Plzeňské publikum zná tuto tanečnici z řady klasických rolí. Nastudovala Gulnaru v Korzárovi A. Ch. Adama, princeznu Auroru v Čajkovského Spící krasavici (v Plzni je balet uváděn pod názvem Šípková Růženka) a dvojroli Odetty a Odilie v Labutím jezeře. Upozornila na sebe již v neoklasických baletech Yuriho Vàmose Červený a černý a Anastázie – poslední dcera cara. Když Afroditi Vasilakopoulou hovoří o tanci, cítíte, že jej vnímá velmi silně jako součást své bytosti. „Každá role mi připadá jako nové stvoření sebe samé,“ říká.
Jaká je podle vás Nikia? Jak přistupujete k této roli a k La Bayadère celkově?
V mnoha ohledech se s Nikií hluboce identifikuji. Pro mě představuje ženu se silnými hodnotami a vírou – někoho loajálního, spravedlivého a oddaného službě dobru ve svém světě. Přestože je čistá a čestná, její postavení chrámové tanečnice jí brání následovat srdce. Její potřeby jsou kvůli společenskému postavení ignorovány, a nakonec je obětována, aniž by za to někdo nesl odpovědnost. Její loajalita a služba nemají žádný význam, pokud neslouží zájmům těch, kteří jsou u moci. Tato dynamika rezonuje i dnes. Často se soustředíme natolik na svůj vlastní pohled a prospěch, že nevidíme hlubší pravdy ostatních. V tomto smyslu se s Nikií ztotožňuji – někdy jsem se cítila nepochopená a vztah k ní mi dává sílu nadále bojovat za spravedlnost, principy a hodnoty. Věřím, že její příběh nám umožňuje zamyslet se nad empatií, soucitem a důležitostí poznávání zdrojů našich činů.
Dnešní život ubíhá rychle a je snadné učinit unáhlené soudy nebo rozhodnutí bez sebereflexe. Gamzatti například jedná z pozice ega a strachu, ale je také produktem svého prostředí. Tato složitost mi připomíná rčení: „Buď změnou, kterou chceš vidět ve světě.“ Umění může vyvolat takové uvědomění – někdy stačí pouhé sledování představení, aby se člověk zastavil a zamyslel se trochu hlouběji.
Když tančím Nikii, snažím se, aby její čistota a tichá síla vedly kvalitu mých pohybů. Chci, aby její spiritualita a charakter byly viditelné skrze tělo – její jemnost, klid její přítomnosti a pocit, že její duše promlouvá skrze pohyb. Vize inscenace je samozřejmě dílem choreografa Michala Štípy. Přinesl své umění, zkušenosti a nápady, svou představu o díle chce realizovat na jevišti, vede mě a soubor, pomáhá nám rozšiřovat náš potenciál. V dějství Království stínů je moje interpretace Nikie klidnější a duchovnější. Nikia tam existuje jako vize v Solorově mysli – jeho vzpomínka, jeho touha, jeho vina. Tuto scénu vnímám jako jeho pokus znovu se s ní spojit a smířit se s tím, co se stalo. V tom okamžiku se snažím ztělesnit Nikii jako lásku, kterou ztratil, ale ke které stále cítí hluboké pouto – utěšuji ho a ukazuji, že i přes zradu a tragédii světa zůstává jejich láska čistá a věčná.
Vnímáte příběh Nikie, respektive celého baletu, jako nadčasový?
Ano. I když pochází z odlišné kultury a doby, myslím si, že příběh Nikie je stále velmi lidský a aktuální. Její boj mezi láskou, povinností a nespravedlností je nadčasový. Lidé se dokážou vžít do situace, kdy jsou jejich city omezeny okolnostmi. Proto mi její příběh připadá tak silný, připomíná nám, že empatie a uvědomění nejsou zastaralé pojmy, ale věci, kterými se musíme stále řídit, které musíme neustále aplikovat. Věřím, že díky příběhu Nikie si lidé mohou více uvědomit své vlastní hodnoty – ať už vycházejí z lásky a pravdy, nebo z povrchních úsudků.
Hierarchii jako takovou neodmítám, ale věřím, že by měla existovat proto, aby podporovala růst a vedla méně zkušené, nikoli aby je vykořisťovala nebo kontrolovala. Jsme lidé – nedokonalí, učíme se a vyvíjíme se – a jde o to, abychom se na této cestě navzájem podporovali. Do role Nikie jsem byla obsazena v době, kdy jsem čelila osobním výzvám, a pohled na ni z tohoto úhlu mi dal sílu a víru. Nemůžeme vždy ovládat to, co se děje navenek, ale můžeme si vybrat, jak to interpretujeme a jak na to reagujeme. Tento přístup mi pomáhá najít smysl a vnitřní rovnováhu. Samozřejmě nemám všechno vyřešené – trpělivost je ctnost, kterou se stále učím praktikovat!
Čajkovského Labutí jezero je prakticky synonymem pro klasický balet, naproti tomu La Bayadère, byť klasická, tak známá není. Ovlivňuje toto vědomí nějakým způsobem váš přístup k roli Nikie?
U La Bayadère cítím větší motivaci přivést ji na jeviště právě proto, že není tak rozšířená jako Labutí jezero. Chci divákům ukázat, že i něco méně známého může být stejně krásné, silné a smysluplné. V dnešním světě, kde často nemáme čas na objevování, se populární věci někdy stávají jedinou alternativou – a to může být trochu omezující. Věřím, že diváci si La Bayadère oblíbí a doufám, že si toto objevování užijí. Doufám, že uvedení La Bayadère inspiruje diváky k tomu, aby zůstali zvědaví – aby pokračovali v objevování věcí mimo okruh populárních a uváděných titulů. Aby vnímali divadlo jako inkluzivní prostor, ve kterém je místo jak pro známou klasiku, tak pro díla, jakým je La Bayadère.
Vidím, že ráda objevujete. Zajímají vás zapomenuté či nehrané balety?
Zapomenuté nebo nehrané balety aktivně nevyhledávám, i když si myslím, že mají velkou hodnotu a potenciál. Pro mě se radost z objevování neomezuje pouze na jednu formu. Miluji tanec, ale také ráda zkoumám minulost a způsoby lidského vyjadřování, ať je to literatura, hudba, malířství, filozofie, kinematografie… Každá z těchto a dalších forem mi umožňuje vidět svět a sebe sama novým způsobem. I když tedy možná necítím konkrétní potřebu soustředit se na zapomenuté balety, jsem jim vždy otevřená, protože věřím, že každé umělecké dílo – bez ohledu na to, jak skryté je – má co nabídnout. Svět je plný umění.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni se v roce 2018 stalo vaším prvním angažmá a zůstáváte mu věrná. Záhy jste vystupovala ve významných sólových rolích. Ohlédněme se za nimi…
Do divadla J. K. Tyla jsem nastoupila ve 21 letech a od samého začátku mi byly svěřovány sólové i hlavní role. Byla to velmi obohacující zkušenost – díky úzké spolupráci s baletními mistry jsem dostávala individuální zpětnou vazbu, která mi pomohla růst jak po technické, tak po umělecké stránce. Ve své první sezóně jsem nastudovala roli Madame de Rénal v baletu Červený a černý od Youriho Vàmose. Byla to opravdová umělecká výzva, protože jsem musela ztvárnit velmi zralou ženu, což bylo dost odlišné od mého věku a zkušeností v té době. Měla jsem velké štěstí, že mi pomáhal Youri a baletní mistři, a také mě velmi inspirovala moje kolegyně Andronika Tarkošová, která pracovala na stejné roli. Myslím, že hledání inspirace v ostatních, v procesu přípravy, bylo největší motivací na mé cestě. Následující rok jsem ztvárnila další významnou roli opět v díle Yuri Vàmose – Anastazii (Anastazie, poslední dcera cara poz. red.), která mě opět přiměla zdokonalovat sebe i své umění. Každá výzva, každá role mi připadala jako nové stvoření sebe samé. S každým krokem cítím, že jsem schopna navázat lepší spojení s publikem, se svými kolegy, a nakonec i přispět něčím smysluplným světu prostřednictvím svého tance.
Kterou ze svých dosavadních rolí máte nejraději?
Odetta/Odilie z Labutího jezera je role, která mi je z mnoha důvodů velmi blízká. Především je to jedna z těch vysněných rolí v klasickém baletu – dramatická, intenzivní a nadčasová. Ale je to také role, na které jsem pracovala nejvíce. Strávila jsem mnoho hodin cvičením, přemýšlením o ní a snahou o to, aby byla pokaždé, když ji tančím, autentičtější. Tančím ji od roku 2020 a díky ní jsem se jako umělkyně velmi rozvinula, zejména v porozumění psychologii postav a jejich věrnému vyjádření na jevišti. Je mnoho rolí, které ráda tančím, ale musím zmínit také Louskáčka. Hudba je tak krásná – dává mi pocit klidu a čistoty. Klára je ve svém tanci velmi nevinná a upřímná; umožňuje mi znovu se spojit s dětskou zvědavostí a prostou láskou, kterou všichni nosíme v sobě, i když život nám někdy spojení s nimi komplikuje. Miluji sdílení tohoto pocitu se svými kolegy a diváky – univerzální pocit vřelosti a laskavosti. Další role, která je pro mě velmi zvláštní, je Mineko v baletu Geiko z japonského prostředí. Jedná se o inscenaci, která vypráví příběh Mineko – ženy žijící ve světě, který jí neustále diktuje, kým by měla být, až se nakonec rozhodne následovat svou vlastní pravdu. Tuto ideu považuji za neuvěřitelně inspirativní a relevantní. Její ztvárnění je velmi lidské a zranitelné. Připomíná mi, proč tančím – abych vyjádřila autentičnost a spojila se s lidmi prostřednictvím něčeho skutečného. Upřímně řečeno, je mnoho rolí, které mi jsou blízké. Každá z nich je příležitostí k reflexi, inspiraci, růstu a propojení nejen se sebou samou, ale také s kolegy a publikem.
Ztvárnila jste role v klasických i neoklasických baletních inscenacích, zároveň ale také v baletech současných. Co je vám bližší?
Pokud mluvíme čistě o pohybu, řekla bych, že klasický balet – jednoduše proto, že jsem s ním více seznámena. Vyrůstala jsem s ním, takže je pro mé tělo velmi přirozený. Ale když se na to podívám z širšího úhlu pohledu, záleží na konkrétním díle – na příběhu, choreografii, hudbě a poselství, které za ním stojí. Dokážu se hluboce ztotožnit jak s klasickými, tak se současnými díly, protože každé z nich nabízí něco jedinečného. Například existují klasické balety, které mě tolik neoslovují – jako Spící krasavice, ke které jsem nikdy neměla hluboký vztah. Ale jsou tu současná díla, jako Geiko, která naprosto miluji pro jejich emocionální hloubku a relevanci. Nejblíže mi tedy není žádný konkrétní styl, ale díla, která mi umožňují vyjádřit něco upřímného a smysluplného.
Zastavme u Spící krasavice a princezny Aurory, v plzeňské inscenaci Šípkové Růženky. Jak jste k ní hledala vztah?
Aurora mě nikdy tolik nezaujala, protože na první pohled působí docela nedramaticky – neprochází žádnou hlubokou vnitřní proměnou ani emocionální cestou. Když se ale ohlédnu zpět, myslím, že bych se s ní teď dokázala lépe sžít a objevit více vrstev její osobnosti. Když jsem tančila tuto roli, byla jsem o něco mladší a soustředila jsem se hlavně na technické požadavky. Spící krasavice je extrémně náročný balet a chtěla jsem ho provést co nejpřesněji. Z tohoto důvodu pro mě v té době zůstávala postava poněkud na druhém místě. Nyní, s větším množstvím zkušeností, si uvědomuji, že v Aurořině čistotě a graciéznosti je stále prostor pro prozkoumání hloubky, nevinnosti, a dokonce i jemného emocionálního růstu. Myslím, že dnes bych k této roli přistupovala jinak – nejen jako k technické výzvě, ale jako k příležitosti najít smysl a citlivost v jednoduchosti.
Co vás přivedlo k baletu? Měla jste nějaký příklad v rodině?
Od malička byl tanec mým únikem. Tančila jsem sama ve svém pokoji – dodávalo mi to pocit klidu a soukromí. Moje teta, kterou jsem často navštěvovala, dělala balet a měla staré baletní špičky. Oblékala jsem si je a chodila po špičkách po jejím obývacím pokoji, zcela fascinována tím, co se s těmi botami dá dělat. Nakonec mě rodiče zapsali do baletní školy poblíž našeho domu. Moje první vzory byly starší dívky ve škole a moje učitelka – obdivovala jsem nejen samotné umění, ale také disciplínu a hodnoty, které s ním přicházely. Balet mě naučil hluboké a smysluplné práci, odhodlání, svobodě projevu a být součástí týmu – moje baletní škola mi připadala jako rodina. Jako dítěti, které nacházelo klid v pohybu, mi balet dal něco víc: strukturu a smysl v komplexním světě. Mou motivací vždy bylo objevovat sama sebe prostřednictvím tance. Po velkou část mého života to byl milník v mém osobním růstu. Nikdo v mé rodině není profesionálním tanečníkem, ale jak moje maminka, tak teta chodily v mládí na balet – takže možná to máme trochu v rodině.
Nepostrádáte někdy Řecko? Vaše rodina má z vašich úspěchů jistě radost…
Narodila jsem se a vyrostla v Aténách, ale v Řecku, když se někdo zeptá „Odkud jsi?“, jde vlastně o to, odkud pocházejí vaši rodiče a prarodiče. Rodina mého otce pochází z Pyrgosu na Peloponésu a rodina mé matky z Astakosu v Aitoloakarnanii. Když jsme byli mladší, trávili jsme léto na obou místech, ale teď už tam jezdíme méně často. Astakos je malá přímořská vesnice – krásné místo pro pobyt s rodinou. Řecko je velmi přívětivá a vřelá země a někdy mi chybí, protože je to můj domov. Ale Česká republika je krásná, kulturně živá a aktivní, což se mi velmi líbí.
Moje maminka vždy pozorně sledovala moji kariéru a navštěvuje mě, kdykoli může, obvykle dvakrát ročně. Jsme si velmi blízké. Můj tatínek mě ještě neměl příležitost v Plzni navštívit, ale zůstáváme v kontaktu a trávíme spolu čas, kdykoli přijedu domů na prázdniny. Moje největší podporovatelka však vždy byla moje babička. Stojí po mém boku od samého počátku. Společně jsme bojovaly za to, abych mohla tančit. Posílá mi květiny na premiéry a stále mi každý den volá. Moc by si přála, aby se mohla přijet podívat na mé vystoupení. I když je teď starší a cestování je pro ni náročné, její láska a podpora mě provázejí vždy.
V roce 2017 jste získala dvě ocenění – Cenu Ference Havase pro nejnadanějšího absolventa roku a Cenu poroty baletní soutěže HDA Ballet Competetiton Judges Favorable Award za druhé místo v kategorii pas de deux. Co pro vás znamenala a znamenají?
Získání těchto dvou ocenění v roce 2017 bylo krásným překvapením. Byla jsem opravdu šťastná – dodalo mi to odvahu a mnohem větší víru v budoucnost tanečnice. Posílilo to mou sebedůvěru, abych si dál plnila svůj sen stát se baletkou. Sebevědomí hraje v této oblasti velmi důležitou roli a není vždy snadné ho v sobě najít, zejména v mládí. Jsem proto velmi vděčná – nejen za samotná ocenění, ale také za lidi, kteří mě po celou dobu podporovali a vedli, a za sílu, kterou jsem v sobě našla, abych pokračovala i v obtížných situacích. Ocenění mají rozhodně svou hodnotu a význam, ale také si připomínám, že nejdůležitější vlastnosti v umění – jako jsou emoce, upřímnost a růst – nelze opravdu měřit. Takže i když si vážím uznání, snažím se soustředit na hlubší smysl své práce.
Čeho byste si přála dosáhnout? Jsou role, které byste si přála tančit? A která z vašich přání se již splnila?
Mým přáním je, aby se mi podařilo využít své umění k otevření diskuse o problémech a výzvách dnešního světa. Na jedné straně vyprávím příběhy o lásce, ztrátě, zradě a vztazích – tématech, která jsou nadčasová a vždy aktuální. Ale také cítím silnou potřebu zabývat se tématy, která jsou složitější, jako je politika, válka a naše odpovědnost vůči budoucím generacím. Věřím, že umění má sílu přinášet povědomí o těchto momentech, podněcovat dialog a pomáhat nám zpracovávat, co se děje kolem nás. Myslím si, že vyjádřit tato témata prostřednictvím tance mi umožní nejen vyjádřit je samotná, ale i díky reflexím, které přinášejí, se také učit a růst.
A přání, která jsem si už splnila – to jsou hlavní role ve velkých baletech, jako je Labutí jezero, Louskáček, La Bayadère a Šípková Růženka. To je opravdu splnění snu. Měla jsem také příležitost vystupovat jako sólistka v baletech Don Quijote a Le Corsaire. Moje rodina má stále videa, na kterých tančím na hudbu z Labutího jezera na letních táborech. Jako dítě jsem si před spaním představovala, jak tyto role tančím. Je to pro mě teď tedy velmi zvláštní pocit a jsem divadlu hluboce vděčná za to, že mi divadlo dalo příležitost, abych své dětské sny mohla uskutečňovat.
