Baletní večer na Hukvaldech: Být blíž, být doma

Téma „návratů“ se prolínalo celým večerem, a to v různých podobách. Ostravská rodačka Věra Kvarčáková, která se jako interpretka prosadila ve špičkových baletních souborech ve Francii, Kanadě či Německu a zároveň se etablovala jako choreografka, se svým tanečním diptychem (sestaveným přímo pro Janáčkův festival) dokázala přiblížit domovskému regionu i své alma mater, Janáčkově konzervatoři v Ostravě. S kolegou a tvůrčím partnerem Jeremy Galdeanem totiž v první choreografii Doma vytvořila prostor pro zkušené tanečníky, kteří v minulosti rovněž absolvovali ostravskou konzervatoř a nyní působí na mezinárodní taneční scéně. V druhém kusu s názvem Blíž jsme naopak mohli vidět členy souboru Tanz National Theater Mannheim, který je pro oba tvůrce důležitou základnou. Doma i Blíž si svou premiéru odbyly už před několika lety, jejich současná podoba krystalizovala teprve časem.

Doma je rafinovanou kombinací sól, duetů a skupinových pasáží, plynoucí a postupně gradující až k závěrečnému pas de deux (v něm jsme na hukvaldské scéně mohli vidět samotnou autorku Věru Kvarčákovou a tanečníka Raphaëla Boucharda). Abstraktní obrazy vyjadřují touhu někam patřit a někam se navracet, touhu po místech a emocích, které by skutečně znamenaly „doma“. Lze z nich vyčíst lehkou nostalgii, neklid, ale i radost ze vzájemné přítomnosti a sounáležitosti – je lepší doma být, na domov se těšit nebo z něj vylétnout do světa jako pták z hnízda? V choreografii se na klasický základ vrství současné taneční techniky, občas se závanem kyliánovské estetiky, ale především s výraznými, často ostrými a briskně provedenými pohyby paží a těla, které se záměrně ohýbá do nezvyklých úhlů.

Hukvaldskému uvedení dodalo neopakovatelnou atmosféru zejména propojení mezi interprety, kteří se navzájem dobře znali a dokázali tak zprostředkovat tu správnou „chemii“. Do značné míry zafungovalo i charisma každého jednoho umělce, jejich zkušenost a osobitá jevištní přítomnost. K Věře Kvarčákové, Markétě Pospíšilové, Martě Drastíkové a Vítku Kořínkovi – kteří z ostravské scény zamířili na světová jeviště – se přidala Christie Partelow (Nederlands Dans Theater) a už zmíněný Raphaël Bouchard (Les Grands Ballets Canadiens). O další vrstvu představení obohatil pianista Vojtěch Trubač, který přímo na jevišti doprovodil tanečníky melodiemi z pera Leoše Janáčka nebo Bedřicha Smetany. Ty se střídaly s předtočenými nahrávkami dalších skladeb (zaujala především variace na Smetanovu Vltavu skladatele Světoslava Karparova, jež sloužila jako doprovod k sólu Markéty Pospíšilové).

Scéně, která přirozeně přecházela do scenérie hukvaldské přírody, dominovala černá stěna, na kterou tanečníci během představení kreslili a psali, či dokonce obkreslovali své postavy. Popisnost obrázků kontrastovala s abstraktním pohybem a nabízela se otázka, jaká je vlastně jejich funkce – měly připomenout dětské kresby, a tedy i vzpomínky na domov, vnést do představení nějaký hmatatelný, konkrétní prvek nebo jenom „zdobit“? Přírodní kulisa rozhodně podpořila celkový zážitek, měla ale i svá úskalí. Strhávala na sebe pozornost a některé detaily choreografie tak mohly zraku diváka snadno uniknout. Na téměř neosvětleném jevišti měly civilní kostýmy tendenci splývat s okolní krajinou a zrak rozptylovala ještě celá řada impulzů. Možná i to způsobilo, že nežli se mysl stačila dostatečně zkoncentrovat na dění na jevišti, nežli konečně propojila všechny pohybové, hudební a vizuální dílky, představení bylo u konce.

Druhá polovina večera,která patřila choreografii Blíž, měla s tou první mnoho společného. Stejně jako v úvodu se tanečníci neformálně rozcvičovali na jevišti ještě před začátkem představení a stejně tak v naprosto minimalistické scénografii. Podobně jako Doma by se představení dalo definovat jako abstraktní proud tance, kdy se z nápaditých forem celé skupiny vydělovala sóla či duety, a těla tanečníků oscilovala mezi stabilitou a pocitem závrati, mezi blízkostí a oddálením. V případě Blíž však celek působil mnohem kompaktněji a „usazeněji“ ve své celkové formě. Tanečníci Tanz National Theater Mannheim předvedli jak vysokou technickou úroveň, tak napojení ve skupině. Černý kostým a světlé ponožky, které ve tmě (která mezitím padla) skoro zářily, ale i přítomnost světel navodily divadelnější atmosféru než u předchozí části.

Baletní večer v rámci Janáčkova festivalu přinesl kromě zajímavé open-air podívané i důležitý vhled do současného profesionálního působení českých umělců a jejich tvorby. A možnost vidět je tančit „doma“ – se všemi emocemi, nadšením i napětím, které k tomu patří – dala vzniknout opravdu nevšednímu zážitku.

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka: baletní večer „Návraty“
Bedřich Smetana – Charakteristické kusy, op. 3 (výběr)
Svetoslav Karparov – Variace na motivy symfonické básně Vltava B. Smetany
Leoš Janáček – Po zarostlém chodníčku (výběr)
Ezio Bosso – Východ slunce

Účinkující:
Markéta Pospíšilová (Ballet MonteCarlo), Vítek Kořínek (Hessisches Staatstheater Wiesbaden), Marta Drastíková (ND Praha, držitelka ceny Thalie), Christie Partelow (Nederland Dance Theater), Raphaël Bouchard (Les Grands Ballets Canadiens), Baletní soubor Tanz National Theater Mannheim, Věra Kvarčáková, Jeremy Galdeano – choreografie
Premiéra: 28. 6. 2024, Hukvaldy, obora – amfiteátr