Baletu dala vše. Astrid Štúrová slaví životní jubileum

22. září slaví své životní jubileum dlouholetá sólistka Baletu Národního divadla Astrid Štúrová. Její jméno je úzce propojeno s četnými aktivitami, jimiž se v posledních desetiletích podílela na vývoji našeho baletního umění, a to v nejrůznějších podobách. Svůj umělecký talent, schopnost neustálého sebevzdělávání a důslednost v jakékoli činnosti projevila jako tanečnice, jako spolutvůrkyně řady úspěšných baletních inscenací, jako významná pedagožka a v neposlední řadě jako organizátorka tanečního dění.Astrid Štúrová se narodila 22. ledna 1935 v Praze. V roce 1955 absolvovala taneční oddělení Pražské konzervatoře a stala se členkou Baletu Národního divadla, kterému zůstala věrná až do konce své aktivní taneční kariéry.

Už jako členka sboru byla pravidelně pověřována sólovými úkoly. Tím prvním, pokud se nemýlím, byla Chiarina v Schumannově Karnevalu v choreografii Miroslava Kůry a krátce nato role Nymfy v Blažkově inscenaci Chačaturjanova Spartaka.

Následovaly četné role další, v Karejevově baletu Sedm krasavic to byla Krasavice chorezmská, v Kamenném kvítku téhož autora postava Kateřiny. Ve Vostřákově Sněhurce se představila v roli Hofmistrové, v Ptáku Ohniváku Igora Stravinského v postavě Carevny a v Legendě o lásce Arifa Melikova jako Dvorní tanečnice.Dále připomeňme její Sestru v Prokofjevově Marnotratném synovi, Strážkyni v Istar Bohuslava Martinů či Zlou sestru v Prokofjevově Popelce v choreografii Jiřího Němečka, jež vycházela z původní koncepce Saši Machova. V tanečních sólech rovněž úspěšně účinkovala také v Chopinových Sylfidách a v Šeherezádě Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. V baletu slovenského autora Tibora Andrašovana Slavnosti slunovratu ztvárnila roli Verony. Vedle toho účinkovala v řadě sólových tanečních úkolů v operních inscenacích. Za všechny se zmiňme alespoň o Žínce ve Dvořákově Rusalce, dále pak například o sólových úkolech ve Smetanově Prodané nevěstě, Dvořákově Čertu a Káče, Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky či Mozartově Figarově svatbě.

Důkladná znalost a zvládnutí techniky klasického baletu propojená se schopností precizní jevištní charakteristiky role a dokonalá profesionalita projevu ve všech složkách vedly k tomu, že Astrid Štúrová obdržela v roce 1966 sólistickou smlouvu. V té době si také doplnila své vzdělání úspěšným studiem klasického tance, výkonné a scénické praxe na Taneční katedře Hudební fakulty AMU. V roce 1972 absolvovala stáž na baletním učilišti A. J. Vaganovové v tehdejším Leningradě, na taneční katedře Hudební fakulty AMU, kde navštěvovala kurzy metodiky klasického tance u profesorky Mejové a profesorky Širipinové. Studiu pedagogické praxe se věnovala pod patronací dlouholeté primabaleriny Mariinského (tehdy Kirovova) divadla Natalie Michajlovny Dudinské.

Jejími prvními premiérami jako sólistky souboru byly Dobrá víla v Blažkově inscenaci Čajkovského Šípkové Růženky a titulní role původní premiéry baletní novinky Milá sedmi loupežníků na námět básně Viktora Dyka.Astrid Štúrová se setkala i s řadou dalších významných úkolů v novinkách českých skladatelů: byly to například Bianca v Othellovi Jana Hanuše, taneční dubl hlavní ženské postavy Ió v Hanušově Pochodni Prométheově, jejímž jevištním tvůrcem byl Jiří Němeček (pěvecký part přednesly v alternaci Libuše Prylová a Milada Šubrtová) a také Divá Hana v baletu Ilji Hurníka Ondráš, který na scéně Národního divadla uvedl v roce 1974 Emerich Gabzdyl.V novince rakouského skladatele Helmuta Edera Bloudění Odysseovo vystoupila v roli Heleny.

V klasických baletech se Astrid Štúrová představila rovněž v postavách Bathildy v Adamově Giselle a jako Víla lilií v Kůrově zpracování Čajkovského Šípkové Růženky.Účinkovala také v pohádkových baletech Oskara Nedbala – jako Víla v Pohádce o Honzovi a jako Pohádka v baletu Z pohádky do pohádky.

Bohatý je výčet tanečních kreací Astrid Štúrové v baletních dílech autorů dvacátého století. Tančila sólo v Janáčkových Lašských tancích, ztvárnila postavu Smrti v Signorina Gioventù Vítězslava Nováka. Vytvořila Ženu ve Stravinského Svěcení jara v choreografii Gabzdylově, v Prokofjevově Popelce vyměnila někdejší Zlou sestru za Macechu a především musíme jmenovat její Lady Kapuletovou ve slavné Kůrově a Weiglově inscenaci Romea a Julie, v níž působila rovněž jako asistentka režie. Ve Weiglově a Kůrově baletním ztvárnění Sukovy hudby k Zeyerovu Radúzovi a Mahuleně ztvárnila postavu Runy. Jako spolupracovnice inscenátorů působila i v řadě dalších inscenací. Společně s Karlem Lukšíkem obnovili v roce 1978 Tomského inscenaci Asafjevovy Bachčisarajské fontány z padesátých let.

Nesmíme zapomenout na její účinkování ve filmu a v televizi, především na Druhou žínku v Kašlíkově televizním zpracování Dvořákovy Rusalky a také na její účinkování ve filmu režiséra Václava Kršky Poslední růže od Casanovy.

Astrid Štúrová se po léta úspěšně věnovala pedagogické činnosti, nejprve na Konzervatoři, kde byla v letech 1972–1977 vedoucí Tanečního oddělení, posléze v letech 1984–2000 na taneční katedře HAMU. V letech 1976–1980 byla činná jako vedoucí Baletu Československé televize.

Až do roku 2013 působila velmi aktivně jako členka baletní komise pro udělování Cen Thálie. Byla druhou manželkou zpěváka, režiséra a divadelního ředitele Přemysla Kočího, jemuž byla často také oddanou spolupracovnicí. Popřejme jubilantce do dalších let hodně pevného zdraví a dobré pohody.

Foto archiv ND Praha / Jaromír Svoboda