Barytonista Gerald Finley předvedl v Praze vyzrálý a kultivovaný přednes

Gerald Finley (zdroj Česká filharmonie, foto Petr Chodura) V neděli odpoledne dne 16. ledna 2022 se Dvořákovou síní pražského Rudofina rozezněl plný baryton ostříleného kanadského esa Geralda Finleyho. Do Prahy tentokrát Finley zavítal již potřetí, poprvé zde koncertoval v roce 2012 a jeho repertoár tu tehdy tvořily zejména Mahlerovy písně. Leto&scaron;ní koncert se pak nesl hlavně v duchu zamilovaných, romantických a dojemných kusů. Na klavír Finleyho doprovázel Julius Drake. Oba umělci spolu úspě&scaron;ně spolupracují již několik dekád. Vystoupení bylo rozděleno v podstatě na tři bloky: v prvním Finley přednesl německojazyčné romantické klasiky – výběry písní od Franze Schuberta (1797–1828) a Huga Wolfa (1860–1903). Po přestávce pak navázal kompletním a zbrusu novým písňovým cyklem Marka Anthonyho Tournage (*1960), aby výstup nakonec zavr&scaron;il blokem písní rozličných autorů na shakespearovské texty, souhrnně nazvaným Shakespeare in Love (Zamilovaný Shakespeare). První soubor písní, schubertovský, začal příjemnou, pozitivní a nenáročnou písní An Sylvia (Sylvii), která se na úvod skvěle hodila. Následovala podobně laděná Liebesbotschaft (Poselství lásky), kontrastní byla až píseň třetí – Wanderers Nachtlied II (Poutníkova noční píseň II). Se svým táhlým tempem se párkrát pokusila zpěváka ve vy&scaron;&scaron;ích místech trochu potrápit (patrně za to, že se zde chtěl trochu &scaron;etřit) ale Finley v těchto pasážích do polohy vždy nakonec do&scaron;el. Následoval velký teskný kus Der Winterabend (Zimní večer), popisující muže, vzpomínajícího ve světnici na staré časy, a poté poslední ze schubertovského výběru, Bei dir allein (Jen u tebe). Již v tomto bloku si Finley obecenstvo vcelku efektivně podmanil. Vystupoval sebevědomě, ale nijak nabubřele, texty deklamoval s velkým důrazem na obsah a výraz, ale nikoli na úkor techniky. Při výstupu se soustředil na diváky, dokonce se zdálo, že se v průběhu jednotlivých čísel postupně natáčí na každou možnou část hledi&scaron;tě, jakoby za jeho pohybem byl nějaký promy&scaron;lený kalkul. Tento přístup, kdy se zdálo, že se zpěvák dokázal v očním kontaktu na chvíli spojit vlastně s každým jednotlivým divákem, ve finále celkovému dojmu zcela jistě velmi napomohl. Po vřelém potlesku následoval výběr z písní Huga Wolfa, rakouského skladatele pozdního romantismu. Jednalo se v tomto případě o výběr z takzvaných Mörike-Lieder, písní na texty Eduarda Mörikeho, kterých Wolf zhudebnil třiapadesát. Vznikly v roce 1888, v jeho nejplodněj&scaron;ím období. Písní přednesl Finley dohromady celkem osm, opět ve velmi dobře dramaturgicky promy&scaron;leném pořadí. Výborně se vydařila již první, Gesang Weylas (Weylina píseň), kde Julius Drake na klavír výtečně vykresloval opakující se vlny mořského příboje. Vrcholem wolfovského bloku pak (alespoň pro mne) byla píseň Der Feuerreiter (Ohnivý jezdec), velice dramatická a temná skladba, v níž lze v určitých vyjadřovacích aspektech sledovat návaznost na Schubertova Der Erlkönig (Král duchů). Wolfova píseň zvukomalebně popisuje požár ve mlýně a paniku, která v okolí nastává. Poslední píseň před přestávkou, Abschied (Rozloučení), pak již trochu zlehčovala posmutnělou atmosféru, nastolenou předchozími dojímavými kusy. Neobsahuje milostný námět, jak by se z názvu mohlo zdát, ale popisuje mírně absurdní střetnutí umělce s kritikem, které končí dobře mířeným kopancem do kritikova pozadí. Finley zpěv doprovodil i decentním náznakem finálního kopance a na závěrečné tóny klavíru v tanečním rytmu dokonce vystřihl pár roztomilých piruetek. Julius Drake, Gerald Finley (zdroj Česká filharmonie, foto Petr Chodura) Po přestávce následoval cyklus písní Marka Anthonyho Turnage (*1960) s názvem Without Ceremony (Bez obřadu). Písně na slova anglického spisovatele Thomase Hardyho pojednávají o smrti bývalé manželky a zoufání muže, který stále přemítá nad obrazy z dob jejich soužití a rozjímá nad její smrtí i důvody jejich rozchodu. Turnage napsal tento cyklus přímo pro Finleyho, světová premiéra proběhla v listopadu 2021 ve Vídni. Po onom koncertě ale Turnage cyklus je&scaron;tě mírně upravil. Jak pěvec při rozhovoru s mírnou nadsázkou podotkl, na koncertě v Rudolfinu tak vlastně zazněla premiéra &bdquo;Pražské verze“. Cyklus má sedm částí. V&scaron;echny jsou psány v podobném tempu a drží i velmi podobný melodický model. Nevyznačují se konkrétními a uchopitelnými melodiemi, ale spí&scaron; proměnlivými plochami s relativně nepredikovatelnými intervalovými skoky. Finley je zpíval konzistentně, skladby podle mne nebyly náročné ani tak na techniku, jako spí&scaron; na výraz. Zajímavá zde byla například píseň pátá, nesoucí stejné jméno, jako celý cyklus. Byla zpívána celá sólo bez doprovodu klavíru, posluchači tak mohli (krom mistrného přednesu) se zaujetím sledovat, jak interpret drží intonaci. Po skoro půlhodině Turnageových písní v&scaron;ak bylo na publiku již trochu znát, že je tento nový počin zřejmě tolik nezaujal. Dlužno také dodat, že interpreti dělali mezi písněmi jen minimální pauzy, což sice podpořilo návaznost a ucelenost celku, zároveň to ale vyžadovalo i nepřetržitou pozornost posluchačů, což si také vybíralo svou daň. Poté již při&scaron;el čas na poslední programový blok, pojmenovaný Shakespeare in Love (Zamilovaný Shakespeare), který li&scaron;ácky spojoval &scaron;est (velmi různých) autorů písní na základě shakespearovské tematiky textů. Autorem první písně byl Thomas Morley (ca 1557–1602). Jeho renesanční O Mistress mine (Ó paní má) byla povedeným &bdquo;otvírákem“, ačkoli působila v klavírní úpravě poněkud zvlá&scaron;tně. Přesto, že v&scaron;echna následující díla pak pocházela z 20. století, pře&scaron;el repertoár od Morleyovy skladby do nového věku poměrně plynule - kontinuita byla zachována zejména díky textům, ale částečně i hudebně. Některé vybrané moderní skladby si udržely určitý &bdquo;renesanční nádech“, byly seskládány citlivě a nepůsobily v programu nijak nepatřičně. Druhým shakespearovským skladatelem na programu byl Erich Wolfgang Korngold (1897–1957). Ten působil od roku 1934 v Hollywoodu a po Anschlussu Rakouska zůstal v Americe natrvalo. Obě dvě jeho písně – Under the Greenwood Tree (Pod zelenými stromy) a Hey, Robin (Hej, &scaron;a&scaron;ku) ze dvou různých cyklů – Finleymu dobře seděly, Hey, Robin mu i umožnila rozvinout krátký, ale zábavný dialog pána a &scaron;a&scaron;ka. Následovala pochmurná Full Fathom Five (Pět sáhů pod zemí) od Michaela Tippetta (1905–1998). Dobře seděla Finleyovu temněji zabarvenému hlasu. Po ní následující píseň Take, o Take Those Lips Away (Vzdal své rty) od Madeleine Dring (1923–1977) svou poněkud zastaralou formou sice posilovala vazbu k oné renesanční složce, av&scaron;ak z celého programu se mi jevila asi jako nejméně přesvědčivá. V brožuře textů byla i zbytečně uvedena druhá sloka básně, která v písni není, což bylo trochu matoucí. O to lépe pak ale působil sonet Shall I Compare Thee? (Mám tě přirovnávat?), jehož autorem byl významný finský skladatel 20. století Einojuhani Rautavaara (1928–2016). Svou sbírku Tři shakespearovské sonety napsal ve věku třiadvaceti let. Zmíněný sonet (č. 3) je živelný a Finley ho vystřihl velmi přesně a svěže. Posledním kouskem programu pak byla píseň Cola Portera (1891–1964) Where is The Life That Late I Led? (Kde je ten život, který jsem vedl). Pochází z úspě&scaron;ného broadwayového muzikálu Kiss me Kate, psaného vzdáleně na motivy Shakespearova Zkrocení zlé ženy. Podle mne byla velice hezkým a trochu symbolickým zakončením &bdquo;zamilovaného“ recitálu, ačkoli text samotný nebyl ani zdaleka originálně shakespearovský – píseň proná&scaron;í rozvedený manžel, který lituje, že vůbec kdy dal přednost manželství před svým dřívěj&scaron;ím rozpustilým životem a v určitém &bdquo;katalogovém výčtu“ dokonce vzpomíná na své bývalé milenky. Finley zde opět trochu popustil uzdu své výrazovosti, což u de facto muzikálového čísla nebylo už ničemu na &scaron;kodu. Julius Drake (zdroj Česká filharmonie, foto Petr Chodura) Po potlesku přidal Finley je&scaron;tě přídavek, kterým české obecenstvo vskutku potě&scaron;il – roztomilou če&scaron;tinou zazpíval Ej, lásko, lásko, ty nejsi stálá. I přes dosti &bdquo;anglosaskou“ deklamaci mu bylo pěkně rozumět. Jeho záměrem zjevně bylo, aby se k němu připojilo i obecenstvo, to se v&scaron;ak bohužel nestalo. I tak ale v sále zavládla velmi příjemná a uvolněná nálada. Korunu tomu pak nasadil je&scaron;tě Julius Drake, který se zcela civilně, přímo lakonicky otázal: &bdquo;Do you want one more?“ (Chcete je&scaron;tě jednu?). Umělci pak přidali je&scaron;tě shakespearovskou It Was a Lover and His Lass (Byl to milenec a jeho děvče) od britského skladatele Geralda Finziho (1901–1956). Obecenstvo bylo z koncertu zjevně nad&scaron;ené, nemálo posluchačů se při závěrečném potlesku i postavilo. Co v&scaron;ak mou pozornost v hledi&scaron;ti upoutalo již v průběhu koncertu, bylo relativně malé množství lidí, kteří četli texty. Brožurky s texty v&scaron;ech zpívaných písní, vybavené i vcelku povedeným překladem do če&scaron;tiny, byly na koncertě k dispozici a dle mého názoru tvoří prakticky nepostradatelný klíč pro absolutní prožitek představení takového typu. Výstup Geralda Finleyho byl samozřejmě skvělým zážitkem pro u&scaron;i i pro oči, samotné texty ale dokáží vysvětlit i některé méně zjevné polohy, zaujaté zpěvákem (samotného mě pěvcovy geniální ilustrace několikrát upřímně rozesmály), navíc jsou krásné i samy o sobě. Nahlížet při koncertu do libreta není v žádném případě projevem neúcty, ba naopak. Celkově lze konstatovat, že si Finley v Praze určitě vydobyl spoustu nových posluchačů. Jeho projev byl na excelentní úrovni po celou dobu recitálu, který trval přes hodinu a půl. Síly si umně rozložil, s klavíristou vedl až do konce plnohodnotný dialog. Je&scaron;tě také aby ne, když se oba umělci znají již notnou řádku let a mají před sebou je&scaron;tě mnoho koncertů. V nejbliž&scaron;í době je s tímto programem čeká turné po Spojených státech. Obdiv si zaslouží i skvělá míra vyváženosti herecké složky recitálu, což je něco, co jen málokterý zpěvák umí tak, jako Gerald Finley. Díky svým velkým zku&scaron;enostem s operou (a také díky přirozenému citu a charisma) žádnou z jevi&scaron;tních akcí nepřehání, zároveň na něj ale není ani při &bdquo;pouhém“ recitálu nikterak nudný pohled. Také je těžké vůbec popsat...

Mohlo by vás zajímat