Až budu muset z toho krásného divadla odejít, bude to hrozný okamžik mého života

Patnáct let uplynulo od úmrtí mezzosopranistky Libuše Neubarthové 

Je to neuvěřitelné, ale je to již patnáct let, kdy opustila 7. července 2000 tento svět česká mezzosopranistka Libuše Neubarthová, dlouholetá sólistka opery Divadla J. K. Tyla v Plzni. Její dlouhá, čtyřicetiletá kariéra je obdivuhodná. Narozena 1926 v Plzni.

Libuše Neubarthová je typickou představitelkou velmi silné a početné generace, která vstupovala do uměleckého života operní sólistky v době poválečné. Učila se zpěvu soukromě, jako bylo tehdy ostatně časté. Byla žačkou legendárního šéfa plzeňské opery, dirigenta Antonína Bartáka (1886–1959), jenž proslul ve své době v Plzni vyhlášenou soukromou pěveckou školou. Mohl se vykázat velmi zajímavými výsledky, vedle mezzosopranistky Libuše Neubarthové to byla báječná sopranistka Blanka Vecková, operetní hvězda Marie Grafnetterová, tenorista Antonín Votava nebo basista Jaroslav Honzík.

Antonín Barták byl šéfem plzeňské opery v letech 1927–1948. Měl údajně pevnou ruku ve vedení sólistů na scéně. Právě Antonín Barták to byl, kdo vlastně odstartoval divadelní působení Libuše Neubarthové, když ji po čtyřletém pěveckém výcviku přijal roku 1944 do operního sboru s povinností malých sól. Sólistkou se ale stala až roku 1949, kdy již operu Divadla J. K. Tyla vedl zajímavý triumvirát František Belfín – Karel Berman – doktor Karel Vašata. Jmenoval ho tehdejší ředitel plzeňského divadla Zdeněk Hofbauer po odchodu Antonína Bartáka do penze. Umělkyně se o této době svých sólistických začátků hezky vyjádřila v knize Divadelní návraty Jiřího Šantory: „Byli jsme tehdy souborem, kde všichni byli stejně mladí, stejně chudí a nesmírně zapálení pro divadlo.”

Již v této éře, kdy František Belfín provedl mimo jiné Dvořákovu operu Čert a Káča, si Libuše Neubarthová mohla ověřit své charakterní a komediální dispozice v roli Káči. Dokonce si ji zahostovala v Národním divadle v Praze. V Plzni se představila jako Cherubín v Mozartově Figarově svatbě a poprvé si vyzkoušela Varvaru v Janáčkově Kátě Kabanové. Belfín systematicky začal pěstovat symfonické koncerty, v nichž Libuše Neubarthová zastala mnoho altových sólových partů ve vokálně-instrumentálních formách.

František Belfín odešel v roce 1955 jako šéf do Prahy k Filmovému symfonickému orchestru. Tím vyvstala potřeba změny ve vedení. Novým šéfem opery se stal Bohumír Liška, patrně nejvýraznější dirigentská osobnost v dosavadních poválečných dějinách plzeňské opery. V jeho éře se stala Libuše Neubarthová častou interpretkou moderních děl dvacátého století a českých novinek, které Liška velmi preferoval a uváděl. Ovšem za cenu často prázdného hlediště, musím spravedlivě dodat. Neboť šedesátá léta jsem již od dětských let uváděné opery v plzeňském divadle pilně sledoval. Plzeňská opera měla tehdy silné interní obsazení! Za šéfování Bohumíra Lišky byli například generačními kolegy Libuše Neubarthové v prvooborovém tenorovém oboru Oldřich Spisar, Miroslav Frydlewicz a Zdeněk Jankovský, všichni tři postupně přední sólisté Národního divadla v Praze. V altovém oboru se objevil mimořádný talent Věry Soukupové, na níž Liška postavil skvělou premiéru Bizetovy Carmen, kdy Libuše Neubarthová zpívala pochopitelně Mercedes. Alternovala ale s Věrou Soukupovou roli v Chivrije v premiéře Musorgského komické opery Soročinský jarmark. Shodou okolností vůbec první opery, kterou jsem live v divadle v Plzni viděl. Účinkovala v premiérách Enšpígla Otakara Jeremiáše, Tkalců Víta Nejedlého, Plamenech Jana Hanuše, Svítání nad vodami Ivo Jiráska, Verchovině Zdeňka Blažka, Hurníkově novince Dáma a lupiči, až po opravdu pro mne skutečně výrazná soudobá díla Jiřího Pauera Zuzana Vojířová či skvělá Krútňava Eugena Suchoně.Nelze opomenout ani československou premiéru díla Albert Herring Benjamina Brittena. Podmanivou premiérou byly zejména Zásnuby v klášteře Sergeje Prokofjeva. V obou těchto moderních operách našla plzeňská mezzosopranistka pěkné charakterní role. Nejvíce mi utkvěla v paměti z této doby v titulní postavě opery skladatele Rudolfa Karla Smrt kmotřička. Její scény s Tátou šumařem Jiřího Berdycha a Doktorem Miroslava Frydlewicze byly kouzelné. A jen tak matně mě napadá: Proč se tohle krásné Karlovo dílo nehraje? V téže době interpretovala ale také významnou titulní roli Thomasovy Mignon, Olgu i Chůvu v Čajkovského Eugenu Oněginovi, pannu Rózu ve Smetanově Tajemství, kterou si zazpívala později znovu v inscenacích v éře doktora Karla Vašaty.Velmi zdařilý a jevištně přirozený byl Niklas v Offenbachových Hoffmannových povídkách. Později vynikla opět v roli kalhotkového typu – Octaviána v Růžovém kavalíru Richarda Strausse. Výraznou se mi jevila rovněž její interpretace Hraběnky v Čajkovského Pikové dámě.

Doktor Karel Vašata nastoupil do role šéfa opery v roce 1967, po odchodu Bohumíra Lišky do Prahy. Musel se utkat o šéfovský post s tehdejším operním šéfem z Ústí nad Labem – Františkem Vajnarem, který měl tehdy o Plzeň velký zájem. Ten nastudoval v Plzni roku 1967 jako své konkurzní představení Gounodovu Fausta a Markétku, v režii ústeckého režiséra Norberta Snítila. Libuše Neubarthová byla tehdy ve Vajnarově premiéře zdařilým Sieblem. Byli to ale tehdy především sólisté opery, včetně paní Neubarthové, kteří raději pomohli k šéfovskému místu doktoru Karlu Vašatovi. Podle hesla bližší košile než kabát. Báli se výměn v souboru, obávali se, že by s Františkem Vajnarem přišli noví lidé z Ústí nad Labem a byli by obsazováni na jejich úkor. Sázka vyšla sólistům v tom smyslu, že jim doktor Karel Vašata šel v počátku své éry na ruku v obsazování podstatných rolí. V jeho éře se i vytvořil jakýsi poradní triumvirát sólistek opery, Věra Vlčková – Libuše Bláhová – Libuše Neubarthová. Tyto tři dámy, jejichž kariéra na konci let šedesátých kulminovala, spoluurčovaly vlivem na šéfa dramaturgii, či angažování nových sólistů opery. Myslím, že v této etapě se dostala i Libuše Neubarthová ke kýženým vrcholným rolím mezzosopránového oboru. Po odchodu velkého oborového talentu Libuše Márové do Prahy se jí také více uvolnil prostor. A jak říkával doktor Vašata, život je vždy otázkou potřeb a v divadle prý to platí dvojnásobně.Po Děčaně Smetanových Braniborů v Čechách se Libuše Neubarthová dočkala i Bizetovy Carmen. Přece jen Věra Soukupová, Libuše Márová, nebo za Bohumíra Lišky v jeho inscenaci Carmen často hostující o volných sobotách Ivana Mixová, ba i Jelena Obrazcovová, byly příliš značnou konkurencí. Partnery ve zcela nové inscenaci Carmen roku 1967 byli již dříve osvědčený José Zdeňka Jankovského, nově pak disponovaný tenorista Radmil Kvírenc. Libuše Neubarthová zpívala druhou premiéru spolu s Radmilem Kvírencem. První naopak mezzosopranistka Alena Kupková, která byla po úspěchu první premiéry za záhadných okolností propuštěna. Kuloární informace, proč se tak stalo, zveřejňovat nebudu.

Solidní byl Záviš Libuše Neubarthové ve Vašatově a Zoulově inscenaci Smetanovy Čertovy stěny, pěvecky i představitelsky. Vašata sice vyhlásil po Liškovi líbivé heslo, které znělo: „Vrátíme diváky, vyhnané z divadla modernami za Lišky, zpět do hlediště.“ Ale sám se chtěl jako šéf promptně také předvést netradiční dramaturgií. Díky ní byla paní Neubarthová působivým Maffiem Orsinim v premiéře Donizettiho opery Lucrezia Borgia roku 1973, baronkou Grünwieselovou  v premiéře Mladého lorda Hanse Wernera Henzeho za přítomnosti německého autora, nebo upovídanou Lízalkou v inscenaci opery Maryša Emila Františka Buriana (1974). V roli šéfa Vašata provedl vrcholné dílo Falstaff Giuseppe Verdiho (1974), kde nalezla Libuše Neubarthová výbornou roli Mrs. Quickly. Další československá premiéra byla po Henzem zase z gruzínské tvorby – Daisi Zacharije Paliašviliho, kde nalezla výraznou mezzosopránovou roli Nano. Ve Vašatově inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové, v režii Oldřicha Kříže, v prosinci 1977, byla ke konci jeho šéfovské éry Varvarou. Zřejmě ve svém životě naposledy si zazpívala ono nádherné – „A já dívka jsem mladá, a já raděj’ do rána, ach léli, léli, léli, do ráníčka do rána…“ V dialogu s Váňou Kudrjášem. Byl jsem u toho tehdy blízko, ale netušil jsem, že Varvaře je již dvaapadesát let. Svého jistě nejmilejšího operního šéfa přežila divadelně o třináct let, odcházela z divadla až v roce 1992.

Pro mne osobně byla Libuše Neubarthová především výraznou představitelkou středních a menších mezzosopránových a altových rolí, kde převládal pocit poctivé, solidní muzikantské a jevištní práce. V mé paměti zůstane především její interpretace titulní role Smrt kmotřičky plzeňského rodáka Rudolfa Karla, Smetanova panna Róza i Záviš, Offenbachův Niklas i Pucciniho Suzuki, Gounodův Siebel i Straussův Octavián, výrazná Janáčkova Rychtářka nebo Burianova Strouhalka. Nepřeberná galerie mnoha rolí v soudobé české a světové tvorbě, jimž odevzdávala své schopnosti. Jednou mi vyznala: „Já nedovedu pochopit, že lze jen tak z divadla odejít, já si život bez divadla představit nedokážu. Až jednou budu muset z tohoto krásného divadla odejít, bude to hrozný okamžik mého života.”

Libuše Neubarthová byla z těch sólistek plzeňské opery, pro kterou bylo umění službou, divadlo drogou a život bez divadla pro ni postrádal jakýkoliv smysl.

Foto archiv, archiv DJKT Plzeň, Divadlo.cz / Věra Caltová