Barokně-jazzový crossover v Rudolfinu

Koncerty stavící svoji dramaturgii na fúzích vážné hudby a jazzu provázejí nejenom specifické skladby, ale i specifické interpretační podmínky, které pronikají na stranu klasické i jazzové sekce. Týkají se kompozičních prostředků i charakteru technického provedení interprety. Ony podmínky jsou pro tu či onu stranu vždy něčím nezvyklým. Úspěch takové akce pak hodně ovlivňuje fakt, jak se nezvyklost podmínek podaří nenásilnou formou překonat oběma složkám. V duchu základního leitmotivu koncertní řady Nové horizonty představil světově proslulý jazzový pianista Brad Mehldau v první polovině večera své improvizace na hudbu Johana Sebastiana Bacha. Dramaturgie večera tedy vybrala čtyři skladby barokního mistra, které byly nově instrumentovány skladateli 20. století a vyjadřovaly svojí instrumentací stylové nasměrování jejich autorů.

Zazněla tak čistě smyčcová verze velikonoční liturgické písně O Mensch, bewein’ dein’ Sünde groß (BWV 622) od Maxe Regera, odrážející romantickou podstatu stylu jejího autora, Preludium a fuga č. 10 e moll z 1. dílu Dobře temperovaného klavíru (BWV 855) v instrumentaci Igora Stravinského, jenž zásadně odlišil v barvě Preludium (ve smyčcích) a Fugu (duo klarinetu a fagotu), a připomněl tím své neoklasické tendence v baletu Pulcinella. Ještě větších zásahů do Bachova originálu se dopustili Anton Webern a Clark Rundell. Prvně jmenovaný ve své snaze o atomizaci hudebního vyjádření vyprofiloval barvy jednotlivých hlasů ve fugované 2. Ricercatě z Hudební obětiny do té míry, že se vzájemně nepojily a postupovaly v Bachově kompozici jako samostatné entity. Dirigent večera pak využil mnohých žesťových barev a neobvyklých nástrojových mixů pro vlastní přetvoření Contrapunctu XIX z Umění fugy, kterou nově instrumentoval, též však přizpůsobil její konec pro nástup jazzové improvizace tím, že v závěru nivelizoval do disonantního souzvuku její harmonicko-funkční řád.

Kdo se jen trochu zabývá problematikou transkripcí barokní hudby, zaznamenává permanentní spor puristických zastánců původních partitur a jejich odpůrců, jež zpochybňují úzkou specializovanost barokních skladeb k určitým nástrojovým obsazením. Myslím si, že dramaturgie tohoto koncertu zvolila nové instrumentace cíleně, aby pomohla jazzovému pianistovi Bradu Mehldau odlišit jeho improvizace.  Otázka tedy stojí, zda barevných podnětů pro formování svých „komentářů“ Mehldau ústrojně využil. Postavím-li svoji odpověď jako poněkud negativní, není to v duchu poznání toho, co skutečně předvedl, nic důležitého. Kreace pianisty vytvořily vždy celistvé formy se zřetelným, dramaturgicky vyladěným strukturálním průběhem. Bachovská transkripce a k ní připojená improvizace nemusely spolu bezpodmínečně těsně souviset.

Není také podstatné, zda kreace klavíristy po bachovských partiturách byly čistou improvizací nebo zda hra bez přípravy se stala jen doplňkem předem připravené kompozice. Pianistovy „skladby“ vždy oslovily publikum bohatostí klavírní dikce, koncepční motivicko-tematickou prací, ale především odvážnou chromatizovanou harmonií pohybující se mnohde na hranici tonality a atonality. Sólistovy úlety do centricky neidentifikovatelných sfér působily o to odvážněji, čím dříve byly zaváděny po Bachově hudbě. A tak po odeznění Straussovy romantizující instrumentace hrál zatěžkané Grave, po rychlé fuze v úpravě Stravinského pokračoval Brad Mehldau v jejím pohybovém průběhu, po Webernovi pak následovala kreace blízká rozkladovému preludiu. Do závěrečné improvizace na bachovskou verzi Clarka Rundella pronikaly tóny hudebního kryptogramu B-A-C-H, což vytvořilo smysluplnou tečku za první částí koncertu.

Druhou polovinu večera naplnil Koncert pro klavír a orchestr, ve kterém si sólový part zahrál jeho skladatel Brad Mehldau. Kompoziční stránku koncertu silně ovlivnil fakt, že si jej autor napsal pro sebe a zohlednil své improvizační schopnosti v jazzovém i nejazzovém stylu. Princip traktování vyplývající ze struktury „téma a jeho improvizační zpracování“ je zde k nalezení jen stěží. Jakkoliv se o to autor snažil, rysy moderního jazzu nepopřel. Těžiště skladby tkví totiž především v hráčských kreacích s vlastním improvizačním vkladem, které mohou více poukazovat k osobnostním specifikům hráče než k pevné, objektivně uchopitelné formě.

Jednoduše řečeno, některé části koncertu by zaběhlé kompoziční normy vážné hudby hodnotily jako nadbytečné, pianistovy eskapády v nich však onu nadbytečnost ospravedlňovaly. V mém případě se ale řečené ospravedlnění nekonalo vždy v plné míře. K nastavení fantazijního průběhu je přizpůsoben již začátek koncertu, kdy akordické plásty v dřevěných nástrojích a smyčcích tvoří základnu, ke které se ve svých „komentářích“ připojuje sólový klavír. Harmonická fantazie je u autora mimořádné veliká, a tak evoluce vydrží obdivuhodně dlouho. Hudební jazyk koncertu je výsledkem vlivu francouzských impresionistů, Arona Coplanda či dalších amerických skladatelů. Působí však celistvě a svébytně. Koncert pro klavír a orchestr Brada Mehldau probíhá jako jednovětý, avšak ve svém průběhu je členěn do několika celků. Autor mluví o třech, ale poslechem jich lze identifikovat více. Svůj pozitivní vliv na organizaci hudební stavby díla zanechaly toccatové úseky. Zde bylo navíc zajímavé pozorovat, jak sólista v doprovodném aparátu nevnímá jejich konkrétní pulzaci, ale přes větší oddíly toccatového bloku. Uvedené díly naplňoval nezávislou rytmickou strukturou. Proto ve výsledné souhře vyšly mezi sólistou a doprovodem neparalelní pohybové průběhy, které přesto spojovaly společné časové uzly. Postupem kompozice se její strukturální tvářnost dále zpevňovala. Závěr přinesl názvuky úvodních impresí, a dramaturgický oblouk díla se tak uzavřel. Orchestrální partitura skladby hýří barevností impresionistické provenience, žesťové nástroje pak často vystupují v bloku jako ve velkokapelovém moderním jazzu. Náročný je především part 1. trubky, která zde měla několik pohyblivých sól ve vysoké poloze. Symfonický orchestr Českého rozhlasu se ujal partnerství v Mehldauově koncertu zodpovědně. Dirigent Clark Rundell udržel interpretaci v rámci možností v přehledné formě.

Nemalý úspěch Koncertu pro klavír a orchestr lze přičíst především sólistovi a skladateli v jedné osobě. Po jeho skončení se strhlo velké nadšení, které protagonistu přimělo k pěti přídavkům. Hrál v nich své úpravy velkých amerických šlágrů první poloviny 20. století, a to tak, že posluchači vždy při potlesku povstali. Až bude Brad Mehldau hrát jen toto, půjdu se postavit k pokladně koncertu již o dvě hodiny před jejím otevřením, aby mi lístek neunikl.

SOČR & Brad Mehldau
15. října 2023, 19:30 hodin
Rudolfinum, Praha

Program:
Brad Mehldau: Improvizace na témata Johanna Sebastiana Bacha
Johann Sebastian Bach/Igor Stravinskij: Preludium a fuga č. 10 e moll BWV 855
Johann Sebastian Bach/Max Reger: O Mensch, bewein’ dein’ Sünde groß, BWV 622
Johann Sebastian Bach/Anton Webern: Fuga (2. Ricercata) z Hudební obětiny BWV 1079
Johann Sebastian Bach/Clark Rundell: Contrapunctus XIX z Umění fugy BWV 1080
Brad Mehldau: Koncert pro klavír a orchestr

Účinkující:
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Brad Mehldau – klavír
Clark Rundell – dirigent