Balet Gala 2025 ve Velkém divadle jako svědectví o měnícím se vztahu choreografů k hudbě
Všichni hosté vystoupili v současných choreografiích, posluchači konzervatoří vsadili na klasiku, současná i klasická čísla tančili členové domácího souboru baletu DJKT. Na programu bylo celkem sedmnáct výstupů, tím osmnáctým, závěrečným, byla Sinfonietta Leoše Janáčka v choreografii Petra Zusky, kterou balet DJKT provedl již na konci ledna letošního roku na mimořádném projektu Čtyři řeky (recenze zde), jímž se DJKT zapojilo do celoměstských oslav desetiletého výročí Evropského hlavního města kultury Plzeň 2015. Dramaturgie Gala jí přisoudila takový význam, že ji uvedla jako součást názvu celého večera – letos tedy zněl Balet Gala 2025 & Sinfonietta.
Rozsahem ambicióznímu programu dominovaly současné choreografie abstraktního rázu, a jak v úvodu podotkl při svém vstupním pozdravu šéf baletu DJKT Jiří Pokorný, divadlo dalo příležitost i mladým začínajícím choreografům z řad členů domácího souboru. Tančilo se na scéně s bílým pozadím, moderní choreografie vsadily u tanečníků na jednoduché kostýmy v černé a béžové do té míry, že opticky vtiskly večeru jednotný ráz; živelná a kostýmováním barvitá klasika jej rozčeřila bohužel jen několikrát. Letošní Gala charakterizovaly dva aspekty – vynikající taneční výkony a naproti tomu indiferentní přístup současných choreografů k hudbě. Ve většině těchto případů jako by vůbec nehrála roli. Současní choreografové využívají nejen skutečnou hudbu, ale i pouhý rytmický podkres. A to mělo zásadní dopad na celkové vyznění programu.
Moderní choreografie a hudba napříč staletími
Je skutečně překvapivé, jak málo současných choreografií bralo hudbu skutečně v potaz a dokázalo ji vnímat. Úvodní číslo večera Reflected fragments člena baletu DJKT Giacoma Moriho postavené pro pět párů a dvě tanečnice v černém sice využívá klasické taneční prvky a tanec na špičkách, ale tanečníky přeskupuje na jevišti do různých formací za zvuku několika neustále se opakujících dunivých akordů, jejichž autorem je Samuele Rizzuto. Lépe působila druhá Moriho choreografie In The In – Between opět s Rizzutiho doprovodem, už méně stereotypním, béžoví tanečníci a tanečnice (na špičkách) v unisex kostýmech ovšem barevně splývali. Precizní provedení členů baletu DJKT, za něž si zaslouží ocenění, však vnitřní obsah celku ani v jednom ani v druhém případě sdělit nedokázalo. Z ranku čísel ‚bez hudby‘ byla také choreografie Morphology (chor. Rafael Vedra, hudba Greg Haines), v níž se během jedné několikaminutové monotónní klavírní figurace představila technicky vynikající Bianca Teixeira.
Člen baletu DJKT Marius Mathieu nesourodě zkombinoval ve své choreografii Traces of us velkou plochu pouze mluveného textu s hudbou Georga Friedricha Händela, konkrétně Sarabandou ze Suity č. 11 d moll. Rozsáhlá pasáž pohybového divadla, jež ztvárnil sám choreograf spolu s Mackennou Wilson během čtené anglické básně Andrew Norrise (překlad nebyl publiku zprostředkován), byla zcela dominantní a následnou hudební část zatlačila do pozadí.
V souladu s hudbou bylo v zásadě jen několik současných choreografií. Sólisté libereckého baletu Johana Březinová a Richard Svoboda tančili přesvědčivě scénu Kapka jedu, ryze moderní duet zřejmě hádajícího se páru v choreografii Mariky Mikanové na rockovou hudbu Toma Waitse (nar. 1949), která v tomto směru neklade velké nároky. S klasikou je to složitější. Barokní hudba je svými ostrými konturami pro současné choreografie vhodná, byť ji skladatelé jako baletní nevnímali. Proto dobře vyzněl duet s názvem Path (chor. Young Soon Hue), který na Andante Houslového koncertu B dur Antonia Vivaldiho tančili působivě Bianca Teixeira a Lorenzo Alberti.
Vybrat si však k tanečnímu číslu část klasicistní či romantické symfonie, koncertu nebo jiného díla absolutní hudby může být ošidné a je třeba dobře zvážit, co je pro tanec vhodné, a co nikoliv. Důsledně prokomponovaná symfonická i komorní hudba bývá natolik intenzivní ve své výpovědi, že v ní tanec často zaniká. To platilo pro choreografii Reflections člena baletu DJKT Riccarda Gregolina na Klavírní koncert a moll op. 16 Edvarda H. Griega. Gregolin vytvořil ucelenou elegantní choreografii, v přesné souhře a s ladností pohybu ji tančili jeho kolegové Shiori Nirasawa a Simone Carosso, nicméně Griegova hudební výpověď byla silnější. Do této skupiny patří i opusy renomovaného Johna Neumeiera, který byl na Gala zastoupen dvěma choreografiemi v technicky vynikajícím podání Olivie Betteridge a Alexandra Trusche. První, postavenou na třech lyričtějších větách z pětivěté Serenády E dur op. 22 Antonína Dvořáka, nazval Spring and Fall (Jaro a podzim), celek však postrádal žádoucí gradaci a pointu; i v tanečním Tempo di Valse byla prvořadou hudba. Nesouladem s hudbou bylo poznamenáno Adagietto ze Symfonie č. 5 Gustava Mahlera. Meditativní charakter skladby se v Neumeierově choreografii neodrazil, taneční umění Olivie Betteridge a Alexandra Trusche tento fakt nemohlo setřít. V příkrém rozporu s hudbou a povahou díla byl neúměrně realisticky pojatý milostný výstup z inscenace Brahmsova Německého requiem, choreograf Francesco Annarumma, které má DJKT na repertoáru. Kvalita provedení Victorie Roemer a Karla Audyho na tom nic nemění.
Jestliže může být symfonická hudba problémem, zdálo by se, že baletní hudba je pro choreografy ideální. Ukázalo se, že dnes už to nemusí platit. Choreografie duetu Romea a Julie z Prokofjevova stejnojmenného baletu v pojetí Luciana Cannita byla navzdory technicky výtečnému provedení Anny-Marie Maas a Jean-Blaise Druenne poměrně stereotypní a uměli bychom si snadno představit důslednější sepětí s tóny a charakterem Prokofjevova mistrovského díla.
Vrcholem nevkusu byl dle mého názoru duet z baletu Pták Ohnivák Igora Stravinského (1882–1971), jak jej postavil německý choreograf Marco Goecke a který provedli v přesné souhře členové ostravského baletu Gene Goodman a Giuseppe Iodice. Z tanečního hlediska to byl zcela nesmyslný výstup. Nádherné Stravinského melodie ze závěru baletu, nejprve něžné, pak monumentálně úderné, Marcu Goeckemu zjevně nic neříkají – mladíci v černých kalhotách bez ohledu na hudební výraz se snaží trhanými strojovými, nepřirozenými a místy až odpudivými pohyby zřejmě znázornit Ptáka Ohniváka. Když hudba končí – tedy když skončí balet sám – dokonávají své podivné akce ještě notnou dobu v tichu.
Vyvážení klasickým repertoárem
Naštěstí byly současné choreografie proloženy několika klasickými výstupy. Ty přinesly nejen profesionální taneční výkony, ale i tanec provedený v souladu s hudbou a ve výsledku vysokou skutečnou estetickou hodnotu.
Ve velmi dobré kondici se představila Taneční konzervatoř hl. m. Prahy svěží choreografií La Vivandière (Markytánka) Augusta Bournonvilla (1805–1879) s hudbou Cesare Pugniho (1802–1870). Přesvědčivě a s půvabem ji tančily Ela Marie Platilová, Tatiana Vacíková, Emma Vaninetti, Vanesa Vaňková, Ela Zemanová a v sólové variaci talentovaný Adam Bašista. Tatiana Vacíková potěšila publikum ještě sólovou variací z baletu Laurencia Alexandera A. Kraina (1883–1951) v choreografii Vachtanga Čabukianiho.
Sympatický stážista baletu DJKT Go Minakami výborně provedl variaci z baletu Ludwiga Minkuse (1826–1917) Paquita v choreografii Mariuse Petipy a můžeme se jen těšit, že jej uvidíme v některé z rolí klasického baletního repertoáru. Znamenitě se také představili členové souboru baletu DJKT Margarida Gonçalves a Simone Carosso v klasickém Pas de deux Diany a Acteona Cesare Pugniho v choreografii Mariuse Petipy jak po technické stránce, tak z hlediska kultivovanosti pohybu a celkového tanečního projevu.
Skutečným vrcholem klasických čísel a absolutním vrcholem celého Gala byl však pas de deux z Plamenů Paříže Borise Asafjeva (1884–1949) s choreografií Vasilije Vainonena, který na závěr první poloviny večera suverénně zatančili Mami Mołoniewicz a Gaëtan Pires. Oba tanečníci vynikají technickou jistotou, přirozenou krásou pohybu, precizností provedení a šarmem, kterým si okamžitě získávají diváky. Tančili naprosto přesně v dokonalém souladu s nahrávkou, náročné prvky nesly v jejich podání zdání lehkosti. Oběma sólistům lze jen přát, aby tyto role mohli někdy ztvárnit v kompletní inscenaci Asafjevova díla.
Celý večer uzavřela Sinfonietta Leoše Janáčka v choreografii Petra Zusky. Jestliže před zhruba třemi měsíci v kontextu večera Čtyři řeky přinesla po temném Čarodějově učni s problematickým zvukovým doprovodem (chor. Richard Ševčík) žádoucí osvěžující hudební i taneční kontrast, v rámci Baletu Gala 2025 působila jen jako pokračování sledu současných choreografií bez výraznějšího akcentu, a to navzdory Zuskovu specifickému tanečnímu slovníku a vysoce kvalitnímu tanečnímu provedení – tančili Isabel de la Cruz, Margarida Gonçalves, Jarmila Hruškociová, Mami Mołoniewicz, Karel Audy, Gaëtan Pires, Justin Rimke, Richard Ševčík a v sólovém partu Afroditi Vasilakopoulou. Zařazení tohoto opusu se symbolikou české trikolory však bylo pochopitelné v kontextu probíhajících jubilejních květnových oslavách 80. výročí konce 2. světové války.
Tančilo se na nahrávky různé kvality a různé zvukové intenzity, kterou by bylo příště vhodné sladit na jednu dynamickou úroveň.
Letošní Gala přineslo technicky skvělé taneční výkony a prokázalo vysokou úroveň plzeňského baletního souboru. Klasického baletu v něm bylo pomálu, večer lze charakterizovat především jako přehlídku tanečního a pohybového divadla. Dnes zřejmě už nejde o to, aby tanečník souzněl s hudbou, aby vyjádřil její nuance pohybem. Hudba se stává jen jakýmsi více či méně podstatným doprovodem, její skutečnou hodnotu a obsah jako by choreograf ani nevnímal. Proto působily soudobé taneční kreace podobně, byť se lišily. Naopak choreografie klasických baletních čísel byly odrazem hudby, proto tyto výstupy v sobě nesly zřetelná specifika a různorodost. Podstata baletu – vyjádření hudby pohybem, ze současných choreografií většinou zmizela. Je to trend, který vidíme už delší dobu i v režiích operních produkcí. Hudba, která je z podstaty věci základem, se ocitá v druhém, třetím plánu. Nebo mizí zcela a je nahrazena nic neříkajícími elektroakustickými ruchy, které mohou někdy dobře posloužit, ale v abstraktní choreografii bývají neúnosné. Viděno v širších souvislostech, je letošní Gala výpovědí o obecném vztahu choreografů, potažmo inscenátorů k hudbě jako takové. A snad o měnícím se vztahu celé společnosti k ní. Svědčí možná dokonce o postupné ztrátě schopnosti vnímat hudbu v její plné hloubce a významu, v síle její výpovědi. Tento moment by neměl ujít naší pozornosti. Je proto jenom dobře, že letošní Gala přineslo tak širokou paletu výstupů v podání různých baletních souborů, a tedy možnost srovnání a z něj plynoucích podnětů k zamyšlení.
Balet Gala 2025 & Sinfonietta
3. 5. 2025, Divadlo J. K. Tyla, velké divadlo
Program:
1. část
Reflected fragments | Balet DJKT
Choreografie: Giacomo Mori
Hudba: Samuele Rizzuto
Tančí: Isabel de la Cruz, Margarida Gonçalves, Luisa Isenring, Mami Mołoniewicz, Shiori Nirasawa, Novella Petrucci, Afroditi Vasilakopoulou, Simone Carosso, Marius Mathieu, Justin Rimke, Karel Roubíček, Anton Troshchenko
La Vivandére (Markytánka) | Taneční konzervatoř hl. m. Prahy
Choreografie: August Bournonville
Hudba: Cesare Pugni
Tančí: Ela Marie Platilová, Tatiana Vacíková, Emma Vaninetti, Vanesa Vaňková, Ela Zemanová, Adam Bašista
Rerlections | Balet DJKT
Choreografie: Riccardo Gregolin
Hudba: Edvard Grieg – Piano Concerto in A Minor, Op. 16: II. Adagio
Tančí: Shiori Nirasawa a Simone Carosso
Traces of us | Balet DJKT
Choreografie: Marius Mathieu
Hudba: Georg Friedrich Händel – Suite No. 11 in D Minor: III. Sarabande
Autor básně: Andrew Norris
Tančí: Mackenna Wilson a Marius Mathieu
Kapka jedu | sólisté baletu Divadla F. X. Šaldy
Choreografie: Marika Mikanová
Hudba: Tom Waits
Tančí: Johana Březinová a Richard Svoboda
Variace z baletu Laurencie | Taneční konzervatoř hl. m. Prahy
Choreografie: Vachtang Čabukiani
Hudba: Alexander Krain
Tančí: Tatiana Vacíková
Variace z baletu Paquita | Balet DJKT
Choreografie: Marius Petipa
Hudba: Ludwig Minkus
Tančí: Go Minakami
Německé requiem | Balet DJKT
Choreografie: Francesco Annarumma
Hudba: Johannes Brahms
Tančí: Victoria Roemer a Karel Audy
Duet z baletu Romeo a Julie | sólisté Ballett Chemnitz
Choreografie: Luciano Cannito
Hudba: Sergej Prokofjev
Tančí: Anna-Maria Maas a Jean-Blaise Druenne
Spring and Fall | první sólisté Ballett Hamburg
Choreografie: John Neumeier
Hudba: Antonín Dvořák
Tančí: Olivia Betteridge a Alexandr Trusch
Pas de deux z baletu Plameny Paříže | Balet DJKT
Choreografie: Vasilij Vainonen
Hudba: Boris Asafjev
Tančí: Mami Mołoniewicz a Gaëtan Pires
2. část
Morphology | první sólistka Semperoper Ballett, Drážďany
Choreografie: Rafael Vedra
Hudba: Greg Haines
tančí: Bianca Teixeira
In the In – Between | Balet DJKT
Choreografie: Giacomo Mori
Hudba: Samuele Rizzuto
Tančí: Isabel de la Cruz, Novella Petrucci, Afroditi Vasilakopoulou, Marius Mathieu, Justin Rimke, Karel Roubíček
Duet z Ptáka Ohniváka | Sólisté baletu Národního divadla moravskoslezského
Choreografie: Marco Goecke
Hudba: Igor Stravinskij
Tančí: Gene Goodman a Giuseppe Iodice
Path | první sólisté Semperoper Ballett, Drážďany
Choreografie: Young Soon Hue
Hudba: Antonio Vivaldi – Violin Concerto in B-Flat Major – Andante
Bianca Teixeira a Lorenzo Alberti
Pas de deux Diany a Acteona | Balet DJKT
Choreografie: Marius Petipa
Hudba: Cesare Pugni
Margarida Gonçalves a Simone Carosso
Adagietto | první sólisté Ballett Hamburg
Choreografie: John Neumeier
Hudba: Gustav Mahler – Symfonie č. 5 – Adagietto
Olivia Betteridge a Alexandr Trusch
Sinfonietta | Balet DJKT
Choreografie: Petr Zuska
Hudba: Leoš Janáček
Isabel de la Cruz, Margarida Gonçalves, Jarmila Hruškociová, Mami Mołoniewicz, Afroditi Vasilakopoulou, Karel Audy, Gaëtan Pires, Justin Rimke, Richard Ševčík
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
