S Collegiem Marianum si užíváme velice intenzivní podzim. Frekvence koncertů cyklu Barokní podvečery, které tento soubor pořádá již dvacátým rokem, je totiž nyní – z důvodu jarního odkládání uměleckých akcí – dvojnásobná. Dnešní koncert představil repertoár, který měl v Praze zaznít již na začátku dubna; nakonec ho ale jako první slyšeli v Moravskoslezském kraji, kde se Collegium Marianum představilo se stejným programem hned na třech koncertech Svatováclavského hudebního festivalu.
Repertoár byl tedy dostatečně zažitý a některé drobné nedostatky v souhře, které se objevovaly hlavně v první skladbě dnešního večera, Koncertu e moll P.-G. Buffardina, můžeme přičítat spíše momentální nepozornosti. Ze stejného důvodu předpokládám, že místa, která by si dle mého mínění zasloužila vytvoření většího napětí, byla souborem takto předem zamýšlena. I přesto, že jsem tedy v této skladbě postrádala intenzivnější proplutí některými hudebními frázemi a větší tah, mi tento soubor opět učaroval schopností vytvořit velice náhlé a efektní kontrasty mezi jednotlivými různě charakterovými plochami. Zároveň ale soubor dokázal, a to i přes své větší než obvyklé obsazení (šest houslí, viola, violoncello, kontrabas, teorba, cembalo/varhany), nechat vyniknout i sólistku Janu Semerádovou, hrající na kopii Buffardinovy flétny, která pak k smyčcům přidala v této první skladbě dnešního večera virtuózní prvek.
Buffardin však byl „pouze“ jakýmsi „předskokanem“ hlavního programu dnešního večera, kterým bylo Stabat mater Alessandra Scarlattiho. K tomu přidala dramaturgie dnešního večera velice chytře ještě dvě skladby Antonia Vivaldiho, Sonátu es dur „Al Santo Sepolcro“, RV 130 a Koncert d moll „Madrigalesco“, RV 129, sloužící jako předehra a mezihra Scarlattiho. Tento záměr, který inteligentní publikum ihned poznalo, a tak netleskalo po jednotlivých číslech, byl navíc umocněn nástupem sólistek Hany Blažíkové (soprán) a Markéty Cukrové (alt) hned po doznění Buffardina.
Zpěvačky patří díky svým stylově padnoucím hlasům a skvělé vokální technice k nejvyhledávanějším jménům pro koncerty hudby 17. a 18. století. Navíc se jejich hlasy také skvěle pojí, jak jsme mohli dnes posoudit v nejednom duetu (úžasnou barvou zvuku jsem se kochala zvláště v části „Tui Nati vulnerati“). Přestože se ani těmto velkým profesionálkám dnes nepodařilo vychytat všechna těžká místa, ať už z intonačního hlediska v harmonicky záludnějších pasážích (Cukrová), při nástupu na vysokou notu nebo při práci s dechem (Blažíková), vše plně dohnaly ukázkovou výrazovostí. Mezi „highlighty“ patřila v tomto směru altová árie „Sancta Mater“ a sopránová árie „Fac ut ardeat cor meum“, ve které dokázala Hana Blažíková způsobem pěvecké interpretace velice autenticky zpodobnit význam textu.
