Barytonista Gerald Finley předvedl v Praze vyzrálý a kultivovaný přednes

V neděli odpoledne dne 16. ledna 2022 se Dvořákovou síní pražského Rudofina rozezněl plný baryton ostříleného kanadského esa Geralda Finleyho. Do Prahy tentokrát Finley zavítal již potřetí, poprvé zde koncertoval v roce 2012 a jeho repertoár tu tehdy tvořily zejména Mahlerovy písně. Letošní koncert se pak nesl hlavně v duchu zamilovaných, romantických a dojemných kusů. Na klavír Finleyho doprovázel Julius Drake. Oba umělci spolu úspěšně spolupracují již několik dekád. Vystoupení bylo rozděleno v podstatě na tři bloky: v prvním Finley přednesl německojazyčné romantické klasiky – výběry písní od Franze Schuberta (1797–1828) a Huga Wolfa (1860–1903). Po přestávce pak navázal kompletním a zbrusu novým písňovým cyklem Marka Anthonyho Tournage (*1960), aby výstup nakonec završil blokem písní rozličných autorů na shakespearovské texty, souhrnně nazvaným Shakespeare in Love (Zamilovaný Shakespeare).

První soubor písní, schubertovský, začal příjemnou, pozitivní a nenáročnou písní An Sylvia (Sylvii), která se na úvod skvěle hodila. Následovala podobně laděná Liebesbotschaft (Poselství lásky), kontrastní byla až píseň třetí – Wanderers Nachtlied II (Poutníkova noční píseň II). Se svým táhlým tempem se párkrát pokusila zpěváka ve vyšších místech trochu potrápit (patrně za to, že se zde chtěl trochu šetřit) ale Finley v těchto pasážích do polohy vždy nakonec došel. Následoval velký teskný kus Der Winterabend (Zimní večer), popisující muže, vzpomínajícího ve světnici na staré časy, a poté poslední ze schubertovského výběru, Bei dir allein (Jen u tebe).

Již v tomto bloku si Finley obecenstvo vcelku efektivně podmanil. Vystupoval sebevědomě, ale nijak nabubřele, texty deklamoval s velkým důrazem na obsah a výraz, ale nikoli na úkor techniky. Při výstupu se soustředil na diváky, dokonce se zdálo, že se v průběhu jednotlivých čísel postupně natáčí na každou možnou část hlediště, jakoby za jeho pohybem byl nějaký promyšlený kalkul. Tento přístup, kdy se zdálo, že se zpěvák dokázal v očním kontaktu na chvíli spojit vlastně s každým jednotlivým divákem, ve finále celkovému dojmu zcela jistě velmi napomohl.

Po vřelém potlesku následoval výběr z písní Huga Wolfa, rakouského skladatele pozdního romantismu. Jednalo se v tomto případě o výběr z takzvaných Mörike-Lieder, písní na texty Eduarda Mörikeho, kterých Wolf zhudebnil třiapadesát. Vznikly v roce 1888, v jeho nejplodnějším období. Písní přednesl Finley dohromady celkem osm, opět ve velmi dobře dramaturgicky promyšleném pořadí. Výborně se vydařila již první, Gesang Weylas (Weylina píseň), kde Julius Drake na klavír výtečně vykresloval opakující se vlny mořského příboje. Vrcholem wolfovského bloku pak (alespoň pro mne) byla píseň Der Feuerreiter (Ohnivý jezdec), velice dramatická a temná skladba, v níž lze v určitých vyjadřovacích aspektech sledovat návaznost na Schubertova Der Erlkönig (Král duchů). Wolfova píseň zvukomalebně popisuje požár ve mlýně a paniku, která v okolí nastává. Poslední píseň před přestávkou, Abschied (Rozloučení), pak již trochu zlehčovala posmutnělou atmosféru, nastolenou předchozími dojímavými kusy. Neobsahuje milostný námět, jak by se z názvu mohlo zdát, ale popisuje mírně absurdní střetnutí umělce s kritikem, které končí dobře mířeným kopancem do kritikova pozadí. Finley zpěv doprovodil i decentním náznakem finálního kopance a na závěrečné tóny klavíru v tanečním rytmu dokonce vystřihl pár roztomilých piruetek.

Po přestávce následoval cyklus písní Marka Anthonyho Turnage (*1960) s názvem Without Ceremony (Bez obřadu). Písně na slova anglického spisovatele Thomase Hardyho pojednávají o smrti bývalé manželky a zoufání muže, který stále přemítá nad obrazy z dob jejich soužití a rozjímá nad její smrtí i důvody jejich rozchodu. Turnage napsal tento cyklus přímo pro Finleyho, světová premiéra proběhla v listopadu 2021 ve Vídni. Po onom koncertě ale Turnage cyklus ještě mírně upravil. Jak pěvec při rozhovoru s mírnou nadsázkou podotkl, na koncertě v Rudolfinu tak vlastně zazněla premiéra „Pražské verze“. Cyklus má sedm částí. Všechny jsou psány v podobném tempu a drží i velmi podobný melodický model. Nevyznačují se konkrétními a uchopitelnými melodiemi, ale spíš proměnlivými plochami s relativně nepredikovatelnými intervalovými skoky. Finley je zpíval konzistentně, skladby podle mne nebyly náročné ani tak na techniku, jako spíš na výraz. Zajímavá zde byla například píseň pátá, nesoucí stejné jméno, jako celý cyklus. Byla zpívána celá sólo bez doprovodu klavíru, posluchači tak mohli (krom mistrného přednesu) se zaujetím sledovat, jak interpret drží intonaci. Po skoro půlhodině Turnageových písní však bylo na publiku již trochu znát, že je tento nový počin zřejmě tolik nezaujal. Dlužno také dodat, že interpreti dělali mezi písněmi jen minimální pauzy, což sice podpořilo návaznost a ucelenost celku, zároveň to ale vyžadovalo i nepřetržitou pozornost posluchačů, což si také vybíralo svou daň.

Poté již přišel čas na poslední programový blok, pojmenovaný Shakespeare in Love (Zamilovaný Shakespeare), který lišácky spojoval šest (velmi různých) autorů písní na základě shakespearovské tematiky textů. Autorem první písně byl Thomas Morley (ca 1557–1602). Jeho renesanční O Mistress mine (Ó paní má) byla povedeným „otvírákem“, ačkoli působila v klavírní úpravě poněkud zvláštně. Přesto, že všechna následující díla pak pocházela z 20. století, přešel repertoár od Morleyovy skladby do nového věku poměrně plynule – kontinuita byla zachována zejména díky textům, ale částečně i hudebně. Některé vybrané moderní skladby si udržely určitý „renesanční nádech“, byly seskládány citlivě a nepůsobily v programu nijak nepatřičně. Druhým shakespearovským skladatelem na programu byl Erich Wolfgang Korngold (1897–1957). Ten působil od roku 1934 v Hollywoodu a po Anschlussu Rakouska zůstal v Americe natrvalo. Obě dvě jeho písně – Under the Greenwood Tree (Pod zelenými stromy) a Hey, Robin (Hej, šašku) ze dvou různých cyklů – Finleymu dobře seděly, Hey, Robin mu i umožnila rozvinout krátký, ale zábavný dialog pána a šaška. Následovala pochmurná Full Fathom Five (Pět sáhů pod zemí) od Michaela Tippetta (1905–1998). Dobře seděla Finleyovu temněji zabarvenému hlasu. Po ní následující píseň Take, o Take Those Lips Away (Vzdal své rty) od Madeleine Dring (1923–1977) svou poněkud zastaralou formou sice posilovala vazbu k oné renesanční složce, avšak z celého programu se mi jevila asi jako nejméně přesvědčivá. V brožuře textů byla i zbytečně uvedena druhá sloka básně, která v písni není, což bylo trochu matoucí. O to lépe pak ale působil sonet Shall I Compare Thee? (Mám tě přirovnávat?), jehož autorem byl významný finský skladatel 20. století Einojuhani Rautavaara (1928–2016). Svou sbírku Tři shakespearovské sonety napsal ve věku třiadvaceti let. Zmíněný sonet (č. 3) je živelný a Finley ho vystřihl velmi přesně a svěže.

Posledním kouskem programu pak byla píseň Cola Portera (1891–1964) Where is The Life That Late I Led? (Kde je ten život, který jsem vedl). Pochází z úspěšného broadwayového muzikálu Kiss me Kate, psaného vzdáleně na motivy Shakespearova Zkrocení zlé ženy. Podle mne byla velice hezkým a trochu symbolickým zakončením „zamilovaného“ recitálu, ačkoli text samotný nebyl ani zdaleka originálně shakespearovský – píseň pronáší rozvedený manžel, který lituje, že vůbec kdy dal přednost manželství před svým dřívějším rozpustilým životem a v určitém „katalogovém výčtu“ dokonce vzpomíná na své bývalé milenky. Finley zde opět trochu popustil uzdu své výrazovosti, což u de facto muzikálového čísla nebylo už ničemu na škodu.

Po potlesku přidal Finley ještě přídavek, kterým české obecenstvo vskutku potěšil – roztomilou češtinou zazpíval Ej, lásko, lásko, ty nejsi stálá. I přes dosti „anglosaskou“ deklamaci mu bylo pěkně rozumět. Jeho záměrem zjevně bylo, aby se k němu připojilo i obecenstvo, to se však bohužel nestalo. I tak ale v sále zavládla velmi příjemná a uvolněná nálada. Korunu tomu pak nasadil ještě Julius Drake, který se zcela civilně, přímo lakonicky otázal: „Do you want one more?“ (Chcete ještě jednu?). Umělci pak přidali ještě shakespearovskou It Was a Lover and His Lass (Byl to milenec a jeho děvče) od britského skladatele Geralda Finziho (1901–1956).

Obecenstvo bylo z koncertu zjevně nadšené, nemálo posluchačů se při závěrečném potlesku i postavilo. Co však mou pozornost v hledišti upoutalo již v průběhu koncertu, bylo relativně malé množství lidí, kteří četli texty. Brožurky s texty všech zpívaných písní, vybavené i vcelku povedeným překladem do češtiny, byly na koncertě k dispozici a dle mého názoru tvoří prakticky nepostradatelný klíč pro absolutní prožitek představení takového typu. Výstup Geralda Finleyho byl samozřejmě skvělým zážitkem pro uši i pro oči, samotné texty ale dokáží vysvětlit i některé méně zjevné polohy, zaujaté zpěvákem (samotného mě pěvcovy geniální ilustrace několikrát upřímně rozesmály), navíc jsou krásné i samy o sobě. Nahlížet při koncertu do libreta není v žádném případě projevem neúcty, ba naopak.

Celkově lze konstatovat, že si Finley v Praze určitě vydobyl spoustu nových posluchačů. Jeho projev byl na excelentní úrovni po celou dobu recitálu, který trval přes hodinu a půl. Síly si umně rozložil, s klavíristou vedl až do konce plnohodnotný dialog. Ještě také aby ne, když se oba umělci znají již notnou řádku let a mají před sebou ještě mnoho koncertů. V nejbližší době je s tímto programem čeká turné po Spojených státech. Obdiv si zaslouží i skvělá míra vyváženosti herecké složky recitálu, což je něco, co jen málokterý zpěvák umí tak, jako Gerald Finley. Díky svým velkým zkušenostem s operou (a také díky přirozenému citu a charisma) žádnou z jevištních akcí nepřehání, zároveň na něj ale není ani při „pouhém“ recitálu nikterak nudný pohled.

Také je těžké vůbec popsat slovy zásluhu Julia Drakea, který na zpěváka reagoval výborně. Jeho part byl často velice náročný, přesto se dokázal se zpěvákem pokaždé „domluvit“ a navzájem si tak nelézt do projevu. Zajímavá byla také celková dramaturgie koncertu. Spojit díla romantických klasiků s díly soudobými a ještě k tomu přidat kus anglické renesance se někomu může jevit jako příliš odvážné. Mně se to však zdá jako brilantní způsob, jak posluchačům dát to nejlepší z klasického kánonu a zároveň citlivě rozšířit obzory o hudbu novější. Vždyť je tak často slyšet hlasy, které volají po častějším uvádění soudobých autorů!

Prakticky ze všech ohledů tedy vnímám evropskou anabázi pánů Finleyho a Drakea jako velmi přínosnou. Přinesli sem totiž také notnou dávku noblesy, navíc umocněnou nevídanou skromností, což je kombinace, která je na tuzemské pěvecké scéně stále bohužel poněkud ojedinělá. Je otázkou, proč tomu tak je. Možná je to tím, že momentálně postrádáme zpěváka takové kvality a s tak dlouho formovanou zkušeností, který by od obecenstva nic nežádal, nepotřeboval křečovitě sbírat další uznání, nebo se zbytečně nepředváděl. Možná nám jen stále chybí nějaký interpret s oním „zámořským nadhledem“, který k podobnému projevu také výrazně napomáhá. Je také často podotýkáno, že domácí interprety, kteří by takových dosahovali, bohužel často odrazuje naše vlastní prostředí a cítí se lépe v zahraničí. A to není řeč o finanční stránce věci. To je ovšem již záležitost následujících let. My zatím můžeme alespoň doufat, že nás Gerald Finley ještě někdy opět navštíví, ať již s novým recitálem, nebo v nějaké pěkné operní roli.

Gerald Finley – písňový recitál, doprovod Julius Drake
neděle 16. ledna 2022, 17:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program:
Franz Schubert: An Sylvia (Sylvii), D 891 (Eduard von Bauernfeld / William Shakespeare)
Franz Schubert: Liebesbotschaft (Poselství lásky), D 957, č. 1 (Ludwig Rellstab)
Franz Schubert: Wanderers Nachtlied II (Poutníkova noční píseň II), D 768 (Johann Wolfgang von Goethe)
Franz Schubert: Der Winterabend (Zimní večer), D 938 (Karl Gottfried von Leitner)
Franz Schubert: Bei dir allein (Jen u tebe), D 866 (Johann Gabriel Seidl)

Hugo Wolf: Mörike-Lieder (Písně na texty Eduarda Mörikeho, výběr) –
Hugo Wolf: Gesang Weylas (Weylina píseň)
Hugo Wolf: Fußreise (Pěší putování)
Hugo Wolf: Heimweh (Stesk po domově)
Hugo Wolf: Begegnung (Setkání)
Hugo Wolf: Verborgenheit (Ústraní)
Hugo Wolf: Der Feuerreiter (Ohnivý jezdec)
Hugo Wolf: Um Mitternacht (O půlnoci)
Hugo Wolf: Abschied (Rozloučení)

Mark Anthony Turnage: Without Ceremony (Bez obřadu, písně na texty Thomase Hardyho) – The Voice (Hlas)
Mark Anthony Turnage: The Walk (Procházka)
Mark Anthony Turnage: I Found Her Out There (Zde jsem ji našel)
Mark Anthony Turnage: The Going (Odchod)
Mark Anthony Turnage: Without Ceremony (Bez obřadu)
Mark Anthony Turnage: Your Last Drive (Tvoje poslední jízda)
Mark Anthony Turnage: Let Me Enjoy (Kéž smím)

Shakespeare in Love (Zamilovaný Shakespeare)
Thomas Morley: O Mistress Mine (Ó paní má. William Shakespeare: Večer tříkrálový)
Erich Wolfgang Korngold: Four Shakespeare Songs (Čtyři písně na Shakespeara, op. 31) – č. 2 Under the Greenwood (Pod zelenými stormy. W. Shakespeare: Jak se vám líbí);
Erich Wolfgang Korngold: Songs of the Clown, (Šaškovy písně, op. 29) – č. 4 Hey Robin (Hej, šašku. W. Shakespeare: Večer tříkrálový)
Einojuhani Rautavaara: Three Sonnets of Shakespeare (Tři Shakespearovy sonety), op. 14 – č. 3 Shall I Compare Thee (Mám tě přirovnávat? – Sonet č. 18)
Michael Tippett: Three Songs for Ariel (Tři Arielovy písně) – č. 2 Full Fathom Five (Pět sáhů pod zemí. W. Shakespeare: Bouře)
Madeleine Dring: Seven Shakespeare Songs (Sedm písní na Shakespeara) – č. 5 Take, o Take Those Lips Away (Vzdal své rty. W. Shakespeare: Něco za něco)
Cole Porter: Where is the Life that Late I led? (Kde je ten život, který jsem dřív vedl? píseň Petruchia z muzikálu Kiss me, Kate / Líbej mě, Katko, text Cole Porter)

Účinkující:
Gerald Finley – basbaryton
Julius Drake – klavír