koncertů k dvacátému výročí založení orchestru.
Zahajovací koncert sezony České filharmonie se hodně nesl v duchu nejslavnostnější možné společenské akce. Je tu obvyklá nevýhoda, že sezona České filharmonii začala už Dvořákovou Prahou – na druhou stranu orchestr má dost svých dalších partnerů, které je důvod pozvat. A příležitost vyslat do světa televizní obraz se nikdy neodmítá. Program patřil k těm nejsilnějším, jaké si můžeme v české hudbě představit – a Česká filharmonie se svým šéfdirigentem tu stála na piedestalu se svými nejlepšími dovednostmi.
Patnáct Obrazů podle Dürerovy Apokalypsy Luboše Fišera zahrála intenzivně a koncentrovaně – ale se stejnou intenzitou a sevřeností potom padesátiminutového Asraela. Toto dílo nahrál Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií už na počátku devadesátých let minulého století, uvedl ho s mnoha zahraničními orchestry, kde hostoval, a zvolil ho i pro své hostování na Pražském jaru se Symfonickým orchestrem BBC v roce 2008. Sám tehdy uvedl, že dílo ukáže všechno, co orchestr umí – a vedle toho je hluboké a niterné. Vzhledem k atmosféře letošního zahajovacího koncertu sezony bylo toto provedení na prvním místě „reprezentativní“. A vzhledem k mimořádně osobnímu tónu celé skladby to byla skoro škoda – a jako zvaný návštěvník čtvrtečního provedení jsem dost záviděl řádným platícím divákům provedení pátečního, které jsem neslyšel.
V neděli pak Jiří Bělohlávek s PKF uvedl Beethovenovu Devátou, dílo rovněž reprezentativní a náročné – a zároveň jedno z nejhlubších, které evropská hudba má. Zaznělo v komornějším zvuku a bylo by možné o tom vést stejnou debatu jako nad Mahlerem. S odstupem několika dnů od obou koncertů k jubileu PKF se mi ale zdá, že diskuse se má vést víc o pojetí skladby než o nějakém „zvuku samotném“. A v tom se mi zdá, že Bělohlávkovo provedení šlo přesně po smyslu díla a jako posluchač jsem najednou větší zvuk nepostrádal. Zatímco před týdnem jsem nejspíš očekával lyričtějšího a více „vídeňského“ Mahlera… Podstatná je ale atmosféra nedělního koncertu, kdy nebylo pochyb, že většina publika přišla jak na orchestr, tak na dirigenta, tak na právem slavnou Beethovenovu skladbu. Že z jedné její melodie, pravda důležité, je také evropská hymna, to o jejím skutečném rozměru nic nevypovídá. Dirigent byl ve vedení orchestru stejně přesný jako vždycky, také stejně emocionálně zdrženlivý jako vždycky – a přesto působil jaksi uvolněněji a v přirozeném dialogu s hráči i publikem. Vedle toho stál zajisté za pozornost kvartet vokálních sólistů, kterému vévodil basista Jan Martiník a jehož stejně spolehlivou oporou byla Simona Houda-Šaturová. A také Pražský filharmonický sbor.
Píšeme tady o něčem tak subtilním, jako je atmosféra. Nejde samozřejmě jenom o atmosféru, zrovna tak je důležitá úroveň provedení. Ale aby vznikla podobná silná atmosféra, slavnostní i srdečná, musí za tím opravdu v nějakém smyslu stát dvacet let práce. A to nemluvíme o tom, co pro nás předpřipravil už sám Beethoven. Neměli bychom ale oddělovat jednu věc od druhé, ty nejzajímavější umělecké zážitky beztak vznikají až ve chvíli, kdy jsou nějakým způsobem splněny všechny důležité podmínky najednou.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Petra Hajská, Morris-Media 2014
