Ti, kteří do hlediště přišli, se ve skutečnosti dočkali večera poskládaného výhradně z moderních choreografií, který zahrnoval především tvorbu Nikity Dmitrievského, producenta celého projektu.
Dmitrievskij se od akrobacie, stepu a hip hopu přes studium současného tance propracoval na přelomu století k pětiletému působení v moskevském Velkém divadle, odkud odešel na rok do Nederlands Dans Theater, posledních zhruba deset let pak pracuje bez stálého angažmá. Mezi zbylými jmény choreografů figurovali jak další ruští tvůrci, ať už třeba z moskevké skupiny „inDANCE“ či působící ve Státním baletu Berlín, tak také tvůrci ze Západu – jako choreograf se předvedl tanečník Pařížské národní opery Jean-Philippe Dury, španělská tanečnice Marina Mascarell Martinez, jejíž první kompozici letos uvedla juniorská sekce NDT, kde sama také působí, a konečně i baletní mistr Stuttgartského baletu Ronaldo d’Alesio – ani ten ale na svém kontě příliš samostatných choreografií zatím nemá.
Celá první půle večera byla ve znamení choreografií ruských. Musím přitom přiznat, že – snad až na pas de deux petrohradského nestora Borise Eifmana z jeho Rudé Giselle – se alespoň v mých očích zdála být až k nepřečkání šedivá a nezáživná. Jistě, tu a tam některá z dvojic tanečníků dostala příležitost předvést svoji technickou vyspělost; samotné taneční kompozice však byly tématicky nesrozumitelné a většinou odosobněně chladné. Tak působilo i vůbec první uvedení práce Dmitrijevského, nazvané Tabula rasa; avizované ztvárnění zrodu nového života a jeho pokračování či apel k probuzení od „mechanického“ žití jsem v ní prostě nenašel.
Jiskru nabrala teprve druhá půle, ať už třeba v podobě brilantního, už před pár lety stvořeného kousku Come Neve Al Sole, který Ronaldo d’Alesio jakoby nahodil jedním tahem štětce, skvěle přitom cítící Chopinovu hudbu, s vynikajícím párem Stuttgartského baletu ve složení Katherina Markowski – Alexander Zaytsev, či v kompozici Sonet XVIII z dílny Tima Pleggeho, svojí jednoduchostí dokonale souznící s minimalistickou Glassovou partiturou, v interpretaci Naděždy Saidakové a Vladislava Marinova z berlínského Státního baletu. O poznání přesvědčivěji však po přestávce působily i práce Dmitrievského, především jeho romanticky patetický titul Cum Dederit s hudou Antonia Vivaldiho, skvěle kompozičně vyvážený, ve vyzrálém provedení Eleny Kuzminy a Jurije Ananyana z petrohradského Baletního divadla Borise Eifmana.
Suma sumárum: Kvůli svojí druhé půlce to byl večer, kdy stálo za to vydržet až do konce. Rozhodně ne však večer, na který nezapomíná. Večer alespoň při pohledu z prvního balkónu se zcela zaplněným hledištěm, určitě ale ne typem publika, které je člověk při podobných příležitostech zvyklý potkávat.
Králové slunce
Večer mezinárodního moderního baletu
Choreografie V.Samodurov, M.Kolegova, M.Kolegov, N.Saidakova, B.Eifman, D.Lee, N.Dmitrievskij, J.P.Dury, M.M.Martinez, R.d’Alesio
4.srpna 2011 Národní divadlo Praha
tanečníci:
-Velké divadlo (Bolšoj těatr): Alexej Matrachov, Xenia Pchelkina
-Divadlo Michajlovského: Vera Arbuzova, Andrej Kasjanenko
-Baletní divadlo B. Eifmana: Jurij Ananyan, Jelena Kuzmina
-Opéra de Paris: Bernard Courtot de Bouteiller, Myriam Kamionka
-Taneční skupina InDance: Maria Kolegova, Michail Kolegov, Alexandra Rudik, Natalia Kochegarova
-Stuttgartský balet: Katherina Markowskaja, Alexander Zaitsev
-Státní balet Berlín: Vladislav Marinov, Naděžda Saidakova
-Nederland Dans Theater: Marina Mascarell Martinez, Iván Pérez Avilés