V cembalistce Zuzaně Růžičkové odešla podle odborníků výjimečná, respektovaná umělkyně. Po celý život se jako hudebnice i jako pedagožka zasazovala o to, aby bylo cembalo chápáno jako plnohodnotný koncertní nástroj. Vyzdvihují její charisma a pódiové vystupování i to, že se jako jedna z prvních cembalistek na světě vedle barokního odkazu Bacha začala věnovat hudbě dvacátého století.
Zuzana Růžičková ve středu zemřela ve věku devadesáti let. Ještě před několika dny s ní byl v kontaktu muzikant, hudební skladatel a pedagog Jiří Hlaváč. „Do posledních dnů před převozem do nemocnice byla velmi aktivní, redigovala texty knížky pro americkou nadaci, stále vyučovala,“ uvedl Jiří Hlaváč. „Byla to žena s neuvěřitelně těžkými životními zkušenostmi a traumatickými zážitky z doby holokaustu, která naštěstí přežila a dokázala je překonat,“ připomněl hudební publicista Petr Veber.
Jiří Hlaváč vyzdvihl to, že se Růžičková věnovala i novodobé vážné hudbě. „Byl tam most přes [manžela, hudebního skladatele] Viktora Kalabise i k hudbě Bohuslava Martinů. Fascinovala hrou zpaměti, jako student jsem chodil do Městské knihovny, kde v průběhu několika večerů udělala celý Bachův temperovaný klavír a nepamatuji, že by někdy před sebou otevřela noty,“ vzpomíná. „Měla velkou míru vznešenosti, takže i v době, kdy jsme jezdili z tehdejšího Východu na Západ, dokázala přesvědčit špičkové publikum v Americe, Japonsku, Anglii. Všichni byli v údivu nad tím, co všechno je Zuzana Růžičková v rámci cembala, ale i pedagogiky, nahrávací činnosti, schopná zvládnout. Tam toho bylo moc,“ řekl.
Také Petr Veber vyzdvihuje obrovský kus práce, který za Růžičkovou zůstal. „Budila obdiv tím, že na černé desky kompletně natočila celé obrovské Bachovo dílo pro tento nástroj,“ připomněl. Zuzana Růžičková podle něj patřila v poslední třetině minulého století k těm nejznámějším tuzemským interpretům klasické hudby, jako byli Josef Suk, Václav Hudeček nebo Smetanovo kvarteto. „I když už nehrála a i když už učila jen omezeně, intenzivně a ráda organizačně pracovala pro soutěže mladých hudebníků – pro rozhlasovou soutěž Concertino Praga, u jejíhož zrodu byl v šedesátých letech Viktor Kalabis, a pro mezinárodní interpretační soutěž Pražského jara,“ připomněl.
Jiří Hlaváč, který v komisích s Růžičkovou seděl, připomíná, že měla ohromně věcný vhled, byla nesmírně koncepční, nepodléhala momentálním náladám. „Nikdy jsem se jí na to nezeptal, ale myslím, že nikdy její hmotnost nepřekročila šedesát kilogramů. Kde v sobě brala tak neuvěřitelné množství energie a takové zaujetí a ohromnou míru nasazení – to je pro mě velký otazník,“ uzavřel.
