Barytonista Roman Hoza: Jsem vděčný za vše, co mohu zpívat

Při studiu na JAMU jste ještě dostal možnost studovat ve Vídni. Jak k tomu došlo?
Bylo to v rámci studijního programu Erasmus, kdy jsem se v posledním ročníku na JAMU mohl účastnit studia na Universität für Musik und darstellende Kunst. To byla pro mne úžasná příležitost, díky níž jsem se dostal do programu Young Singers Project na festivalu v Salzburku 2014, kde jsem se mohl předvést v Rossiniho Popelce jako Dandini.

A byla to jistě i příležitost získat zahraniční angažmá?
Ano, nejprve v Opera National de Lyon jako Lovec/Hajný v Rusalce a od ledna 2015 jsem se stal členem operního studia Deutsche Oper am  Rhein v Düsseldorfu. Zůstal jsem tam necelé dva roky a nastudoval jsem tu řadu pěkných repertoárových rolí (Morales, Marullo, Silvano apod.). Ale v době, kdy jsme s tamním vedením začali řešit budoucnost, jsem už měl podepsanou smlouvu v Brně. Tady doma se mi narodil přesně v den mého nástupu do angažmá první syn a pochopil jsem, že rozhodnutí vrátit se zpátky bylo správné.

Dostal jste angažmá v Janáčkově opeře v Brně, co to pro vás znamenalo?
Především krásné a náročné úkoly v nejúžasnější operní budově, kterou znám. Největší výzvou zřejmě byla role Jaufré Rudela v Lásce na dálku od Kaiji Saariaho, její nastudování pro mě zůstává jedním z nejsilnějších uměleckých zážitků kariéry. A současně jsem začal studovat Dona Giovanniho, později třeba Rossiniho lazebníka Figara nebo Guglielma v Cosí fan tutte.

Ale začali mít o vás zájem i v ostatních městech, co jste tam zpíval?
Už za svého působení v operním studiu v Düsseldorfu jsem debutoval v Praze jako Mozartův Figaro a v Ostravě jako Hamlet, titulní role v opeře Ambroise Thomase. V ostravské opeře tento titul uvedli v roce 2016 v režii Radovana Lipuse. Další inscenace Hamleta mne pak potkala v opeře v Plzni, tentokrát v režii Martina Otavy. Za zmínku stojí určitě také buffa Viva la Mamma, kterou pod názvem Poprask v opeře uvedlo Národní divadlo v režii Radima Vizváryho, kde jsem zpíval Mammu Agatu. To byly úkoly, které mne posouvaly vpřed a na kterých jsem měl možnost vyrůst. Já preferuji účinkování v operách Mozarta a Rossiniho, na romantický a dramatický repertoár mám, myslím, ještě pořád čas.

V Plzni jste si ale zazpíval i operetní role…
To je pravda. Bylo to v roce 2019, kdy jsem dostal nabídku zpívat Danila v Lehárově Veselé vdově. Trochu jsem váhal, je to přece jen jiný žánr, ale pak jsem si účinkování v operetě užíval. Byla to příležitost se herecky vyřádit a uvolnit, naučit se na jevišti mluvit a trochu tančit. Opereta je specifický, velmi náročný žánr, ale obecenstvo ji prostě miluje. Možná je škoda, že se klasické operety uvádějí u nás tak málo. Každopádně vyžadují svědomitou přípravu, jinak sklouzávají ke kýči nebo hodně nízkému humoru.

Doba covidová přinesla zákaz živého zpěvu a přikovala nás k televizním obrazovkám. Jak vnímáte tuto změnu, je to pro vás nepříjemné, nebo to nevadí?
Já jsem osobně v divadlem uváděných streamovaných inscenacích neúčinkoval, takže pokud jde o operu, tuhle zkušenost zatím nemám. Ale zpíval jsem na několika streamovaných koncertech a vím, že jste jako interpret do značné míry odkázán na um a zkušenosti zvukaře a režiséra přenosu. Rozumím tomu, že vybalancovat všechny nástroje v orchestru a zpěváky, kteří se třeba ještě pohybují, je velmi technicky náročné, ale bohužel mám pocit, že se to daří jen velmi zřídka. Proto streamované akce sleduji a poslouchám jen minimálně. Každopádně z pohledu interpreta je takové zpívání jen pro kameru bez přítomnosti publika docela nepříjemné. Člověk má pocit že je to stále jen „generálka“, nemá to tu energii, která se mezi účinkujícími a publikem přenáší a násobí. A na konci bez potlesku – a tleskat svým kolegům… je to zvláštní a podivné, trochu smutné. Obdivuji všechny, kteří si s tím dokáží poradit a namotivovat se na sto procent. Snad se už brzy dočkáme skutečných diváků v publiku.

Jak vnímáte divadlo snímané live a jak klasické?
Jako zpěvák to příliš nevnímám, snažím se přinést to, co role vyžaduje. Ale jako divák vidím, že je to zcela jiný zážitek. Kamera přidává do vysílání filmové záběry, přináší detaily z mimiky pěvců a nahlíží i do orchestru a což mne jako diváka docela ruší. Je to už jiný žánr, něco mezi divadlem a kinem. Neříkám, že je to špatně, ale je to jiné.

Vaší oblastí působení ale není jen opera, věnujete se i staré hudbě?
Ano, máte pravdu. To jsem dělal už na škole a v podstatě jsem u baroka začínal. Nejprve s Adamem Viktorou v Ensemble Inégal, později u Romana Válka, Marka Štryncla a Václava Lukse a jejich souborů. Naposledy jsem spolupracoval právě s Luksovým Collegiem 1704 na Händelově Mesiáši. Neocenitelné zkušenosti a rady vždy čerpám při spolupráci s geniálně inspirativní cembalistkou Barbarou Marií Willi.

Máte dva syny, vaše žena je také zpěvačka?
Ano, je skvělá. Rozumí, že k chlapské ješitnosti musí připočítat ještě tu zpěváckou a je pro mě velkou oporou. Sama má bohatou koncertní činnost, zpívá v Collegiu Vocale 1704 u Václava Lukse, s kterým jezdí po celém světě a tak je někdy těžké termíny a síly podělit a sladit. Naštěstí to jistí ochotné babičky.

Všichni čekáme na „rozvolňování“, vy také?
Samozřejmě! Těšíme se všichni, že se konečně potkáme tváří v tvář s publikem a že se konečně zase začne hrát! V Janáčkově opeře, kde jsem nyní na půl úvazku, jsme nelenili a zatím nastudovali několik oper. Mne v nejbližší době čeká Marcello v Pucciniho Bohémě a v létě Lazebník a Carmen. Mám nyní celý úvazek zase v Düsseldorfu a v dohledné době se tam chystám na Mozartova Papagena a Chaima v opeře Mazel Tov od Mieczysława Weinberga. Jsem rád za všechno, co zpívám, nemám vysněnou roli, respektive se zamiluju vždycky do té postavy, kterou aktuálně ztvárňuji. Jen ať nám všem vydrží pevné zdraví a ať se brzy potkáme na představení!

Přeji vše dobré a děkuji za rozhovor.