Baletní panorama Pavla Juráše (59)

Pavol Juráš, 24.02.2014 0:00

Tentoraz:
– Zlato vo Fínsku pre Editu Raušerovú a Michala Krčmáře
– „Nemám nějakou oblíbenou značku“, rozhovor s dramaturgom baletu Národného divadla a pedagógom Václavom Janečkom
– Osipovej hyperaktívna Giselle
– Tanečníci zapálili javisko
***

Na úvod radostná správa. Tanečníkom sa darí lepšie ako hokejistom. V piatok sa konala svetová premiéra vo Fínskom národnom balete. Nesmrteľný príbeh Krásky a zvieraťa spolu tancovali na svojej domovskej scéne v Helsinkách Edita Raušerová a Michal Krčmář. V choreografii i v Česku dobre známeho choreografa Javiera Torresa, autora pitoresknej Spiacej krásavice alias Šípkovej Ruženky, ktorý v Prahe začína pripravovať Bajadéru, tancuje ďalšia česká balerína Lucia Rákosníková Raušerovej zlú sestru Fanny. Pracovitým a talentovaným umelcom gratulujem a v tradičnej fotogalérii viac fotografií.

***

V Česku len v máloktorom divadle v baletnom súbore existuje funkcia dramaturga. Či je to otázkou nevyspelosti oproti Európe, či dôsledok spupnosti baletných šéfov alebo len smutný doklad personálnej politiky riaditeľov trojsúborových divadiel by vystačilo na samostatnú štúdiu. Dlho som sa usiloval o rozhovor s jedným z popredných (možno i jediným) dramaturgov v Česku Václavom Janečkom (1964). Nakoniec sme v jeho nabitom kalendári našli priestor a vznikol rozhovor, ktorý čitateľom odhalí viac z baletného zákulisia u nás. Navyše Václav Janeček je inšpiratívna osobnosť, pretože to nie je človek, ktorý k divadlu pričuchol z diaľky ako študent niektorej z divadelných vied, ale je to človek priamo z oboru. Od roku 1998 až doposiaľ je dramaturgom Baletu Národního divadla v Prahe. V rokoch 2001 až 2010 bol aj dramaturgom Laterny magiky. K nej má zaiste hlboký vzťah, pretože v nej pôsobil ako sólista (1982-2001), neskoršie ako baletný majster. Práve ako baletný majster sa etabloval nielen v českých divadlách (Národní divadlo v Brne, v Divadle J. K. Tyla v Plzni, v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, Pražském komorním baletu Pavla Šmoka, FF UK, VŠE, na Janáčkově konzervatoři v Ostrave, Dance Perfect, InDance, Contemporary a ďalšie). V roku 1997 začal pôsobiť na Katedre tanca HAMU, kde je od roku 2001 pedagógom interným a na škole aj habilitoval prácou K otázkám inovace techniky klasického tance (2012).

Pre pochybovačov isto bude hodne znamenať výpočet niektorých zahraničných hosťovaní Václava Janečka ako baletného pedagóga. International Skating Union Camp ve Vieramaku (Fínsko, 2001), IT Dansa-Institut dell Teatro v Barcelone (Španielsko 2003-2004), Mariinské divadlo v Peterburgu (Rusko, 2005), Folk-Universitetet Stockholm (Švédsko, 2006), Hungarian Ballet Theatre, 2008, Dánsky kráľovský balet v Kodani (od 2005 doposiaľ), Fínsky národný balet (2011), Kassai Dancing Company (Japonsko, 2013). Pravidelne pedagogicky pôsobí vedľa Jana Kodeta a Jiřího Horáka ako jediný zástupca hostiteľskej krajiny na letných Majstrovských kurzoch Darie Klimentovej. Čitatelia sa pravidelne stretávajú s jeho baletnými textami, štúdiami, analýzami nielen v programoch Národného divadla, ale aj v periodikách o tanci, alebo i iných divadlách. Viac ako bohatý životopis vypovie o Václavovi Janečkovi pre tých, ktorí sa s ním nestretli pracovne, náš rozhovor. Jeho rozvážne a kultivované odpovede. Už dlho som nemal v rozhovore pocit, že aspoň polovica myšlienok je ukrytá medzi riadkami…

Ste dramaturg Baletu Národního divadla Praha. Ako vzniká dramaturgický plán pre prvý baletný súbor v zemi? Sledujete umelecké línie, výročia choreografov, limitujú vás peniaze a rozpočet…?

Dramaturgický plán vzniká především z podnětu uměleckého šéfa – logicky, umělecký šéf je hlavním vizionářem repertoáru a osobností, které tyto vize naplňují. Na straně tvůrců a interpretů. Umělecký šéf navíc pozorně naslouchá mnoha dalším podnětům a sleduje další inspirační zdroje. Ve svěřené instituci (na rozdíl třeba od autorského divadla) je odpovědný za všechen umělecký provoz, cíle a „kurz“ uměleckého souboru vzhledem k místu jeho působení, k divácké „obci“, k vyšším cílům, které naplňují smysl a zvyšují prestiž uměleckého prostředí, napřéklad v kontextu s národní nebo evropskou kulturní a společenskou atmosférou. A teď trochu méně formálně: Přes to všechno, co jsem zmínil, se prozíravý šéf obklopuje týmem (pochopitelně pro něj) důvěryhodných lidí, se kterými se dohaduje o všech dílčích krocích, plánech, povinnostech a přáních a v plodných (i vzrušených) diskuzích dochází k vzájemnému ovlivňování se při realizaci a fungování repertoáru, hracího plánu i ansámblu. Mám štěstí, že Petr Zuska od „nás“ opravdu neočekává pouhé přitakávání, nýbrž argumenty, jejichž přijetí nebo odmítnutí jsou nakonec samozřejmě „jeho problémem“. Kdysi jsme se učili na přednáškách dramaturgie, že pozice dramaturga zastává místo na pomezí mezi autorem a režisérem, že dramaturg má „dozor“ nad vnitřním uspořádáním dramatu, které je schopen metodicky analyzovat (dopředu i zpětně) a dále hraje významnou úlohu nad komunikací s „vnějším prostředím“ v rámci celého divadelního organizmu a směrem ven k veřejnosti. Dnes je jasné, že úloha dramaturga zůstává nadále velmi význačná (a je velká škoda, že si obsazení této pozice především v baletu plno souborů zřejmě nemůže dovolit), ale úkoly, které jsem zmínil, musí dnes zvládat v součinnosti s mnoha dalšími moderními přístupy a trendy v týmu řízení umělecké produkce. Mám na mysli třeba mediální komunikaci, vzdělání, právo, fundraising a další. Ještě bych souhlasil s tím, že v osobě dramaturga má být člověk zkušený, otevřený, schopný koncepčního myšlení i odborných (avšak srozumitelných) formulací. Nejméně souhlasím s tím, že má být dramaturg pouhým „sběračem“ titulů a „intelektuálním krédistou“… Koľko rokov už pôsobíte v tejto pozícii? Na čo za tú dobu ste pyšný, že sa podarilo?

V této pozici v Baletu Národního divadla v Praze působím od roku 1998 a nejvíc jsem šťastný, že jsem byl za celou tu dobu u mnoha neobyčejně převratných změn, které se v baletu za těch patnáct let staly! Opravdu bez falešné pokory nechci předkládat výčet „svých“ úspěchů, protože velmi dobře vím, za jakého přispění všech rozličných okolností došlo k tomu, že se podařilo něco báječného, za čím jsem stál… Víte, já nejsem člověk, co chce mít pomník, ale jsem rád, že svým (třeba „drobným“) vlivem prostě přispěju k tomu, že něco „klape“…

Je vo svete nejaké divadlo či súbor, ktoré sú vaším idolom čo sa týka dramaturgie a skladby repertoáru?

To je těžká otázka, protože nechci odpovídat podle dojmu, kterým na mě některé instituce působí. Potřeboval bych je dobře znát. Vzhledem k tomu, že od roku 2007 pravidelně jezdím do Dánského královského baletu a dobře sleduji tamější vývoj a dobře vím, co a jak se tam „děje“ od svých dánských kolegů-přátel, tak často uvádím právě tento soubor jako pozitivní příklad. Navíc, dánská elita i veřejnost si „svého“ baletu skvěle cení, což se promítá do organizace, zabezpečení, provozu, odměňování a úcty k tanečníkům, respektu k repertoáru… no není to dobrý příklad?

Balet a tanec všeobecne sa za dvadsiate storočie rýchlo premenil, samozrejme v súvislosti s mnohými spoločenskými i sociologickými faktormi. Čo je pre vás na týchto zmenách, trendoch, obdobiach najkrajšie?

Právě jejich pestrost a vzájemné prolínání považuji za nejcennější trend konce dvacátého století a nového tisíciletí. Snad se nám i celé společnosti v této příznivé době (přes všechny lumpárny, které se dějí ve státní a obecní správě, a polopravdy a polovzdělanosti prezentované v médiích) podaří co nejvíce utlumit pokrytectví, předsudky a omezenost…Každý kto sa pohybuje vo svete tanca má svojich obľúbených choreografov. Ktorí sú tí vaši?

Tak na otázky tohoto typu fakt neumím odpovědět! Nemám totiž nějakou oblíbenou „značku“, přestože ke jménům jako Cranko, Kylián, Ek, Forsythe a další (jen namátkou na poli „klasického“ repertoáru) chovám pochopitelně obrovskou úctu! … Nejraději jsem uchvácen a žasnu nad nějakým dílem a pak si přečtu kdo to dělal… (smiech – samozrejme myslené s veľkou nadsázkou – smiech)

Dnes je čoraz ťažšie z ekonomického hľadiska uvádzať veľké romantické balety, ktoré vyžadujú veľké náklady na kostýmy, scénu, počet tanečníkov, orchester, práva na notový materiál. V Česku ale často vznikne výpravná inscenácia, ktorá nie je umelecky hodnotná a tieto investície doslova prešustruje. Pritom vo svete si súbory strážia svoje dejové balety od Cranka, MacMillana, Nurejeva, hrajú ich v kostýmoch a výprave aj desať rokov starej, opatrovanej ako oko v hlave. Nemáte pocit, že Praha má v tomto veľký dlh? Že okrem Crankovho Onegina, ktorý sa hral málo, sa žiadna „stežejná“ inscenácia veľkého romantického baletu neudiala či nepodarila?

No, podívejte se třeba do historie právě Baletu Národního divadla v Praze a prohlédněte si soupis repertoáru případně dobový ohlas na něj a zkuste jednoduše charakterizovat profil tohoto ansámblu. Myslím, že tu byly a jsou osobnosti, které charakterizují „naše“ baletní prostředí. Ovšem Ashton, Cranko, Nurejev, Kylián, Forsythe, Neumeier a další jsou jistě světové a populární hvězdy… Dluhy se nám rozhodně daří postupně „mazat“… A zašli jsme myslím hodně daleko, co se týče prezentace rozmanitosti techniky, stylu, hudby, výtvarné koncepce, nových tváří… A také máme neobvykle široký tak zvaný „off program“ (různé naučné semináře – Bournonville, Petipa, Berger, Jenčík, americká neoklasika a tak dále, Hovory s…, Baletní dílny pro děti)

V komentároch a na rôznych blogoch publikum v Prahe volá po romantických baletoch. Čím to je? Pritom v Česku baletná tradícia klasického baletného repertoáru nie je nijako veľká. Don Quijotte, Bajadéra a ďalšie diela prišli dosť neskoro.

A ještě bych mohl doplnit mnoho zajímavých postřehů třeba přímo od diváků: …Proč nehrajete více Zlatovlásky?…Viděla jsem čtyři krát La Sylphide, proč jste ji už stáhli?…Jak to, že je Louskáček už v srpnu vyprodaný?…Kdy představíte další z Crankových baletů (po Zkrocení a Oněginovi)?…Proč neoslovíte pana Kyliána, aby postavil balet přímo pro pražské publikum?…Zvěte tu či onu osobnost více na pražské jeviště… A tak dále. Odpovědi na vaši otázku i na další otázky leží ve složité rovnici: hrací plán, ekonomické krytí, využití souboru, rovnocenné příležitosti pro české i zahraniční tvůrce, vyváženost stylů, divácká obměna a ohlas… Je to velmi složité a prokazatelně na tom velmi pracujeme (i když to někdo neuzná).

Je dramaturg sebakritický? Dokážete si so šéfom zhodnotiť sezónu a povedať si, tak toto nevyšlo? Tento choreograf bol omyl?

Samozřejmě (nejprve trochu pateticky a pak trochu prozaicky) – cenné vztahy „dělá“ otevřená mysl a srdce. Stejně jako má cenu udržovat inter-kolegiální respekt, tak má cenu občas vybuchnout… (smiech)

Môže Praha so svojim súborom konkurovať okolitým divadlám? Drážďanom, Mníchovu, Varšave…?

Nemůže co se týče ekonomické podpory a platových výměrů!

Našli ste za dobu svojho pôsobenia v Národnom divadle nejaké vysvetlenie, prečo je Balet vedľa Činohry a Opery posledným? Má najmenej premiér, vedľa slávnych hercov, sú tanečníci skoro neznámi…

To je více otázek na více odpovědí: v rámci Národního divadla v Praze není Balet vnímán na nějaké „poslední“ pozici – máme vybudovaný opravdu cenný respekt, kterého si vážíme, a cenné tržby a návštěvnost, kterých si váží divadlo. Proč je v naší společnosti nejvíce ceněn „herec“ (činohra) je podle mého názoru ve špatně vyučovaném dějepisu, literatuře a společenských vědách, zejména v látce týkající se národního obrození…

Ste zároveň tanečný pedagóg, čo je veľké plus, že na choreografiu dokážete pohliadnuť zvnútra a nie ste len teoretik, ako absolventi divadelnej vedy. Dávate tréningy, ste pozývaný ako pedagóg i do iných súborov, dokonca ako jeden z mála z Česka spolupracujete s Masterclass Darie Klimentovej. Je balet váš život?

Ano, „můj“ tanec, tanec ve mně, ode mě a kolem mě je tolik provázaný s mým osobním životem a pohledem na svět, že je jen opravdu málo situací, kdy na „to“ nemyslím..! (smiech)

Zároveň to môže byť i stavom v kultúre, aby ste vôbec vyžili … Nie je to tragédia tejto krajiny, že umelecky cenní ľudia žijú na hranici, povedzme životného minima?

Ano, už je to skoro klišé, ale jsme opravdu mizerně placeni. Abychom si více vydělali, musíme neuvěřitelně dřít (pokud máme zdraví a trochu štěstí) a v každém případě „končíme“ nedůstojně nezabezpečeni…Vaše texty v programoch Národného divadla Praha sú neobyčajne cenné, dokážete zrozumiteľne popísať tanečné štýly jednotlivých choreografov. Vedľa Boženy Brodskej, ktorá sa špecializuje na dejiny, nemáte v republike konkurenciu. Neplánujete nejakú knihu o choreografických osobnostiach?

Děkuji vám za velmi milý kompliment! Obecně vzato, málokdo si všímá dobře psaných textů, které „padnou“ a přitom je to neskutečná dřina. Víte o tom, že v registru publikovaných prací – textů, je významným hodnotovým měřítkem kvality textů (a jejich autorů) míra ohlasu na jejich texty, takže – čím „blbější“ text napíšete, tím logicky více vzbudí pozornosti a reakce, a tudíž tím více jste ceněným autorem!… Co tomu říkáte?

(smiech) Nemáte pocit, že je škoda pre divákov i súbory, že šéfovia divadiel sú choreografi, ktorí miesto plurality štýlov a tvorcov, prezentujú viacej seba?

Dovolte mi tedy namísto předvídatelných odpovědí „vyslovit návod“ na činění vlastních i přechodných názorů třeba na situaci v českém baletním světě a věřím také na komplementární vztah, který má šéfování a choreografování… Na obě otázky tedy odpovím nejprve trochu „vznešeně“: mám za to, že úsudek jde ruku v ruce s vkusem. Jemné a delikátní oblasti úsudku a vkusu kazí nevědomost, nepozornost, předsudky a tvrdohlavost. Míra dobrého úsudku stejně jako vkusu závisí na patřičné citlivosti (a také) zkušenosti vnímatele… Pragmaticky vzato, v čele každého tanečního uskupení jsou samozřejmě choreografové a snad kromě jedné výjimky jsou nyní ve všech městských divadlech choreografové v pozici šéfa souboru. Není na tom vůbec nic zvláštního a dovedu si představit, že ředitelé dokonce od těchto šéfů-choreografů očekávají jejich tvůrčí činnost pro svěřený soubor…

Vráťme sa k veselším témam. Čo bol pre vás v minulej sezóne najväčší umelecký zážitok?

Architektura a atmosféra Madridu a sbírky muzea v Pradu…

Ďakujem Václavovi Janečkovi za jeho čas a zaujímavé myšlienky k premýšľaniu a niekoľko si ich dovolím čitateľovi tiež priložiť.
***

Balet v kině, ktorý vedľa druhej skupiny Přenosy do kin, prináša priame prenosy z Royal Balletu v Londýne, sa 27. januára pripojil k prenosu mimoriadneho predstavenia Giselle. V titulnej role v prastarej inscenácii Petra Wrighta vystúpila nová hviezda súboru Natalia Osipova, ktorá sa stala členkou Kráľovského baletu po tom, čo ju možno už omrzelo kočovať po svete a dávať nemravné provízie zo svojich príjmov Ardani Artist v New Yorku. Ako Albrecht sa predstavil vo svojej resuscitovanej tanečnej kariére Carlos Acosta. Čo k tomu dodať? Bolo by zaujímavé keby všetci, ktorí sa nadšene zúčastnili, tým nechcem ten večer znižovať, hosťovania Svetlany Zakharovej v Prahe, si boli pozreli prenos v kine. Nemá moc zmysel písať o prenosoch v kinách, keď divák ťažko na základe nejakého článku či recenzie to predstavenie uvidí. Skôr ho už neuvidí. Prinajmenšom nie v tom obsadení, ktoré vedenie vybralo pre kiná po celom svete ako veľké public relations. Ale bez toho, aby sa niekomu upieral jeho názor či zatracoval jeho divadelný vkus, láska k umelcovi, či interpretovi, predstava o štýle a stvárnení a siahodlho sa polemizovalo o výraze, je nutné vzdať hold Natalii Osipovej. Je zaujímavé, ako táto sezóna v Royal Ballet je v znamení silných žien. Po Marianele Núñez, ktorá strhla všetkých ako Kitri, prichádza teraz Osipová, aby predviedla dokonalý obraz „novej“ Giselle. Giselle tejto doby. Ak sa mnohí čitatelia rozčuľovali a divili na mnohé výčitky k Zakharovej, pre Osipovu niet žiadnych. Napríklad i oný detail ako Zakharová skáče trebárs jeté nízko a efekt letu vytvára rozsahom dolných končatín, tak Osipova má v sebe neskutočnú silu. Všetky jeté, entrelacé, pas de chat až po entrechat sú také vysoké, že sa skutočne bez pomoci nejakej romantickej javiskovej mašinérie zdá, že je duch, že nekráča ale lieta. Jej levitujúci dance macabre v druhom dejstve je nezabudnuteľný.

Druhým fenoménom Osipovej je jej obdivuhodná rýchlosť. Ak sme už v dejinách poznali tanečníkov s obdivuhodnou rotáciou čo do rýchlosti, napríklad Nurejeva, mnohokrát však boli na úkor presnosti a štýlu. Osipovej spôsob, akým točí pirouetées v ronde, či v diagonálach tých oných dvoch slávnych variácií, ktoré sa na baletných súťažiach snažia zvládnuť adeptky na výhru, je dych berúci. Pritom umelkyňa nikdy nezabudne dopnúť nárt, port de bras, výraz, nevychýli sa z osi. Práve v Giselle sa tento skoro naturalistický spôsob športového výkonu baleríny hodí vzhľadom k situácii smrti hlavnej hrdinky. Ak matka má obavu o svoju dcéru, že keď tancuje, rozbúši sa jej slabé srdiečko a môže umrieť, je jej strach oprávnený. Pretože jej dcéra, ako by sme dnes povedali, trpí hyperaktívnosťou. Osipová túto svoju jedinečnú schopnosť technickej virtuozity dáva do služieb drámy a príbehu, k charakterizácii postavy. Tretia vec je jej umelecký výraz, či prežitok, či baletné herectvo, každý si to môže pomenovať tak, ako má rád. To, akým spôsobom sa umelkyňa prevteľuje do Giselle zostáva záhadou a vystačilo by to na trojdňový seminár na majstrovských kurzoch prestížnej hereckej školy. Tie stokrát videné situácie ako vypočítava z lupienkov margarétky či láska zostane či zmizne, spôsob akým traktuje a graduje scénu šialenstva, či celé druhé dejstvo, berie dych. Preto sa vyplatí zájsť aj do kina, i keď tam divák o mnohé príde, lebo za neho robí réžiu už režisér prenosu a divák sám si nemôže zrežírovať, kam na javiskovom obraze zameria pohľad. Ale vidieť na kamerách umiestnených v parteri výšku Osipovej skokov (i keby sa tam divák dostal, tak možno na štvrtý balkón, odkiaľ by to toľko neocenil) a v detaile jej nuansy, ako pohyby pier, mykanie obočia, privreté viečka očí, je zážitok porovnateľný s umením svetových hercov. Inak práve ona dodala starej ošumelej inscenácii Petra Wrighta lesk. Netreba odsudzovať kráľovský balet tak, ako novinári v Británii, že robia kdejaký repertoár ale nemajú poriadne Labutie jazero a Giselle.

Wright v duchu svojej doby a tradície v Anglicku prenášaných predstavení od emigrantov z Ruska, z ktorých si nová generácia vyzobala to svoje a zvyšok dodala, nie je pochybný. Je to logická cesta, ktorou si klasický balet v dvadsiatom storočí v Anglicku hľadal cestu ku klasickému repertoáru. Naopak v tomto prípade viac než nejaké nablýskané kulisy vyniká až hororová romantika chudobného domčeka matky Giselle, z ktorej biedy je logická cesta k veľkej láske, dôveryhodnosti i cesta k malému skromnému hrobčeku kdesi v temnom lese na okraji močiara. Skutočne som radšej ako strohú geometriu pražskej inscenácie videl realistické, až filmovo detailne vytvorené domy, ilúziu lesa, šerosvit medzi stromami, či sýte kostýmy, ktoré tomuto romantickému hororu o pomstychtivých vílach dodali nevšedný odtieň. Wright celkom logicky odhadzuje svadobné pas de deux v prvom dejstve a viac sa sústredí na slávnosti žatvy a zberu, na stretnutie priateľov, v ostrom kontraste so skutočne prepracovanými scénami dvornej spoločnosti z blízkeho hradu. Na rozdiel od niektorých zmätočných inscenácií, Giselle tancuje pre Bathildu, stane sa kráľovnou dievok v tanci a dostane venček na oslavu i mnoho ďalších detailov. Aby sme nezabudli, Acosta podal strhujúci výkon ako umelec vedľa Osipovej. Spôsob, akým sa laškovne privítal s Bathildou, keď už jeho tajomstvo bolo vyzradené a Giselle sa rútila do priepasti a javisková prirodzenosť jeho konania je odzbrojujúca. Vedľa peľu nevinnosti mladej dievky, tento skúsený aristokrat je vynikajúci prototyp. Ale vek sa nedá oklamať a v niektorých miestach sa nutne musíme pýtať, či to veľkej baletnej hviezde za to stojí. Najväčším sklamaním však bola Myrtha Hikaru Kobayashiovej. Bohužiaľ balerína nepochopila, že krutá neznamená sa mračiť či škľabiť. A že pohyb môže byť aj vláčny a nemusí byť akosi vnútorne dramaticky frázovaný prvoplánovo.

V súvislosti s porovnaním so Zakharovou, ktorej hviezda hasne, či skôr jej umenie, hviezda môže svieti ďalej a nepochybne aj bude vďaka veľkým zástupom ctiteľov i vďaka účasti na otváracom ceremoniáli olympijských hier a podpore politikov v Rusku, som si spomenul v súvislosti s Myrthou na fantastický výkon Rebeccy King v tomto pražskom predstavení. Je dobré, že divák môže nájsť svoju vysnenú umelkyňu, predstaviteľku a zažiť jedinečný večer. Je tiež skvelé, že môže o jej výkone diskutovať, polemizovať a tak sa učiť. A na to sú dobré aj tieto prenosy. Prinášajú nám podobne znepokojivé otázky do nášho prostredia, nad akými sme premýšľali s Václavom Janečkom.
***

Na záver malá zaujímavosť, vedľa tých všetkých hrozných správ z Ukrajiny, možno nevýznamná. Hamburg Ballett na svojom veľkom americkom turné spolu s Ottom Bubeníčkom, ktoré trvá od januára, bol nútený zrušiť svoje dva toľko očakávané vystúpenia s Treťou symfóniou Gustava Mahlera v Harris Theatre v Chicagu v stredu večer (19. februára) a vo štvrtok (20. februára), v dôsledku požiaru elektrického vedenia v Harris divadle pre hudbu a tanec s 1525 miestami v hľadisku. John Neumeier, medzinárodne uznávaný umelecký riaditeľ súboru a hlavný choreograf, bol rozrušený týmto zrušením a napísal nasledujúce:
„Ak sa musí zrušiť predstavenie, je to obzvlášť zničujúci okamih pre mňa a to najmä po veľkom úspechu „Nižinského” v poslednej sezóne v divadle Harris. Chicago nie je len ďalšie mesto. Chicago pre mňa, je veľmi zvláštne mesto, pretože tu som začal študovať na svojej prvej profesionálnej baletnej škole. Je to neuveriteľne významné pre mňa, vrátiť sa sem s jednou z mojich prác. Ak chcete presunúť súbor šesťdesiatich tanečníkov a päťdesiat zamestnancov, je to obrovský záväzok. To, že sme boli schopní to urobiť, je zázrak sám o sebe. Sme veľmi vďační, že Harris Theater nás pozval znova a my sa úprimne ospravedlňujeme všetkým ľuďom – priateľom, príbuzným a publiku. Nikdy som to neurobil za štyridsaťštyri rokov ako baletný riaditeľ, ale bezpečnosť mojich tanečníkov a zamestnancov, rovnako ako publika, musí byť vždy najvyššou prioritou.” Nie je to jediná smola, ktorá sprevádza hosťovanie v Chicagu. Po tom, ako mal súbor problémy s kostýmami k Tretej symfónii vzhľadom na to, že kontajnery uviazli na oceáne medzi starým a novým svetom kvôli zlému počasiu a súbor zachránila Brigitte Lefèvre, riaditeľka baletu Parížskej opery, ktorá má balet na repertoári, ako sa vlani v prenose v kinách presvedčili aj českí diváci a zapožičala kostýmy z Paríža, napokon predstavenia zhatil požiar. „Najhoršia vec, ktorá sa môže niekedy stať, je zrušiť predstavenie”, končí Neumeier.