Baroko s duší i razancí. Francouzský večer ukázal, jak svěže může znít hudba dvorských skladatelů

Koncertem provedli Théotime Langlois de Swarte (barokní housle) a Justin Taylor (cembalo), kteří vstoupili na pódium s lehkostí a úsměvem, jež předznamenaly celkově uvolněnou atmosféru večera. Mezi jednotlivými skladbami se střídali i v krátkých, trefně podaných komentářích, které s jemným humorem přibližovaly dobový kontext nebo charakter jednotlivých kusů. Díky jejich bezprostřednímu projevu působilo celé vystoupení přirozeně, nenuceně a živě. Samotná dramaturgie kombinovala skladby méně uváděných autorů – vedle Françoise Francœura zazněla i hudba jeho bratra Louise, skladby vzniklé ze spolupráce s Françoisem Rebelem, a také sonáty Jeana-Jacquese-Baptista Aneta. V závěru večera zazněla Sonáta d moll La Follia Arcangela Corelliho jako připomínka italského inspiračního zdroje, který v tehdejším francouzském prostředí rezonoval častěji, než by se mohlo zdát.

První půle programu byla věnována ukázkám instrumentálních čísel z děl dvou spřátelených autorů, konkrétně Françoise Francœura a Françoise Rebela. Jednalo se o běžný a vhodný dramaturgický tah, který posluchače nenásilně připravil na díla závažnějšího obsahu i promyšlenější formy v druhé půli večera. Konkrétněji první skladbou večera byla Gavotte pour les Muses et les Plaisirs, která pochází hudebně-scénického díla Le Trophée (1745). Jde o typickou dvorskou taneční miniaturu, která je – jak název napoví – zpracována formou gavoty ve dvoudobém taktu s pravidelnou strukturou. Typickým rysem je snadno zapamatovatelné téma, založené na jednoduché rytmické figuře a zdobené lehkou ornamentikou. Samotná provedení působila nenuceně a elegantně, hned v úvodu samotnému koncertu zaujala také bezprostřední a soustředěná „hráčská“ komunikace obou umělců.

Zatímco první skladba byla odrazem galantní kultivovanosti, Air pour les guerriers z tragédie lyrique Pyrame et Thisbé (1726) je krátkým stylizovaným válečným pochodem. V kontextu opery měl tento „air“ pravděpodobné doprovázet scénu nástupu vojáků. Charakter hudby je jiný oproti první večerní miniatuře – zaujal pravidelný a úderný rytmus, výrazová rovina je strohá, ale efektní – ostinátní bas a jasně daná kadence předurčují tuto hudbu spíše k reprezentačním účelům. Třetí skladbou večera byla krátká a dramatická sekvence Le théatre s’obscurcit, on entend le tonnerre (z Les Augustales, 1744), která měla ve své době představovat hudební ilustraci temnění jeviště a blížící se bouři. Efektní pasáž, pro kterou je charakteristická práce s kontrastem a gradací napětí, rychlé běhy v nízkých registrech (evokující hřmění) zvládli oba hudebníci s lehkostí.

Sonate no. 11 en do mineur od Jeana-Jacqua-Baptista Aneta představovala zajímavý příklad francouzské sonátové tvorby raného 18. století, ovlivněné italským stylem, u nějž Anet studoval. Zvláštní pozornost si v Anetově skladbě zaslouží druhá věta (Allegro), jejíž úvodní motivický materiál nápadně připomíná jednu z nejznámějších skladeb Françoise Couperina – Le Tic Toc Choc Ou Les Maillotins z jeho Pièces de clavecin (1730). Podobnost tkví především v rytmicky pulzujícím vzorci, založeném na střídání rukou (v Couperinově případě) či hlasů (v Anetově sonátě), který vytváří mechanicko-taneční efekt evokující tikot nebo švitoření. I když se jedná o dvě odlišná prostředí – sólový klavírní kus a houslovou sonátu s basem – tato blízkost dobře ilustruje, jak se v tehdejší hudbě určité rytmicko-motivické modely přelévaly mezi žánry a skladateli.

Ukazuje to i na to, že francouzská hudba své doby nebyla jen stylově rozrůzněná, ale i vnitřně propojená – a to jak mezi dvorskou a domácí sférou, tak mezi instrumentálními školami. Samotní hudebníci na tuto skutečnost upozornili před zazněním Anetovy skladby, Justin Taylor zahrál i úryvek Couperinovy miniatury na cembalo. Jednalo se o úsměvný a bezprostřední moment, který publikum ocenilo potleskem. Druhá část programu pokračovala v duchu dramaturgické rozmanitosti, aniž by ztratila stylovou soudržnost. Kratší scénické kusy Françoise Francœura a Françoise Rebela (Le théâtre s’éclaire z Les Augustales 1744, dvojice airs z Scanderberga, 1735) střídaly lyricky laděné sonátové části (např. Largo z houslové sonáty Louisa Francœura) i výrazově kontrastní klavírní bravuru (La Marche des Scythes Josepha-Nicolase-Pacraca Royera) v níž Justin Taylor na jeden okamžik zaujal místo sólisty, aby ve skladbě působivě využil všechny polohy cembala. Namísto jednotlivých vrcholů tvořily tyto skladby plynulou mozaiku, která ukázala šíři tehdejší hudební imaginace. Interpretace zůstávala i nadále přesná, stylově vytříbená a přirozená. Bylo znát, že část repertoáru mají hudebníci důvěrně zažitou – některé skladby totiž již dříve (2022) nahráli pro label Alpha Classics / Outhere Music France. Tato jistota se promítla do suverénního přednesu, který působil soustředěně, a přitom uvolněně, bez jakéhokoli zakolísání.

Zatímco úvod večera nabídl barvitou přehlídku tanečních a charakterových kusů, zde se interpretace zaměřila více na vnitřní logiku a promyšlenější formu, které si vyžadovaly pozornější poslech. První skladbou druhé půle večera byla Sonate no. 4 en mi mineur od Louise Francœura, která představuje – jako už jiné uvedené kusy – syntézu francouzské galantnosti a italské virtuozity.

Úvodní Adagio bylo v pomalém tempu, zpěvné a ornamentální s častými chromatickými prvky. Allemanda vychází ze stejnojmenného barokního tance, zaujal frázování a přesvědčivá artikulace de Swarteho. Předposlední rychlejší Courante vyžadoval od cembalisty zvládnutí šestnáctinových figur a častých ozdob.

Nemohu si však odpustit jemnou výtku – samotný výkon houslistův byl dle mě spíše technickou brilancí, někdy bohužel na úkor muzikálnosti, zejména v části Giga (byť jde o pomyslný vrchol sonáty) jsem měl dojem, že „spěchá“ až příliš. Tento můj dojem mě neopustil v průběhu celé druhé části večera. Možná to bylo ale jen vyvření mladické radosti a energičnosti, také pod vlivem nadšenosti publika. 

Ještě předtím, než zazněla Sonate no. 6 en sol mineur od Françoise Francœura, ji Théotime Langlois de Swarte uvedl krátkým komentářem, v němž ji označil za „great masterpiece“ – a sluší se říci, že společná interpretace obou hudebníků toto tvrzení beze zbytku potvrdila. Francœurův cyklus v duchu taneční suity vystřídal široké spektrum afektů, od zádumčivého Lentement po energický Rondeau, přičemž houslista i cembalista vystihli stylovou rovnováhu mezi jemnou ornamentikou a melodickou plasticitou.

V samotném závěru večera zazněla Sonáta d moll „La Follia“ italského autora Arcangela Corelliho, poslední a nejznámější skladba z jeho cyklu op. 5, vydaného v Římě roku 1700. Toto dílo je mistrovskou ukázkou barokní houslové literatury, které staví na starém tanečním a harmonickém motivu „Follia“. Corelliho variace představují poutavou kombinaci pevné kompozice a iluze improvizace, přičemž každá část postupně graduje v technické náročnosti i dramatickém výrazu. Sonáta obsahuje několik částí, mezi nimi pomalé úvodní Adagio a rychlá Allegra, které střídají variace bez označení, jež plynule spojují jednotlivé pasáže. Interpretace večera byla precizní, s důrazem na čistotu intonace a rytmickou jistotu, což umožnilo krásně vyniknout opakujícím se harmonickým postupům a ornamentální výzdobě. Zvláště v improvizačních pasážích Allegro byla patrná de Swarteho jistota a cit pro styl. Publikum výkon obou umělců ocenilo dlouhotrvajícím potleskem.

Po samotném skončení programu se na malou chvíli mohlo zdát, že publikum nepustí mladé umělce ze sálu. Hudebníci se tedy rozhodli pro první přídavek, jímž byla miniatura Les Cyclopes: Rondeau z cyklu Pièces de clavecin avec une méthode od francouzského autora Jeana-Philippe Rameaua v úpravě pro housle a cembalo. Druhý přídavek jsem pak nebyl schopen identifikovat, nebylo oznamováno, co následně zahrají. Patrně se jednalo o větu či miniaturu francouzského autora ze stejného období.

Koncert v historickém prostředí Lobkowiczkého paláce na Pražském hradě nabídl nejen ukázku skvěle připraveného repertoáru francouzské hudby první poloviny 18. století, ale i jedinečný zážitek v inspirativním prostředí, které umocnilo celkovou atmosféru večera. Výkony Théotima Langloise de Swarteho a Justina Taylora byly důkazem hlubokého porozumění stylu i virtuozity a posluchače zavedly do světa dvorských tanců, komorních sonát i scénické hudby. Výběr skladeb a jejich interpretace dokázaly živě ilustrovat propojení francouzské a italské hudební tradice, což večer činilo nejen hudebně zajímavým, ale i obohacujícím.

Letní festival staré hudby 2025: Les frères Francœur
25. července 2025, 20:00 hodin
Lobkowiczký palác, Pražský hrad

Program:
François Francœur a François Rebel: Gavotte pour les Muses et les Plaisirs. Gracieusement II^ème air (Le Trophée, 1745)
François Francœur a François Rebel: Air pour les guerriers (Pyrame et Thisbé, 1726)
François Francœur a François Rebel: Le théatre s’obscurcit, on entend le tonnerre (Les Augustales, 1744)
Jean-Jacques-Baptiste Anet: Sonate no. 11 en do mineur(Premier livre de sonates à violon seul et la basse, I^er livre, Paris 1724, Vivace – Allegro)
François Francœur a François Rebel: Le thèatre s’éclaire (Les Augustales, 1744)
Louis Francœur: Sonate no. 6 en si mineur (Premier livre de sonates à violon seul et la basse, Paris 1715, Largo)
François Francœur a François Rebel: Premier & Second airs (Scanderberg, 1735)
Joseph-Nicolas-Pacrace Royer: La Marche des Scythes (Pièces de clavecin, Paris 1746)
François Francœur: Sonate no. 10 en sol majeur (Premier livre de sonates à violon seul et la basse, I^er livre, Paris 1720, Allemande (Adagio) – Allegro – Sicilienne – Presto)

Přestávka

Louis Francœur: Sonate no. 4 en mi mineur (Premier livre de sonates à violon seul et la basse, Paris 1715, Adagio – Allemanda (Un poco andante) – Courante – Giga)
François Francœur:Sonate no. 10 en sol mineur (Premier livre de sonates à violon seul et la basse, I^ème livre, Paris 1733, Adagio (Lentement) – Allemande – Courante – Rondeau)
Arcangelo Corelli: Sonáta d moll La Follia pro housle a basso continuo, op. 5, č. 12 (Sonate e violion e violone o cimbalo […] opera quinta, Roma 1700) – 1. Adagio – 2. Allegro – 4., 6. [bez označení] 10. Allegro – improvizace – 16. Allegro – 17.–23. [bez označení]

Přídavky:
Jean-Philippe Rameau: Les Cyclopes: Rondeau (Pièces de clavecin avec une méthode, 1724) – (úprava pro housle a cembalo)
neznámo

Účinkující:
Théotime Langlois de Swarte – barokní housle
Justin Taylor – cembalo