Autentická interpretace není dogma, ale dialog, tvrdí houslista Fabio Biondi

Maestro, dovolte mi na začátek patrně pro vás již tradiční otázku – proč jste se rozhodl věnovat svou hudební kariéru právě staré hudbě a dobové provozovací praxi? 
Se starou hudbou jsem se setkal před mnoha a mnoha lety, konkrétně v roce 1976. V té době jsem byl velmi mladý, začínali „pionýři“ staré hudby jako např. Nikolaus Harnoncourt. Vzpomínám si na jeho nahrávku Bachových kantát. Pro studenta konzervatoře bylo naprosto šokující slyšet hrát někoho tímto způsobem, v té době to bylo něco naprosto nového. Fascinovalo mě to. Kladl jsem si otázku, proč to takto dělají. Velmi mě to zajímalo a začal jsem s velkým nadšením studovat tento repertoár. Byl jsem tehdy jediný, kdo v té době věřil, že nejdůležitější věc je jazyk interpretace, nebo interpretační jazyk, řeč.

Co dnes nazýváme poučenou interpretací se mi jako označení líbí. Protože to znamená porozumění jazyku hudby. Nejdříve to bylo baroko, poté se přidal klasicismus a dnes se už řada hudebníků snaží takto uchopit i romantickou hudbu. Byla to od začátku moje vášeň. A to je také důvod, proč se nevěnuju pouze barokní hudbě. Možná lépe řečeno jsem jednoduše zvědavý hudebník.

Je vůbec možná autentická interpretace staré hudby? Pokud vím existují různá křídla, některá velmi dogmatická. Jak to vidíte vy?
To je velmi rozsáhlá a zajímavá otázka. Pravdivost správné interpretace je enormní argument. Protože když se bavíme např. o ladění nebo způsobu hry, skutečná historie hudby je podstatně komplikovanější než tyto prvky. Např. každé město, nebo místo v Evropě má jiné ladění. Oč se dnes snažíme je tak trochu hloupý kompromis. Tedy barokní ladění 415 Hz, klasické 430 Hz a současné 442 Hz.

Např. ladění v Neapoli bylo velmi nízké, oproti tomu v Benátkách ve Vivaldiho době bylo velmi vysoko, dokonce výše, než používáme dnes v moderních orchestrech. Je tedy třeba vědět skutečně hodně. Každý v tehdejší době hrál jinak – např. Corelli hraný v Itálii a Correliho tehdejší interpretace v Německu byla jiná. Je tedy nemožné stanovit pravdivý obraz. Musíme si uvědomit, že máme pravděpodobný způsob hry a zkorigovat ho s faktem, jakou cestou se chceme vydat.

Pro mě osobně je smutné – a s tím polemizuju – přesvědčit publikum, že hrajeme přesně tak, jako v Zelenkově době. Sociální podmínky jsou naprosto rozdílné. Na základě dobových knih a dokumentů víme, jak to v té době bylo, ale pochopitelně to nemůžeme reprodukovat stejným způsobem. Pro mě osobně je extrémně důležité ukázat v interpretaci hlubokou znalost tehdejšího hudebního jazyka, frázování, artikulaci apod. a současně předat publiku neskutečnou kapacitu, jakou dnes máme, díky obrovským znalostem o jednotlivých kusech, které hrajeme. „Luteránský“ způsob interpretace barokní hudby je pro mě upřímně trochu pošetilý, protože nemá smysl předstírat pravdu z doby, která byla v každém aspektu tolik rozdílná od doby, v níž žijeme dnes.

Myslím si, že je důležité být otevřený, bdělý, sbírat informace každý den a komunikovat. A to je to, co mám rád na mém hudebnickém životě, sdílet tyto myšlenky s mnoha hudebníky po celém světě. Nerozlišuju mezi barokními nebo moderními orchestry. Snažím se být otevřený této komunikaci a je to úžasné. Můžu vám říct, že v každé části světa se setkávám s fantastickými, zvědavými, otevřenými orchestry, které se zajímají o styly a způsob interpretace. To je velké vítězství autentické interpretace.

Jsou právě toto argumenty, které používáte při práci s klasickými moderními symfonickými orchestry?
Svým způsobem používám stejný jazyk a řadu příkladů, které jsou pro hudebníky a porozumění věci důležité. Co je pro mě neuvěřitelně důležité, je mít vždy své housle s sebou. Když to jednoduše zahraju, porozumí tomu každý hudebník na světě. Protože když mluvím, mluvím, mluvím, je to pro hudebníky jako muzikologická přednáška. Často mají dirigenti při dirigování problém správné komunikace s orchestrem. Vzpomínám si, že když jsem ještě byl koncertním mistrem, zažíval jsem, že dirigent má problém, jak hudebníkům správně vysvětlit svou koncepci. Když to zahraju, je komunikace s orchestrem daleko jednodušší.

Patříte k hudebníkům muzikologům, kteří kromě cvičení na nástroj tráví hodiny v archivech hledáním nových starých partitur a studováním teorie dobové praxe?
V archivu trávím opravdu hodně času. Můžu říct, že polovinu svého života jsem strávil studiem partitur a teorie. Považuju to za velmi důležité. Na druhou stranu nesouhlasím, jak v současnosti mladá generace improvizuje. Poslechnou si nahrávku a pak se ji snaží imitovat, namísto toho, aby při studiu repertoáru šli skutečně do hloubky. Znovu se vracím k pojmům baroko, klasicismus, raný romantismus.

Každá hudba má spoustu detailů sama v sobě. Naším úkolem je, porozumět jazyku, pokusit se pracovat do detailu, s detailem, reinterpretovat tuto hudbu s mnoha nápady. Přesně toto byl můj argument na dnešní zkoušce s brněnskou filharmonií. Rozumíte tomu, kolik máme v dnešní době možností zabývat se artikulací nebo typologií zvuku? Jsme frustrování romantickým, nebo pozdně romantickým repertoárem, protože nemáme čas jít při studiu těchto děl do hloubky. Ale starší hudba už prozkoumaná je. Když si orchestr pozve dirigenta na Brahmse nebo Schumanna, nemáme čas se bavit o detailech, zkoumat je. To je smutné. Na práci s orchestrem je třeba dostatek času. Orchestry jsou otevřené, jsou šťastné hrát jinak, protože každý dirigent je jiný. Na mé práci nic nemění fakt, jestli diriguju Zelenku, Mozarta nebo Brahmsovu symfonii. Na čem záleží, je mít dostatek času na sdílení představy o skladbě, kterou společně studujeme.

Co za tím je, že neustále nemáme na nic v podstatného čas?
Ve světě hudby je to jednoduše otázka financí. Kdo si může dovolit angažovat dirigenta na deset dnů? Z mého pohledu hrozí nebezpečí, pokud orchestry nebudou mít čas porozumět rozdílu mezi jednotlivými dirigenty, protože ti v takto krátkém čase studují věci stále stejným způsobem. Doufám, že v budoucnosti pochopíme, že hudba není obchod. Hudba je něco velmi důležitého pro každou generaci. Potřebujeme čas a potřebujeme podporu na změnu pochopení a uchopení hudby. Hudba je velmi delikátní záležitost. Dirigent by měl strávit dost času na přípravu, na to, jak bude skladbu interpretovat. Já osobně jsem ještě nikdy neměl žádný problém s orchestrem. Hudebníci jsou šťastní, když vidí, že dirigent nese skutečně hlubokou, silnou myšlenku. V každém koutě světa vidím otevřené hudebníky, a to je fantastické.

Jste autorem dramaturgie brněnského koncertu?
Ve skutečnosti ano. Umělecký management byl velmi otevřený. Vybral jsem směs několika pro mě důležitých bodů. Jedním z nich byl italský repertoár věnovaný baroku, galantnímu stylu a romantismu. Samozřejmě můj velký přítel Vivaldi, můj maskot. Galantní styl reprezentuje Nardini, kde vystoupím jako sólista, Boccherini je jediný klasický italský symfonický skladatel. Byl jsem šťastný, když jsem mohl navrhnout Zelenku, nejen proto, že je Čech, ale je to skutečný génius. Je na čase ho zasadit do koncertních programů. Jeho hudba přináší brilantní řešení v harmonii, je to něco skutečně výjimečného. Někdy jsem opravdu rozzlobený na pořadatele, když navrhuju Zelenku, nikdo ho nezná.

V hudebními historii je řada geniálních skladatelů, kteří jsou v dnešní době naprosto zapomenutí. Je proto důležité, utvořit jim místo v koncertních programech. Zlobí mě politika stojící za dramaturgií operních nebo koncertních domů. Osmdesát procent operního repertoáru je konstantní. To je hrůza vidět po světě sto různých Traviat od Verdiho. Nemluvím o jiných skladatelích, ale i u těch stálých se hrají stále stejné tituly. Publikum je inteligentní a není potřeba s nimi zacházet jako s idioty. Je důležité vzít publikum na stejnou loď a ukázat mu, jak komplexní je historie hudby. Jsme zase u ekonomického problému, protože pořadatelé se bojí riskovat, že nenaplní koncertní dům. Znovu opakuji, že hudba není obchod. I když nemáte plný sál, je důležité seznámit publikum s hudební historií.

Letos si v Čechách připomínáme Rok české hudby, a proto mi nedá nezeptat se – jaký je váš vztah k české hudbě? 
Třeba Dvořák, ale proč od něj hrajeme stále stejné skladby? Nikdo například nezná Svatou Ludmilu. Upřímně pokud mluvíme o Janáčkovi, pak je to pravděpodobně jeden z největších géniů hudby 20. století. Brno je na Moravě a Morava byla v 17. století velmi důležitá. Např. Vivaldiho hudba tu byla ceněna až do konce jeho života. Mozart si velmi vážil Bendy. Myslivečka – a opět tito vynikající skladatelé nejsou dostatečně hráni. Je to tedy na hudebnících jako jsem já, představit publiku velmi důležitou část této hudební historie. Jinak nabízíme publiku stále stejné skladby navíc bez dostatku času na jejich pořádnou interpretaci. Takto vychází ven velmi zvláštní produkt.

V Brně dirigujete moderní symfonický orchestr a hrajete starou hudbu. Dirigoval jste někdy orchestr staré hudby, ale současný kus?
Ne, nikdy. Vím, že to existuje. Ale čeho si ve své hudební práci cením kromě spolupráce s mým orchestrem Europa Galante, je právě spolupráce s moderními symfonickými orchestry. Našel jsem totiž u nich největší kapacitu a kvalitu hry i dobrou mentalitu. Když uvádím barokní program, rád diriguju od houslí. Diriguju takto i rané Verdiho opery nebo Beethovenovy symfonie. Protože toto byla provozovací praxe do roku 1849/1850. Dirigování s taktovkou přišlo až s pozdním romantismem. Koncertní mistr dává často lepší nástupy než dirigent, housle mluví tělem přirozeně a jasně. Je krásné sdílet tuto zkušenost. 

Do jaké míry ovlivní současného člověka v běžném životě fakt, že se v tom pracovním prakticky stále pohybuje v době o mnoho století dříve, a to nejen na poli intelektuálním, ale emočním a duchovním.
Srovnáme-li mnohé generace interpretů, napadá mě příklad Gustava Leonhardta. Byl to fantastický člověk, ale naprosto uzavřený v minulosti. Jeho dům byl muzeum, čaj pil ze šálku z 18. století. S takovýmto odporem k moderní společnosti nesouhlasím. Já jsem naprosto opačný případ. Jsem moderní člověk, stará hudba je pro mě zázrak.

Užíváme si hudbu, která vznikla před tři sta lety. Přitom ale nesmíme zapomenout, že jsme moderní lidé, i když jsme současnou společností kontaminováni. Hledat si útěchu v minulosti je ale patologické. Ukazuju tím, že mám z moderní společnosti strach. Samozřejmě, že existuje řada důvodů k obavám v současné společnosti, přesto musíme proti této patologii bojovat a rozpoznat, že jsme moderní.

Náš rozhovor vychází těsně před vánocemi. Smím se vás zeptat, co byste si přál pod stromeček jako hudebník a co jako člověk?
Moje přání jako hudebníka je být velmi opatrný ohledně hudebníků na celém světě, protože orchestry jsou fantastické a je potřeba hudebníky na celém světě chránit. Ekonomické důvody přináší orchestrům velký stres. Přeju si, aby svět rozuměl tomu, jak důležitá je pro společnost hudba a podpořit ekonomicky tyto aktivity skrze zdůrazňování její nezbytnosti. Hudebníci potřebují podporu. Moje největší přání tedy je, aby se lidé, kteří mají peníze, probudili a pomohli hudbě.

Moje osobní přání se týká mé rodiny. Někdy jsem trochu smutný, že nejsem dostatečně doma. Ale můj život je tak úžasný. Když jsem doma, přeju si, abych zůstal zdravý a mohl pokračovat se stejným nadšením.
Děkujeme za rozhovor!